Ze Slovenska do Česka a zase zpátky aneb Už nejsem sama samučičká

„Jsem ráda, že jsme si počkali na tenhle koncert několik let. Vždy jsem obcházela vaše město na cestě do Hranic na Moravě a vždy jsem si říkala, že jednou to přijde. Dnes to přišlo. Dali jsme vám všechno, co jsme měli, i když možná ještě něco přijde. Ale dali jsme vám to, čemu věříme, a já doufám, že jste tomu dnes uvěřili i vy…“ Těmito slovy se loučila Jana Kirschner, jedna z nejúspěšnějších a nejznámějších slovenských zpěvaček, s diváky v olomouckém Divadle na Šantovce, kde jsme se spolu poprvé potkaly.

Se svým Takmer sólo tour jste objížděla slovenská a česká města. Olomoucký koncert byla vaše druhá štace na české šňůře. Jste za ten návrat na česká pódia ráda?

Pro mě je hrozně zajímavé sledovat, co se tady děje. V Olomouci jsem dlouhou řadu let nekoncertovala, zhruba před deseti lety jsem tu hrála jako předskokanka kapely Lucie a moje poslední vystoupení se uskutečnilo před nějakými sedmi lety. Od té doby se stalo moc věcí, nahrála jsem tři alba, porodila jsem dvě dcery. Cítím to vlastně tak, jako bych v Čechách začínala úplně od začátku. Ale je to dobrodružné a moc mě to těší.

Cítíte nějaký rozdíl mezi českými a slovenskými posluchači?

Tím, že jsem na Slovensku dělala i během uplynulých let stále spoustu projektů, slovenští posluchači znají i skladby z posledních desek a musím říct, že jsem si už vychovala své publikum, které je opravdu věrné. Pro mnoho českých posluchačů je spousta mých věcí novinka a ještě je dobře neznají. Ale i tak reagují skvěle. V Česku máte spoustu krásné kultury a hodně se toho tady v hudebním světě děje. A to je dobře.

Svým albem Moruša jste přivedla na česko-slovenskou hudební scénu něco absolutně jiného, než na co tady posluchači byli běžně zvyklí. Moruša je propojení moderní a západní hudby s návraty ke slovenským kořenům, tradicím a kultuře. Čím je pro vás jako autorku a interpretku spojení takto odlišných žánrů atraktivní?

Ona je to pro nás především zábava. Člověk se vždycky snaží najít něco nového. Tím, že jsem odešla do Londýna, se pro mě stal folklor prostě nádherný. Maminka mě brávala na koncerty a celý život mi vštěpovala, že folklor je základ, že to je ta krása. Všechno jsem to absolvovala, dokonce i folklor zpívala, ale potom jsem si řekla, že já budu popová zpěvačka. Dlouho jsem se toho držela, dokud jsem neodešla do zahraničí. Znovu jsem objevila tu krásu a čistotu slovenských lidovek a slovenštiny. Řekla jsem si, že nechci zpívat anglicky a že mě vlastně kariéra venku v zahraničí ani tak nezajímá. Že se chci prostě vrátit a dělat hudbu, která mě baví a při které mám husí kůži. To mixování žánrů je na pódiu velká zábava a hlavně svoboda, protože člověk není ohraničený absolutně ničím. Na druhou stranu je to i taková provokace posluchačů, trochu se musí zamyslet a víc poslouchat. Není to jen nalinkovaná pop-music, kterou lidé znají a očekávají, ale je to něco víc. Posluchače tím chceme provokovat, zároveň něco učit a inspirovat, aby si ani oni sami nedávali v životě nějaké bariéry, aby k sobě byli otevření. A to mě baví.

Před začátkem Takmer sólo tour jste v médiích uvedla, že tímto turné se vracíte sama k sobě. Patří tato šňůra pro vás k těm nejdůležitějším?

Je to pro mě velice důležité i z toho důvodu, že jsem si tak nějak prošla všemi svými písničkami a pomyslně to uzavírá moji dvacetiletou kariéru. Co bude dál, nevím, ale cítím, že je to velmi podstatné tím, že to zakončí jednu velkou éru, kterou jsem prožila. V těchto dnech už také pracuji na dalším albu. Přes to turné a celý svůj repertoár zjistím, co mě nejvíc baví a co bych chtěla do budoucna dělat. Uvidíme, co život přinese.

Co vás při psaní nejvíce ovlivňuje a inspiruje? Vy sama říkáte, že jste spoustu svých písní složila u vás doma v kuchyni.

