Vědomí souvislostí aneb K našemu nastavení

Zdá se mi, že smysl a vůle po přirozené tvořivosti v našem až přehnaně informačním věku mizí. Ať už potřeba určité konfrontace našeho já s ostatním světem, anebo snaha ho po svém interpretovat, obojí je základem uměleckého výtvoru. Tvořivost je součástí naší existence, radostným hledáním, objevováním, nalézáním a zalíbením ve hře, jež vedou k estetickému, etickému a duchovnímu obohacení. Tím, jak umíme věci nahlížet v proměňujících se souvislostech a ve stálém pohybu, si pěstujeme trvalejší nadhled a nabýváme i určitých osobních jistot.

To lze ostatně vysledovat i v oblasti ryze umělecké. Pociťujeme, jak dnes umění jako by ztrácelo svůj smysl, zbavovalo se své hlubší vnitřní podstaty a začalo se pohybovat spekulativně a bezproblémově jen na povrchu věcí. Je laděné ponejvíc subjektivně, navíc s mediálními ambicemi momentální senzačnosti. Komerčnost a prodejnost se stávají jednostrannou mírou hodnot. Takže de facto o žádné hodnoty jít ani nemusí. (Ponechám stranou otázku, co umění dnes znamená a jaké jsou jeho hranice.)

Otevřme se příležitosti, která nám otevírá oči

Všudypřítomná povrchnost vyplývající z marnosti naší honby za utíkajícím časem nám brání v řádnějším pozorování skutečnosti a v opravdovějším vnímání světa kolem, k čemuž bychom měli být v každé chvíli správně nastaveni. Chybí nám však bezprostřednost a základní naladěnost, díky níž bychom se lépe orientovali a byli schopni očekávat i to, co nečekáme (protože vlastně ani nevíme, co čekat). Chybí nám otevřenost pro příležitost, která nám otevírá oči, což je nezbytné pro každou tvorbu.

Jsem přesvědčen (a to už z doby, než jsem se začal zabývat divadlem a založil Studio Ypsilon), že cestou k tomuto nastavení je tvůrčí improvizace, kterou je třeba se zabývat metodicky (na začátku Ypsilonu jsme této metodě říkali kolektivní improvizace a dodávali jsme, že jde zároveň i o improvizaci každého jednotlivce). Tedy improvizace jako způsob myšlení a nazírání světa v jeho otevřenosti, pohybu a neustálé proměnlivosti. Tento životní postoj je dnes pozapomenutý. Je čas se nad tím zamýšlet a pokoušet se o nápravu.

Vyzkoušejme tvůrčí improvizaci

Mluvíme-li o  kolektivní improvizaci, tak při správném nastavení dochází v tvůrčím týmu přirozeně k hierarchii, všichni jsou nějak zúčastněni, takže výsledný tvar v sobě sčítá něco od každého. Promítají se zde rovněž míry všech možných schopností, především talent i důležité organizační vybavení a podobně. Někdy věci vznikají opravdu náhle (samy od sebe), proto k samotnému tvůrčímu pozorování je třeba pěstovat nadhled, abychom se prostě vyznali a aby nám vždy znovu svitlo. Zdá se mi, že zde hraje důležitou roli více etický záběr než pouze estetický. Určitou estetiku předpokládáme, ale etickou stránku je nutné pěstovat (měla by souviset s lidskou přirozeností). Na ní záleží vzájemnost vnímání, souhra i obdiv jednoho k druhému a umění navzájem se doplňovat. Samozřejmě je třeba mít (k tomu, co v základu chceme) dobrý nápad (my říkáme generální nápad), který se pak dále osobitě rozvíjí. To mnohdy stačí, ale lepší je, když nás tato cesta přivede ještě k dalším nápadům a poznáním, o nichž jsme na začátku neměli ani potuchy.

Jistě je třeba s nějakým vymezením (třeba nejasným), vizí, reflexí či konkrétním zadáním začínat. (Přesto však sám mám bohaté zkušenosti s tím, že mnohdy stačí už jen to, jak je člověk od života nastaven. Pak už vždycky může začínat doslova i z ničeho, z bílého nepopsaného listu, od nuly, jelikož už za ním něco je. Vždycky něco přijde.) Pro obojí je však důležité mít v týmu od začátku shodu. Společné zaujetí. Vstřícnou atmosféru. Improvizaci je tak třeba chápat jako proces poznávací, a to po nejrůznějších stránkách. Jednak jsou to nečekané objevy faktické, větší či menší míra poznání, anebo jen poodkrytí roušky tajemství života, také může jít o objevy víc umělecké, metaforické, umocňující životní pravdy, předbíhající skutečnost až třeba k paralelám vizionářským, posouvajícím možná i všeobecný vývoj hlavně po mentální stránce, v jeho duchovním naplnění.

