Díky hudbě poznávám nové lidi, s nimiž si mám co říct

„K houslím mě přivedl můj děda, kapelník a houslista. V době, kdy jsem byl malý, si sice již užíval důchodu, ale zároveň působil jako učitel. Jednou mi přinesl ukázat housle se slovy: ,Tak to taky zkusíš, ne?‘ A tak jsem to zkusil,“ vzpomíná jeden z našich nejlepších houslových virtuosů Jaroslav Svěcený. Nejen to nám prozradil na setkání u příležitosti oslavy osmnáctých narozenin Helas Ladies Clubu.

Kdy jste odehrál svůj první koncert?

V mateřské škole, to mi bylo necelých šest. Na programu jsem měl dvě proslulé skladby, Ovčáci, čtveráci a Sedí liška pod dubem. Tento zlomový životní okamžik dokumentuje i jedna z dochovaných černobílých fotografií, měl jsem na sobě galošky z umělé hmoty, účes „podle hrnce“ a za mnou byly kulisy k pohádce O perníkové chaloupce. Tak takové byly moje začátky.

Kdy jste pochopil, že housle budou vaším osudem?

Po základní škole jsem nastoupil na Pražskou konzervatoř a moje kroky pak zamířily na Akademii múzických umění, kde jsem studoval u pana profesora Václava Snítila, což byl výborný pedagog a hudebník. Nejvíc mi však otevřel cestu k houslím vynikající americký houslista Nathan Milstein. Neskutečný člověk, který mi v rámci kurzů v podstatě ukázal, o čem hudba je. Byl to on, kdo mně spolu s lidmi okolo sebe otevřel oči a přispěl k tomu, že jsem si nakonec zvolil v mnoha směrech riskantní, ale zároveň obohacující dráhu sólového houslisty. Dnes jsem rád, že v mých šlépějích kráčí moje dcera Julie, která po maturitě na konzervatoři odešla do Londýna na Royal Academy of Music, kde letos promovala a bude tam pokračovat v postgraduálním studiu.

Bylo těžké se v minulosti dostat do zahraničí?

Tenkrát to bylo možné pouze prostřednictvím Ministerstva školství. Jen ten, kdo ví, jak to tehdy fungovalo, tuší, jak složité to bylo. Do poslední chvíle jsme si nebyli jistí, zda dostaneme pas, jestli odletíme nebo odjedeme. V mém případě to bylo tak, že mne slyšel intendant a zároveň impresário Nathana Milsteina na své návštěvě tehdy ještě Československa. Projevil zájem mne pozvat a na AMU bylo tehdy naštěstí pár dobrých lidí, pedagogů a zároveň výborných interpretů, kteří mi svým doporučením a souhlasem umožnili využít nabídnuté příležitosti.

Láska od mateřské školky

Kdybyste nebyl houslista, čím byste se chtěl stát?

Mám druhý obor. Jsem soudní znalec s mezinárodní působností v oboru smyčcové hudební nástroje. Byl by ze mě buď houslař, nebo bych se zabýval historií houslí, protože to je něco, co mne fascinuje dodnes.

Kde vznikla tahle láska?

V Hradci Králové, v dílně mistra houslaře Karla Pilaře blízko hudební školy, kam jsem chodil čichat laky. Byly mi teprve čtyři roky. Ta přírodní pryskyřice mi prostě tenkrát zavoněla. Pak jsem však viděl ty staré nástroje, které opravoval. Rozebrané, se starými nápisy, jež v podstatě vyprávěly příběh každého z nástrojů, vypovídaly o jejich putování, které mi pan Pilař, mimochodem ročník 1899, zprostředkoval. A to mne nadchlo.

Kolik hodin jste musel jako malý cvičit? A museli vás nutit?

Do houslí mne nutit nemuseli, nicméně asi kolem desátého roku přišla krize. Bylo to v době, kdy „frčel“ hokej s tenisákem a za námi byl plácek, na který jsem viděl, a mohl tak pozorovat kamarády běhající s hokejkami za míčkem. V té době se mi moc cvičit nechtělo. Po roce po dvou se vše zklidnilo. Jezdili jsme na dětské soutěže, což mne bavilo. A v patnácti jsem na sobě makal, protože jsem nechtěl chodit v Hradci na gymnázium, kde učila moje maminka. Stůj co stůj jsem se chtěl dostat do Prahy na konzervatoř. Chtěl jsem rodičům ukázat, že na to mám. Tenkrát byla doba, kdy se houslistů hlásilo skutečně mnoho, ale mně se to naštěstí povedlo.

Do mých kurzů se může přihlásit člověk každého věku, který zvládá alespoň základy houslové hry.

Z narozenin agentury Helas; na fotografii (zleva) Zora Jandová, zakladatelka a majitelka agentury Helas Helena Kohoutová a Jaroslav Svěcený

Baví mě propojovat různé žánry

Fascinují mne multižánrové projekty, které vymýšlíte či na kterých se podílíte. Jak vznikají a co vás k nim přivádí?