Na tuhle otázku nikdy nevím, co odpovědět, protože to může být úplně cokoliv. Většinou mě napadne nějaký příběh, který mi zůstane v hlavě, a potom nad ním dlouhou dobu přemýšlím. Například písničku z alba Moruša Sama samučičká jsem nosila v hlavě hrozně dlouho, začala jsem se v tom nějak vrtat a vymyslela jsem si příběh ženy, která je osamělá, ale navenek to nechce ukázat. Je samostatná, ale zároveň je ta písnička úplně tragická. Takový výkřik do tmy, proč nedokáže najít svoji životní lásku. Neřekla bych, že to je úplně můj příběh, tedy naštěstí není. Ale v jistém čase i byl, byla jsem sama samučičká. Některé písničky a příběhy doznívají třeba dva, tři roky, takže to není vždycky naráz. Ale většinou člověka inspiruje úplně všechno. Třeba i to, že jede ranním vlakem z Bratislavy do Prahy, někde v okolí Brandýsa nad Labem vidí mlhu na polích a za pár měsíců se mu ten obraz zjeví v hlavě a napíše o tom text.

Dokážete říct, které vaše album je pro vás to zásadní?

Tak to je určitě album Krajina Rovina, které jsem vydala po svém návratu z Británie a nahrála jsem ho v Hranicích na Moravě. V momentě, kdy jsem chtěla odejít z Londýna, jsem poznala svého muže, se kterým jsem na téhle desce taky spolupracovala. Navzdory tomu, že jsem nikdy neplánovala v Británii žít, jsem tam zůstala. Je to vlastně takové zázračné, skrze svého muže jsem objevila krásu slovenštiny a „svých“ věcí.

Krásu a čistotu slovenských lidovek a slovenštiny jsem znovu objevila až při pobytu v zahraničí.

Když přejíždíte z jednotlivých měst, z koncertu na koncert, jakou posloucháte hudbu? Nebo máte raději ticho?

Posloucháme všechno možné a někdy i to ticho. Osobně mám nejraději, když můžu úplně vypnout, tudíž neposlouchat žádnou hudbu. Ale včera jsme si dokonce pouštěli celou cestu vážnou hudbu, Vivaldiho, a bylo to naprosto fantastické. Místy jsem si znovu uvědomovala, že to je moderní hudba, která byla napsaná před několika stoletími. Je to tam, je tam ta síla.

Vivaldi, Mozart nebo třeba Jakub Jan Ryba či Adam Michna z Otradovic byli skutečnými hitmakery své doby, ta jejich síla, o které jste před chvílí hovořila, přežila dodnes. Jaká současná muzika podle vás přežije naši epochu?

Přiznám se, že současné pop-music příliš nerozumím. Jsou mi blízcí písničkáři, texty, které mají nějakou myšlenku a není to jen nějaká „vystajlovaná“ blbost, která příští sezonu už nikoho nezajímá. Jsem v tomto směru trochu staromódní, ale paradoxně zároveň miluji změnu – a takové bude i mé nové album. Opět něco, co jsem ještě nedělala, aspoň doufám, že se to podaří.

Můžete prozradit, o čem bude? A o kom? Zahajujete s ním další pomyslnou „dvacetiletku“ života a práce Jany Kirschner?

Momentálně cvičím na kytaru, tedy snažím se na to najít každý den čas. Na turné jsem v sobě objevila to, co mi předtím chybělo: odvahu. Získala jsem odvahu a věřím, že dokážu udělat další krok a začnu hrát koncerty i sama. Je v tom velký kus svobody, ale i pokory. Člověk se postaví sám před publikum a musí to jednoduše dát. Je to krásná zkouška, při níž nikdy nevíte, jak dopadne. A ta nejistota mě láká. Takže uvidíme. Zatím i po dvaceti letech stále objevuji něco, co mě na hudbě baví a překvapuje. Tak snad to tak zůstane.

Na jaká česká i nečeská koncertní pódia vás ještě letos cesty zavedou?

Minulý rok byl velmi hektický. Dát do kupy zcela nový program je vždycky náročné. Vedle toho se samozřejmě chcete věnovat dětem, rodině, takže se opravdu nenudíme. Je to šílené tempo a často mívám největší klid právě na cestě v letadle mezi Londýnem a Vídní nebo Prahou. Tady si dokážu věci srovnat, učím se texty, přemýšlím o nových projektech. Co mě čeká tento rok, to se teprve ukáže, ale chtěla bych nahrát nové album.

Chtěla bych u vás hrát častěji. Doufám, že se nám letos podaří vybrat nějaké zajímavé festivaly a na podzim se do Česka opět vrátím.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2017 na straně 14—16.