Všímejme si neustálých změn

Znovu opakuji: naše nastavení nevede jen k návratu přirozené tvořivosti (k tomu zde navádíme), ale mělo by fungovat především pro plodný život vůbec. To znamená předpokládat, že všechno se neustále mění tím, jak čas běží, ve vzájemných vztazích, horizontálně i vertikálně, ale i napříč. Toho si umět všímat. Právě tuto schopnost ztrácíme a z pohodlnosti máme sklony k ustrnulosti, že neumíme ze všeho kolem sebe číst. K tomu je třeba si uvědomovat, že to základní a pravděpodobně určující trvá, zůstává mimo čas.

Právě na tomto principu jsem si vymyslel divadlo a dále jej v tomto smyslu rozvíjím. Při zahraničních zájezdech s  divadlem dokonce pořádáme, či jindy i separátně organizujeme, různé kurzy improvizace. Vícekrát v Německu (například v Bochumi) nebo i v Praze, kam si za námi do Ypsilonu přijeli zvyšovat kvalifikaci mladí angličtí herci. Větší projekty po několik let opakované byly vždy na nějaké téma, společné pro posluchače Divadelní fakulty AMU mého ročníku a studenty profesora M. Schonberga z torontské univerzity ve Scarborough. Vždy z toho vzniklo představení, které se několikrát hrálo jak v Kanadě, tak v Čechách.

Několik příkladů. Zajímavá zkušenost byla se členy indiánského divadla na ostrově Manitoulin v Huronském jezeře, kteří se také jednoho projektu na téma Mýty, které nás spojují zúčastnili. Když my dostaneme nějaké zadání, máme většinou plno doplňujících otázek, vyžadujeme neustále nějaká vysvětlení a vůbec se předem příliš mluví. Indiáni (z kmene Odžibvejů) se naopak ptají, až když začnou zadání naplňovat, až když se opravdu potřebují zeptat. Oproti nim naši začnou a čistou hlavu už nemají a najednou ani nevědí, o čem se mluvilo předem, nejsou tak bezprostřední a znovu, až když už mají alespoň malou praktickou zkušenost, se jim vše musí připomínat.

Jiné překvapení nám připravili studenti v jihoafrické Pretorii, kam Ypsilonka byla pozvána s inscenací Mozart v Praze. Procházeli s námi malým kurzem improvizace a my vysvětlovali, že nejde jen o vymýšlení slov a textů, ale o improvizaci tělovou, integrativní, situační. To pochopili rázem, a když dostali zadání k vytvoření týmové improvizace, byli za pár minut připraveni, sjednoceni v přirozené hierarchii ihned se utvořila vůdčí tvůrčí skupinka, která rychle strhla ostatní. Bylo vidět, že zde vládne soulad a i při tak nabité energii pravidla a morálka. Výsledek byl tak živelný a naplňující, že jsme při své mentalitě jen žasli. Vše je zkrátka v lidské pospolitosti, o níž je třeba se snažit a pěstovat ji.

Nesoutěžme, ale vzájemně kooperujme

Každý může věci vždy přispět, ale předpokládá se partnerství, svědomí a čestnost. Vždy kladu důraz na společenství slušných lidí s opravdovým nasazením. (S egoisty do společné tvorby raději nevstupovat!)

Možná ještě poznámka o tom, jak je důležité se při takové práci umět motivovat, jak nadchnout, jak účastníky (třeba herním způsobem) zasvěcovat. Rozhodně mezi sebou nesoutěžit, ale o  to víc vzájemně kooperovat. A především by nás to, co děláme, mělo bavit. Rovněž je dobré umět zacházet také s náhodou. S vědomím, že náhoda mnohdy člověka překonává a zároveň jistě přeje připravenému. Jsme-li sami nastaveni na náhodu (jež se skrývá v zákrutách, padá z nebe, anebo si po ní někdy šlapeme), máme šanci dobrat se možností nových nepředpokládaných skutečností. To je součást tvůrčí improvizace.

Článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 3 - 4 / 2014.