Omezení máme jen ve svých hlavách

Nesnadné, ale možné. 4400 kilometrů a 222 dní je skóre pěšího putování cestovatele Michala Horáka, který v uplynulých deseti letech uskutečnil čtyři cesty za poznáním přírody a lidí žijících na území mezi naším hlavním městem a pobřežím evropských moří. Současně poznával něco důležitějšího a hlubšího – sebe samého a to, co vše je možné překonat... A možná mohou být tyto cesty také metaforou a povzbuzením, že pro cokoli se skutečně rozhodneme a vytrváme, krok za krokem dosáhneme cíle, ať by byl sebevzdálenější.

Michale, jak vlastně vznikl nápad pěší poutě z Prahy k pobřežím evropských moří na sever, západ, jih a východ?

První putování vedlo na jih k Jaderskému moři do italského města Monfalcone v roce 2007. Důvodů, proč jsem se na cestu vydal, jsem měl několik. Tím hlavním bylo vyhoření z práce, výpověď a krize mé identity, kdy jsem vůbec nevěděl, co dál. Dalším důvodem byla možnost během letních měsíců podniknout něco neobvyklého, co se během normální dovolené podniknout nedá. A jako asi každý Čech jsem chtěl k moři, ale jinak než letadlem, autem, vlakem či autobusem. Tak mi z toho nakonec vyšlo, že k němu chci dojít.

Měl jsi už na začátku záměr realizovat všechny čtyři cesty nebo se to vyvinulo až postupně?

Vyvinulo se to postupně. Asi po dvou letech od první cesty mi došlo, že bych si pouť rád zopakoval, takže jsem následující rok vyrazil pro změnu na sever k Baltskému moři. Cesty jsem absolvoval v tříletých intervalech, konkrétně v letech 2007, 2010, 2013 a 2016.

Poradím, jak dojít pěšky k moři

Mají tvá putování něco společného s tím, že pracuješ v oblasti informačních technologií? Například jako potřeba něco si kompenzovat nebo to s tím vůbec nesouvisí?

Určitě to souvisí, protože mám rád pobyt v přírodě, a to s počítači dohromady úplně nejde. Ale je to spíš nepřímá souvislost daná i tím, že mě práce v IT zcela nenaplňuje a cesty mi mimo jiné přinesly podněty k mému dalšímu profesnímu směřování.

Jakým směrem tě to profesně posunulo?

Zatím ještě neposunulo, stále pracuji v IT na plný úvazek, ale mám nápady, které bych chtěl realizovat a které mi na cestách přišly na mysl. Jeden z nich souvisí s putováním a s tím, co jsem se během něj naučil. A protože mě moc baví i všechny ty věci okolo, jako je příprava, plánování a zařizování, tak bych se toho nechtěl do budoucna úplně vzdát a chtěl bych zkusit nabídnout i ostatním lidem, aby dorazili po svých k moři.

Co ještě ti putování dalo a co vzalo?

Putování mi dalo spousty zážitků, které si budu pamatovat do konce života. Některé byly až mystické, kdy jsem zakusil něco, co jsem do té doby nezažil. A co mi vzalo? Pokaždé několik kilo váhy.

Můžeš se podělit o jeden z těch nezapomenutelných mystických zážitků?

Jeden se odehrál v sedle Röllsattel v rakouských Alpách, ve výšce 1755 metrů nad mořem, kam jsem se vyškrábal během dopoledne. Měl jsem toho dost, zalezl jsem si do jedné průrvy, kde na mě nefoukalo, a připravil si několik chlebů k obědu. Najednou přiletěla vrána, sedla si nedaleko kamene, na kterém jsem měl oběd vy- skládaný, a koulela po něm očima. I když ode mne byla snad jen dva metry daleko, nevypadala, že by se bála. To já se bál pohnout k foťáku, protože by to určitě brala jako pobídku k obědu. Takže jsem se pomalu natáhl k jednomu z chlebů, kousek jí utrhl a společně jsme v té vysokohorské divočině poobědvali.

Hledal jsem i sám sebe

Člověk je na takovém putování hodně opuštěný, většinu času uprostřed přírody, dá se říct, že to byla zároveň i cesta k sobě samému?

Určitě. Člověk se musí spoléhat hlavně sám na sebe, vyrovnat se například s nepřízní počasí nebo vlastní hloupostí, kdy třeba uhne ze správné cesty a není nic a nikdo, na koho by to mohl svést. Zároveň každodenní pohyb a pobyt na sluníčku pročistí tělo i ducha takovým způsobem, že se zbavíte všech usazenin a balastu, který nám často v běžném životě bytí hodně komplikuje. To na cestě odpadá, život se stává jednoduchým, prostým a krásným ve své podstatě.

Neměl jsi problém v zaměstnání vzít si tak dlouhé volno?

Vlastně neměl. První cesta byla v době, kdy jsem byl bez zaměstnání, druhá, když jsem dělal externě pro jednu firmu jako OSVČ, což nebyl problém. Třetí a čtvrtou cestu jsem absolvoval již jako zaměstnanec a jsem vděčný jak oběma šéfům, pod kterými jsem pracoval, tak i kolegům, že měli pochopení a vyšli mi maximálně vstříc.

Tak to jsi měl štěstí. Jak dlouho každá z cest trvala a kolik kilometrů jsi ušel?