Propojovat různé styly a žánry s klasikou mne baví, protože ukazují cestu k takzvané vážné hudbě dalším posluchačům. Svůj první takový pokus jsem absolvoval s Vašem Patejdlem, česko-slovenský projekt, jehož tématem byl Labyrint světa Jana Amose Komenského. Vzniklo CD, televizní pořad, absolvovali jsme tehdy krásné koncerty. Potom se to trochu zadrhlo, když došlo k rozdělení republiky, ale bylo to moc fajn.

Úplně první kontakt s jiným žánrem pak byl s alternativní skupinou Jablkoň. Vydali jsme společné CD Jablkoň/Svěcený a dostali za něj Cenu hudební kritiky. Deska vznikala ve studiu za Brnem, kde jsme jedli kyselé okurky, studio bylo nedostavěné a topili jsme v kamnech. Ale muzika, která vznikla, je původní a dovolím si říci, že opravdu úžasná. Později jsme vydali CD Mumlava, opět s původní hudbou. Užil jsem si také krásného projektu s klavíristou a skladatelem Rudolfem Roklem a natočili jsme spolu CD Somewhere In Time.

A jak vzniklo Vivaldianno?

Těsně poté, kdy mne kapela Lucie pozvala na svůj koncert Lucie v opeře. S Michalem Dvořákem jsme se potom domluvili, že tento projekt začneme realizovat. Vydali jsme dvě CD a dvě DVD, odehráli spoustu koncertů před zaplněnými sály. Dnes tento projekt narostl do obrovských rozměrů, je spíše velkolepou vizuální záležitostí a stará se o něj Michal. Za třináct let jsem díky Vivaldiannu nasbíral spoustu zkušeností, za což jsem moc rád. V současnosti realizuji a prezentuji tyto nové multižánrové projekty: In the Sign of Tango (Ve znamení tanga), kde představuji hudbu argentinského hudebního mága Astora Piazzolly a jeho současníků, česko-slovenský projekt Jaroslav Svěcený/Cigánski diabli, kde jde o propojení klasické a etnické muziky, Šanson v gala se zpěvačkou Renatou Drössler, klavíristou Petrem Ožanou a herečkou i scenáristkou v jedné osobě Zdeňkou Volencovou Žádníkovou. S poslední jmenovanou teď začínám připravovat velký koncertní a hraný projekt o Antoniu Vivaldim. Skladby se budou hrát tak, jak je Vivaldi napsal, takže akusticky, a dokonce na dobové italské, francouzské a české nástroje ze soukromých sbírek z pěti zemí. Vivaldim se totiž zabývám celý svůj život, je to takový můj skladatelský leitmotiv.

Cestoval jste se svými houslemi téměř všude. Kde jste nehrál?

Ještě jsem nehrál v Austrálii a na Novém Zélandu. Jinak jsem hodně koncertů absolvoval i v Jižní Americe, často jezdím hrát do Chile, Argentiny nebo Brazílie, kde také vedu kurzy. Ještě jsem vlastně nehrál v Grónsku, na Antarktidě nebo v Arktidě. Stále objevuji nové země, protože rád cestuji. A moc rád objevuji Spojené státy americké, protože tam se vždycky najdou místa, kde hraji poprvé. Loni jsem tam měl třítýdenní turné v období před prezidentskými volbami. To byl velký zážitek. Končil jsem v New Yorku a odlétali jsme tři dny právě před volbami. Rád poznávám cizí země, člověk se pak na ta naše humna začne dívat trochu jinak, s určitým nadhledem, což je mnohdy užitečné.

Kdy vás nejvíc překvapila reakce publika?

Nedá se to paušalizovat, je to chemie. Vždy jde o to, jaká skupina lidí v sále sedí. Nejzajímavější reakci jsem zažil před mnoha lety na Sicílii. Když jsem tam přijel, ubytovali jsme se s mojí chotí v Palermu a agentura nás vždy vozila na koncerty, do klasických míst, která hudebníci znají, ale také do vnitrozemí. Jednou jsme přijeli do města, kde mi starosta, dodnes nevím proč, po koncertě okamžitě udělil čestné občanství. Při koncertu, když jsem hrál nějakou rychlou pasáž, okamžitě zazněl frenetický potlesk. Poprvé jsem si říkal, co to je za publikum, že mi tleská do hraní, což není zvykem. Když to udělali počtvrté, došlo mi, že mi tleskají jako v krasobruslení po povedeném trojitém rittbergerovi. Ono se jim to místo líbilo, tak prostě zatleskali. Ani jsem se na ně za to nemohl zlobit, i když mne v první chvíli opravdu zaskočili.

 Co byste si přál ještě ve svém životě dokázat? A co je vaše srdeční záležitost?

Já bych si přál, abych ještě dlouho mohl hrát, koncertovat. Mým vzorem je v tomto ohledu pan profesor Jiří Jirmal, pedagogický guru české klasické kytary, kterému je 92 let a se kterým jsem si mohl zahrát v rámci Smiřických svátků hudby. Byla to pro mne velká čest a velmi silný zážitek. Mou srdeční záležitostí je kontakt s lidmi. Muziku vnímám jako cosi, co lidi propojuje. Velmi rád poznávám nové dobré lidi, s nimiž si mám co říci. A to vidím jako naplnění života, jako onu přidanou hodnotu.

Rád poznávám cizí země, člověk se pak na ta naše humna začne dívat trochu jinak.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 / 2017 na straně 14-17.