Fotografování jsem se začala opravdu věnovat až po padesátce

Autorkou nádherných fotografií na předchozí dvoustraně je Eva Stanovská. Úžasně vitální dáma s věčně usměvavou tváří, která by už mohla být dávno pouze na penzi a hlídat svých šest vnoučat. Aniž by je ochudila o svou lásku a péči, konečně má dost času na své dva velké koníčky – fotografování a cestování. Zastihli jsme ji jen několik dnů před odletem do Bangladéše.

Prohlížíme si vaše fotografie nejrůznějších žánrů i z odlehlých koutů světa. Je vidět, že fotoaparát je vaší velkou vášní. Fotografovala jste vždycky jen pro radost, nebo i profesionálně?

Jen pro radost a jsem tomu ráda. Moje vzdělání a zaměstnání souvisí s IT oborem, k technice jsem vždy měla blízko, a patrně taky proto se fotoaparát dostal mezi mé oblíbené koníčky. Kdybych uměla malovat, malovala bych. Ruka neposlouchá, a tak musím pro ztvárnění záměru použít prostředníka – fotoaparát. Fotografování je způsob, jak přetvořit realitu k obrazu svému. Radostí je toulat se po městě či krajině s foto- aparátem v ruce. Radostí je usednout s hrnkem dobrého čaje k počítači, prohrabovat se úlovky a za pomoci technických vymožeností dotvořit obrázek, skutečnost či iluzi.

Kdy jste propadla této vášni?

Naplno vlastně až po padesátce. I když s fotkou jsem se setkala – jako ostatně většina mých vrstevníků – poprvé v koupelně, kde můj táta vyvolával rodinné fotografie. Moc se mi líbilo, jak se ve spoře červeně osvícené místnosti pomalu nořil z vývojky obrázek. Časem jsem si pořídila vlastní fotoaparát a fotografickou alchymii jsem provozovala sama. Každá fotografie od pořízení k obrázku na papíře však byla poměrně dřina. Pak jsem se vdala, měla děti, a když byly malé, neměla jsem na koníčky čas. Navíc přišly barevné filmy, které v koupelně zpracovávat nešly. A tak vznikaly jen rodinné fotografie zpracované v profi laboratořích. Až když děti vylétly z hnízda, nadšeně jsem se k fotografování vrátila. Pořídila jsem si zrcadlovku nejdříve na klasický film a s nástupem digitální techniky zrcadlovku digitální. Vyrazila do přírody, do města, mezi kamarády… Až v té době jsem tomu opravdu propadla.

Co to znamená, že jste tomu propadla? Začala jste třeba fotografii studovat?

S fotoaparátem v ruce mi bylo dobře, a tak jsem se před zhruba deseti lety rozhodla absolvovat Hradeckou fotografickou konzervatoř, třísemestrové studium pod vedením docenta Josefa Ptáčka a Ivo Gila. Těmto dvěma fotografickým guruům vděčím za svůj pohled na fotografii. Naučili mě spoustu užitečných věcí o fotografickém obrazu a zejména základní pravidlo, že každé dílko, tedy i fotografické, musí být „o něčem“. Musím vědět, proč spoušť mačkám. Mým oblíbeným tématem jsou lidé, město a život, nevyhýbám se však žádnému námětu. Důležité je, aby fotografie o něčem vypovídala.

Co vám to dává kromě obrázků samotných?

Úžasná setkání se stejně naladěnými lidmi. Kamarády, známé, nové zážitky, nové cesty…

Zjevně tedy nejste jen fotograf-samotář toulající se po krajině. Patříte k nějaké skupině fotografů, k nějakému sdružení?

Domovskými fotokluby jsou pro mě pardubické skupiny Alfa a FoPa. V rámci východních Čech pořádá Volné sdružení východočeských fotografů spoustu skvělých setkání, workshopů a fotoakcí. Mám radost, že jsem mohla několikrát vystavovat na prestižním trienále s názvem Salon východočeských fotografů, které toto sdružení pořádá.

A co vaše druhá vášeň, cestování? Je přímo spojena s fotografií?

Jsem členkou České federace fotografického umění vedenou Garikem Avanesianem. S ním a jeho PhotoArtem jsem podnikla řadu báječných cest do asijských zemí, jako je například Arménie, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Rusko s jezerem Bajkal, ujgurská část Číny, Indie. Fotografické zážitky z těchto cest zhlédli diváci na výstavách v Písecké bráně, vzniklo několik fotografických knih. Z Asie jsem si v loňském roce přidala ještě úžasnou zemi japonskou, kde jsme s kamarádkou, mojí vrstevnicí, strávily samy tři týdny. V Japonsku všechno funguje dokonale, cestování je tam radost, jen jejich nesmírně složité písmo je drobnou překážkou.

S PhotoArtem odjíždíte i do Bangladéše. S jakými pocity?

Tentokrát s trochou obav, protože tato zem patří mezi nejlidnatější, a tím i nejchudší na světě. Jsou okamžiky, kdy se člověk stydí, že žije v bohaté Evropě, a zároveň je rád, že mu bylo dáno se narodit právě tam, kde je.

Procestovala jste kus světa, a přesto jste při výběru fotografií pro AGE upřednostnila domácí půdu. Proč?

Prostě doma je doma. Ráda se toulám českou zemí. A také s oblibou vyběhnu za vlastní humna. Jsou krásná. Protože jsou moje. Tedy ne, že by mi ta půda patřila, ale já patřím sem, tady někde žili a pracovali mí předci. Minimálně ti, které se mi podařilo najít v rodinných dokumentech. Není to fráze, fakt je mi doma dobře.

Pracovala jste v oboru IT, máte blízko k technice. To znamená, že preferujete elektronická média?

Vůbec ne. Elektronická média jsou snadno využitelná, ale nemohou nahradit dotek s papírovou fotografií. Baví mě skládat fotografie do celku, mám ráda knihy. Líbí se mi poznávat, jak kniha vzniká. Dvě dovednosti mi byly donedávna záhadou: jak se kniha sází a jak vzniká papírová kniha. Sazba je dnes dostupná pomocí počítačových programů. Když jsem objevila knihařství, jehož šikovné majitelky pořádaly kurz knižní vazby, neváhala jsem. Krásná práce. Po letech strávených v zaměstnání u počítače z mých rukou najednou padá cosi hmatatelného. S vazbou začínám, má dílka jsou opravdu hand made se všemi chybami a nedostatky, ale radost je to veliká.

Dost o fotografii. Určitě jí nevěnujete všechen svůj čas.

Stále dva dny v týdnu pracuji. Vystudovala jsem elektrotechniku, celý život se moje profese točila okolo počítačů. Dnes se má práce přibližuje mým koníčkům – IT, sazba, fotografie, web.

Zbývající čas věnuji po předcích zděděné zahradě, i když sama bych si tak velký a nezvladatelný kus půdy nikdy nevybrala. A také hromadě vnoučat, kterou nás naše dvě děti obdařily. Když se u nás náhodou sejdou všechny ‒ tři kluci a tři děvčata, je to opravdu rachot. A to raději nebudu zmiňovat soužití se sedmihlavou kočičí smečkou, neposlušnou čistokrevnou pouliční směsí. Naštěstí kočičáci umí žít i venku. K nám domů chodí jako do bufetu a občas také, aby mi udělali radost.

Tak přejeme spoustu nezapomenutelných zážitků v Bangladéši a hlavně šťastný návrat domů.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2017 na straně 20-21.