První cestu jsem pojal „odpočinkově“ a během 49 dní zvládl ujít 750 km. Další už byla náročnější na denní příděly a nebýt týdenní zdravotní přestávky ve Frankfurtu nad Odrou, ušel bych 700 km za 35 dní. Třetí cesta do Francie byla už mnohem delší, konkrétně 1250 km, které jsem šel 58 dní. No a to nejlepší nakonec – cesta k Černému moři s celkovou vzdáleností 1700 km a bezmála 80 dny pochodu.

Jak ses připravoval?

Na začátku jsem hodně řešil vybavení, jeho váhu a co všechno s sebou vlastně do batohu zabalit. Později při dalších cestách jsem už jen korigoval, co je ještě nezbytné brát, a zaměřil se na plánování trasy. Dvě poslední nejdelší cesty jsem měl naplánovány dopředu den po dni, včetně noclehů a míst, kde budu trávit odpočinek, což byl obvykle vždy každý čtvrtý den. Příprava na nejdelší cesty zabrala spousty hodin v průběhu několika měsíců, kdy jsem si mimo jiné zakresloval trasu do podrobné turistické mapy na internetu a každý den pak uložil do několikastránkového PDF souboru. Ty jsem pak všechny nahrál do elektronické čtečky knih Kindle a používal namísto klasické papírové mapy či navigace.

Jak přesně ses pak v reálu držel plánu cesty?

Poměrně přesně, protože jsem byl schopen si trasy navrhnout tak, že nebylo třeba větších korekcí. Je úžasné, že je dneska možné si z mapových podkladů veřejně dostupných na internetu naplánovat trasu dokonce po místních lesních cestách a pěšinách.

Prozraď čtenářům, co nezbytně důležitého obsahoval a kolik vážil tvůj batoh?

V batohu jsem měl malý stan, spacák, karimatku, oblečení, lékárničku, hygienické potřeby, pláštěnku. První dvě cesty jsem s sebou nesl plynový vařič, na třetí jsem si vzal lihové kostky a čtvrtou cestu jsem si vůbec nevařil, zato jsem si přibalil deštník. V závislosti na množství jídla a vody váha batohu kolísala mezi 15 až 20 kilogramy, přičemž téměř vždy se mi ráno zdál batoh poměrně lehký a v průběhu dne se stával těžší a těžší bez ohledu na to, zda jsem vyjídal zásoby.

A praktická stránka věci: jak jsi řešil jídlo, noclehy?

Jídlo jsem si kupoval průběžně s ohledem na jeho dostupnost v následujících dnech, takže hodně záleželo na tom, kolik větších měst či vesnic jsem měl ten den před sebou a jak moc jsem věřil, že tam bude možné nakoupit. Někdy jsem s sebou nesl jídlo úplně zbytečně, někdy jsem ho měl naopak málo, ale nikdy jsem hlady netrpěl. Pokud to šlo, tak jsem spal v kempech, výjimečně v hostelech, penzionech či ubytovnách. Kde nebylo zbytí, tam jsem spal takzvaně na divoko v přírodě, ideálně někde v ústraní, abych nevzbuzoval moc velkou pozornost lidí, což se ne vždy podařilo.

Potkal jsem spoustu úžasných lidí

Která z těch čtyř cest byla pro tebe nejdůležitější a proč?

Každá byla něčím důležitá a jedinečná, ale nejvíc mě asi ovlivnila cesta poslední a nejdelší, během níž jsem hodně řešil vztah k lidem a k sobě samému.

Jaká krajina a lidé tě nejvíc překvapili a čím?

Bezesporu Moldávie, která mě chytla u srdce a určitě se tam zase vrátím. Úžasní lidé, příjemná krajina, výborné víno i jídlo. Moldavané v sobě mají přirozenou potřebu pomáhat druhým, čehož jsem velice rád využil a nabídku k pohoštění několikrát přijal. Zároveň se mi ale párkrát stalo, že jsem žádnou pomoc nepotřeboval, a stejně mi ji vytrvale nabízeli. To jsem pak byl nucen jasně a rázně odmítnout, jakkoliv to nebylo úplně příjemné.

Můžeš popsat jeden zážitek, který se ti nesmazatelně vryl do paměti?

Patrně nejvíc mě zasáhlo setkání se sraženou sovou u krajnice v Moldávii, neschopnou letu, ale stále ještě živou. Věděl jsem, že nemám to srdce ji tam nechat trpět až do konce, ale ukončit její život bylo pro mě moc těžké rozhodnutí plné silných emocí.

Měl jsi na svých poutích nějaký opravdu krizový moment, kdy sis říkal, jestli cestu dokončíš? A pokud ano, co ti pomohlo vytrvat?

Nejkrizovější byl asi týden, který jsem nuceně strávil ve Frankfurtu nad Odrou, protože mě bolela šlacha v levé holeni a já jsem nevěděl, jestli nebudu muset cestu předčasně ukončit. Co pomáhá, je určitě trpělivost, klid, kostival a víra, že to zase půjde.

A co bylo na cestách nejhezčí?

Okamžiky, kdy kráčím k pobřeží moře, slyším jeho šumění, křik racků a vím, že se to celé povedlo, že jsem to dokázal.

Plánuješ do budoucna nějakou další větší cestu?

Po té poslední jsem se zařekl, že takto daleko s batohem na zádech už nikdy nikam nepůjdu. Ale kdo ví, co mi budoucnost přinese a jaké další cesty mám ještě před sebou.

Tak se necháme překvapit!

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2017 na straně 26—29.