O rovnosti

Tak jsem původně chtěla psát úplně jiný úvodník, když si tuhle v úterý ráno pustím Český rozhlas Plus a nevěřím vlastním uším. V éteru se diskutovalo o básničce v čítankách žáčků prvního stupně:

Jiří Žáček: Maminka

K čemu jsou holky na světě?... Aby z nich byly maminky. Aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký. Aby nás měl kdo pohladit a vyprávět nám pohádku. Proto jsou tady maminky, aby náš svět byl v pořádku.

Z rádia jsem se dozvěděla, že podle genderového pohledu je tato Žáčkova báseň závadná, jelikož u dětí buduje genderové stereotypy. Možná, že by mohla v čítankách i zůstat, pokud by však pedagogové dětem zároveň vysvětlili, že ženy dnes umí i jiné věci, například chodí do práce, vydělávají peníze, řídí auto a tak podobně. Ale prý toho na všech školách nejsou schopni. A tak by bylo prý lepší podobné věci do čítanek vůbec nedávat, aby děti nezískaly zkreslený pohled na rodinu a svět.

Nebyla jsem sama, kdo v ten den poslouchal Český rozhlas, a tak se v mém okolí na toto téma rozproudila živá diskuze. Například jedna básnířka k tomu napsala:

„Když jsme u té rovnosti všech se všemi, co potom jiná diskriminační Žáčkova báseň:

Tvář, ta musí snášet mráz, déšť, jinovatku. Zato ty si sedíš v teple, zadku!

Nemohli bychom v tom rozeznat štvavou kampaň proti všem, kdo mají sedavé zaměstnání? Zakázat! Zakázat všechny nerovnosti. A země bude placatá! A všechny myšlenky budou ploché! A všechny hrudníky maminek taky! A je to!“

Rozumím tomu, že není spravedlivé, když učitelé mají vyšší platy než učitelky, aby je vedení na svých školách udrželo. A to se samozřejmě netýká jen školství. Ale přiznám se, že fanatickým stoupencům genderu v naší společnosti nerozumím. Každopádně prohlašuji, že v AGE nebudeme hledat problémy tam, kde nejsou. Budeme psát o maminkách i tatíncích, stejně jako o celé rodině. A své mamince děkuji za pohlazení, úsměv i pohádku, protože tak byl svět v pořádku. Co myslíte, bude i dál?

Jana Jenšíková, šéfredaktorka

P.S.: Přidávám ještě jednu o mamince. Je od nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Obávám se, že v budoucnu se do čítanek už taky nedostane.

Jaroslav Seifert: První dopis mamince

Už vím, dám dopis na zrcadlo či do košíčku na šití, však žel dosud mě nenapadlo co psát, jak dopis začíti.

Maminko moje milovaná, a v zubech konec násadky, přemýšlím; stránka nenapsaná čeká a čeká na řádky.

Přeji Ti dnes v den Tvého svátku – ve slově Tvého velké T – no vida, už mám druhou řádku a pokračuji ve větě:

štěstí – po t se píše ě – a zdraví – a pak selhává už nadobro má fantazie, tak přízemní a kulhavá.

A trhám papír, muchlaje ho – maminka stojí nad válem a chystá něco voňavého – tu v odhodlání zoufalém

přibíhám k ní, tiskne mě k sobě, očima mlčky ptá se mě. Pak zamoučené ruce obě zvedly mě rychle se země.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2017 na straně 5.