Jak nám Srdce změnilo život aneb Učíme se od dětí

„Kdysi jsem si myslela, že já budu učit děti, ale je to přesně naopak. Ony učí mě,“ prohlásila paní učitelka Petra Řehová ze Základní školy Porubská v Ostravě-Porubě krátce před zahájením setkání vítězů třetího ročníku celostátní soutěže Srdce s láskou darované. Mluvila o „svých“ prvňáčcích, kteří se dostali na zlatou příčku se Srdcem pro Fandu a Štěpánka v mladší kategorii. Ale podobné pocity jsme měli všichni, kteří jsme to májové pondělí pro dvě stovky dětí z celé republiky organizovali slavnostní odpoledne v historických prostorách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Srdce znovu ve Sněmovně

„Z toho, že se Srdce s láskou darované vrátilo po roce zase do Poslanecké sněmovny, mám upřímnou radost. Už loni sem přineslo příjemnou změnu. Sál, kde běžně probíhají napjaté debaty, naplňuje dnes radost a láska. Myslím tím opravdová, upřímná a hluboká láska. Nejen ta povrchní, kterou se oháníme, když chceme, abychom se zalíbili jiným,“ zaznělo na uvítanou z úst předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka.

V hlavním zasedacím sále zasedli na místa poslanců ti nejlepší ze 4000 dětí z více než 120 škol, které se do třetího ročníku této soutěže zapojily. Na mnoha z nich probíhala školní kola, Srdcem žily opět celé obce. Do soutěže nakonec přišlo 200 přihlášek, z nichž vybrat tu nejlepší práci dalo porotě, ve které mimo jiné zasedali herci Studia Ypsilon Martin Dejdar, Jiří Lábus a Jan Jiráň s ředitelem Ypsilonky Janem Schmidem, hodně zabrat.

Jaké to je, když nevidíte

Je snadné, nebo složité se rozhodnout, komu darovat Srdce? Na to jsme se ptali třetí L ze ZŠ Jižní v Praze 4, která zvítězila v kategorii starších soutěžících se svým projektem Cesta světem nevidomých. Děti ušly opravdu dlouhou cestu ‒ od knihy přes divadelní představení, neviditelnou výstavu, výrobu hmatových a čichových srdíček a pexesa, návštěvu nevidomého učitele hudby až k předání srdcí ve škole pro zrakově postižené.

„Vůbec to nebylo jednoduché, ale dali jsme hlavy dohromady a řekli si, že bychom mohli udělat něco pro nevidomé děti, protože mají málo pomůcek,“ vysvětlují třeťáci a paní učitelka Irena Červenková prozrazuje, že nakonec svobodně hlasovali, protože nápadů bylo víc. A co je přitom nejvíc bavilo? „Pro hmatové pexeso, které jsme vyráběli doma, nás bavilo vybírat různé materiály, které jsme lepili na čtvrtku ‒ třeba alobal nebo korálky. A pak jsme společně sestavovali pexeso dohromady,“ vysvětlují malí výtvarníci a paní učitelka dodává: „Každý si lámal hlavu, jaký zvolit vhodný materiál, aby ho nevidomé děti mohly dobře vnímat hmatem. Překvapila mě kreativita dětí právě při výběru materiálů.“

Neméně zajímavými nápady hýřily děti i při výrobě čichového pexesa, které tvořily společně ve škole. Látková srdíčka naplnily vatou a bylinkami, jež si přinesly z domova. Nakonec si pexeso i samy vyzkoušely. „Hrozně nás to bavilo, ale byl to zároveň takový nepříjemný pocit, když jsme se zavázanýma očima hráli a neviděli, kam saháme. Často jsme sahali úplně vedle,“ vzpomíná sehraný tým, který zvítězil i v loňském ročníku. Tehdy ještě v mladší věkové kategorii.

Ptáme se proto, jestli se chystají zapojit do soutěže i jako čtvrťáci, a odpověď je jednoznačná: „Určitě jo! Ale ještě nevíme, co to bude.“ Ostatně podobnou odpověď jsme slyšeli i od ostatních vítězných týmů. Shodly se na tom, že je Srdce s láskou darované hodně baví a nejde jen o to, jestli zvítězí. Nejvíc radosti jim dává to, že mohou něco společně tvořit, a pak samotné darování.

Jan Vícha, jednatel společnosti Optys, při předávání ceny paní učitelce Ireně Červenkové za práci jejího týmu Cesta světem nevidomých

Love Fanda a Štěpánek

„V letošním školním roce k nám v rámci inkluze nastoupili do první třídy Fanda a Štěpánek. Zpočátku jsem se trochu bála, jak integraci zvládneme, ale dneska vím, že to nemohlo dopadnout lépe,“ vzpomíná paní učitelka Petra Řehová, vedoucí kolektivu devatenácti žáků 1. C ze ZŠ Porubská 832 z Ostravy-Poruby.

