Krása za humny

CVAK. Do ztichlé zimní krajiny zahřmí závěrka fotoaparátu.

Okamžik se přelil do obrázku. Fotografie se zrodila a čas jde dál. Slunce se chýlí k západu a krajina se před očima mění a mění, až skončí ve tmě. Nejpůsobivější pohled do dálky je na počátku a na konci dne, protože slunce v tu dobu předává svou barvu i okolní krajině i všemu v ní. Modrá, oranžová a bílá, barvy zimy.

Mám ráda rovinu. Fascinuje mě pohled z vysokého kopce, ale i placatá krajina má své kouzlo. Obrázky jsou z jen velmi mírně zvlněné polabské roviny za našimi humny. Nejbližší les je odtud asi dvacet kilometrů. Nevadí. Na rovině, kde jsou jen pole, je rozhled krásný a daleký. Cesty, silnice, aleje, zoraná pole a meze tvoří zajímavé geometrické obrazce. Osamělé stromy, remízky i skupiny stromů určené pro zvěř jsou zajímavými ostrůvky v širých lánech.

Pole tu nebyla vždy. Kdysi dávno tvořila dno Velkého dřenického rybníku, který se táhl od naší vesnice až pod markovický kostelík. Bohužel v devatenáctém století přišli naši předkové na to, že půda je pro život cennější, a většinu rybníků na Pardubicku vysušili. Kdyby toho nebylo, na většině záběrů by šplouchala voda, plavali kapři a dohromady by krajina konkurovala jižním Čechám.

Nejkrásnější západ slunce je určitě na rovině bez lesů. Slunce se neschová do větví či za kopec, ještě než stihne zčervenat, ale sedá si na obzor ve své plné barevné kráse. Pokud počasí dovolí, je zapadající slunce velikou rudou koulí. Moudří astronomové to považují za optický klam. Duše poetické to vidí jinak. Loučícímu se slunci přidají na objemu dojmy, které nad námi vstřebá během celého dne. Takový západ slunce můžeme pozorovat jen nad mořem. „Buďte tiše, teď to šplouchne,“ říkala dcera mé kamarádky Barunka vždy, když se okraj rudé koule chystal dotknout mořské hladiny. U nás slunce při dotyku s obzorem cinkne. Stačí se zaposlouchat.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2017 na straně 18—19.