Když přišla do třídy dvojčata se středně těžkým a těžkým sluchovým postižením, brzy se s nimi ostatní děti skamarádily a zkoušely si, jak by s podobným handicapem dokázaly fungovat. Zacpávaly si uši, odezíraly ze rtů a zjistily, že dorozumět se není žádná legrace. Jakmile se dověděly o soutěži, přišly s nápadem vyrobit a věnovat srdce právě Fandovi a Štěpánkovi. A teď jaké? „Museli jsme zvolit materiál a technologii tak, aby to zvládli i prvňáci. Srdce tvoří krabičky se šuplíčky, do nichž děti napsaly vzkazy neslyšícím. Někteří je tvořili neadresně, jiní je poslali přímo Fandovi nebo Štěpánkovi. Fandovi dokonce přišly vzkazy od holek ‚Love Fanda‘,“ usmívá se paní učitelka.

Jak obtížné může být pro postižené žít v kolektivu zdravých dětí? „Děti jsou úžasné, nemají ve vzájemné komunikaci problém a pomáhají si navzájem. Zvykly si, že chtějí-li klukům něco říct, musí se k nim otočit obličejem. A když na to někdo z nich zapomene, jiný spolužák k nim přijde a vezme Fandu nebo Štěpánka za ruku, aby je upozornil, že na ně někdo mluví. Krásné je pozorovat, že i ti největší ‚raubíři‘, kteří jinak neposedí, chodí kolem kluků opatrně a jsou jejich velcí kamarádi a ochránci. Kdyby jim chtěl někdo ublížit, tak je určitě budou bránit,“ říká paní učitelka. „Všichni dospělí by si měli přiznat, že i od dětí se mohou naučit správné věci.

Knižní edice pro Ríšu

Všichni víme, jaké trápení je obyčejná viróza. A co potom něco horšího, třeba rakovina? Když se děti z výtvarného kroužku ze ZŠ Dřevohostice dověděly, že jejich spolužák a kamarád Ríša onemocněl touto chorobou, přemýšlely, jak ho rozptýlit a dodat mu při náročné léčbě sílu a optimismus. „Ta zpráva přišla asi před rokem a půl jako blesk z čistého nebe a nás, děti i učitele, strašně zaskočila. V našem městě se všichni dobře známe a máme k sobě blíž než obyvatelé velkých měst. S dětmi jsme dumali, jak Ríšu, který podstupuje nepříjemnou chemoterapii a dlouhodobě je upoután na nemocniční lůžko, rozptýlit a povzbudit alespoň v době, kdy se cítí lépe nebo tráví víkendy doma,“ vzpomíná paní učitelka Eva Luljaková, jak se zrodila myšlenka založit edici Srdce s láskou darované, jejíž první publikací je Srdcová knížka pro Ríšu, díl první a druhý, kterou porota ocenila jako druhou nejlepší ve starší kategorii.

První ediční počin a hned dva díly? „Protože na něm pracovaly dva týmy. První díl tvořilo devatenáct dětí z výtvarného kroužku na prvním stupni a druhý pětadvacet Ríšových spolužáků, nyní již osmáků, pod vedením paní ředitelky Nataši Kučerové, která celý projekt koordinovala. Přemýšleli jsme, jak knížku koncipovat s tak širokým tematickým záběrem a při rozdílném věkovém složení tvůrčího týmu. Rozhodli jsme se pro tvarově asymetrická srdce, na něž děti obrázkovou formou a kratičkými texty vyjádřily, co v uplynulé době ve škole i mimo ni zažily, sestavily křížovky a rébusy, mladší nakreslily postavičky z večerníčků, a komu nejde kreslení, ten použil vlastní fotografie s popisky. Nakonec se všichni ‚podepsali‘ prostřednictvím fotoportrétů, dílo jsme zkompletovali a zalaminovali,“ popisuje výrobní proces, během něhož se prý zklidnili a pilně pracovali i ti největší neposedové, paní učitelka Luljaková. Tu doplňují tři malí spoluautoři a designéři František Kužel, Monika Rohanová a Kamila Škrabalová.

Celou akci moderovali Martin Dejdar a Petr Vacek z divadla Studio Ypsilon, které je patronem soutěže

Za vším hledej člověka

Tolik tři Srdce a tři party skvělých dětí a kantorů. Víc se nám do reportáže bohužel nevejde, ale vězte, že by se podobně dalo psát o všech dalších soutěžících, nejen těch, kteří se dostali na stupně nejvyšší.

„Říká se ‚Za vším hledej člověka‘. A právě Srdce s láskou darované je o konkrétních lidech, o konkrétních lidských příbězích… Jakkoliv je tento projekt úspěšný, skoro mi až připadá smutné, že se museli najít lidé a něco takového vymyslet a pořádat. Mělo by to být automatickou součástí našeho života. Každopádně organizátorům patří obrovský dík. Nemyslím tím pouze to, že sehnali pro svůj projekt podporu od sponzorů, osobností, rozšířili ho mezi lidi. Děkuji jim ale hlavně za to, že burcují společnost, vracejí do ní tímto způsobem prvek lidskosti, který se začíná pomaličku vytrácet. A osmnáct tisíc dětí, které se do soutěže zapojily, to je už pořádná porce lidskosti,“ uzavírá Jan Hamáček.

A my za organizátory dodáváme, že už se těšíme na ty další. Ať žije čtvrtý ročník!

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2017 na straně 6-9.