Pes je můj kamarád i pomocník

Kvůli nevyléčitelné zrakové vadě Michaela Kováčová oslepla. Přesto bere život s optimismem a nadhledem. Vystudovala konzervatoř, učí děti hře na klavír a pracuje jako průvodce na Neviditelné výstavě v Praze. Její život se navždy změnil ve chvíli, kdy se poprvé setkala se svým asistenčním psem Albíkem. Z jejich vztahu se stalo důvěrné přátelství na celý život. Pojďte se začíst do jejího příběhu.

Slepota přicházela pomalu

Narodila jsem se s vrozenou zrakovou vadou – oboustranným glaukomem. Což znamená, že vysoký nitrooční tlak poškozuje oční nerv a oči kvůli tomu bohužel slábnou, až se u většiny pacientů dostaví slepota. Toto onemocnění je považováno za jedno z nejtěžších, protože ho stále nelze zcela vyléčit. Lékaři mají k dispozici pouze medikamenty, které v těch lepších případech zabrání zvyšování tlaku, ovšem neumějí nežádoucí tlak zcela odstranit tak, aby se oko uzdravilo.

U většiny osob s touto zrakovou vadou je nejkritičtější období dospívání, tedy mezi dvanáctým až šestnáctým rokem života. V této době dochází k nejradikálnějšímu úbytku zraku a většinou k jeho úplné ztrátě. To byl i můj případ. Prozíravý oční specialista mě proto doporučil na základní školu pro žáky se zbytky zraku. Dnes již tato škola neexistuje. Nám tehdy toto zařízení velmi pomohlo, protože jsme díky správnému předpokladu museli projít výukou Braillova písma, prostorové orientace, chůze s bílou holí, sebeobsluhy a všeho, co řada z nás kvůli progresivním zrakovým vadám později v životě uplatnila.

Díky pozvolnému vývoji situace jsem měla dostatek času se na svůj budoucí život připravit. Mohla jsem vidět věci kolem sebe dost dlouho na to, abych si je zapamatovala a hlavně jim porozuměla.

Vím, jak vypadá duha

Řada věcí pro mě tedy není pouze abstraktním pojmem. Mohu vést rovnocenný dialog s vidícím člověkem o barvách, vzdálenostech či velikostech a uvědomuji si neverbální vyjadřování druhých osob. Toto vše člověk může znát jen za předpokladu, že již zmíněné někdy v životě viděl a s těmito věcmi má vlastní zkušenost. Dále mám relativně spolehlivou prostorovou orientaci, a tak pro mě není příliš náročné seznámit se i s cizím prostředím.

Po studiu na základní škole mne přijali na Konzervatoř Jana Deyla v Praze, hlavní zaměření hra na klavír. To bylo velmi důležité, protože jsem díky tomuto rozhodnutí studovala obor, který mne bavil a byl mi blízký. Nyní jsem to já, kdo učí děti hře na klavír, v současné době soukromě. Vím, že mě má práce uživí, a dělám ji ráda. Pracuji i jako průvodce na Neviditelné výstavě v Praze, což je velmi zajímavé zaměstnání, plné denního kontaktu s lidmi z celého světa.

Albík mi změnil život

Po psovi jsem toužila od dětství. Ale čas jsem trávila ve speciální škole v Praze a nebyla jsem celý týden doma. S ohledem na mé nepříliš pevné zdraví rodiče raději chlupatého člena rodiny nepořídili. Asi to bylo dobře, protože jako dítě jsem byla opravdu velmi často nemocná, opakovaně se záněty průdušek. Kvůli tomu se ale ze snu stalo přímo životní rozhodnutí. A také to byla hned po skončení studia jedna z prvních věcí, kterou jsem udělala.

Ředitelka a vedoucí výcviku z organizace Helppes Zuzana Daušová si jistě vzpomene, že mě viděla již asi tři roky před tímto krokem. Jak se blížila doba ukončení mých studií, začala jsem velmi pečlivě s výběrem organizace, od které si psího společníka vyberu a nechám vycvičit.

O svého prvního vodicího psa a vůbec prvního psa ve svém životě jsem žádala v neziskové organizaci Helppes – Centru výcviku psů pro postižené – v červenci 2008. Zanedlouho, přesně desátého prosince, jsem se poprvé setkala se svým milovaným Albíkem.

Je to pro mě samozřejmě nezapomenutelné, jak jsem se následně dozvěděla, doslova na mě čekal. Albík (celým jménem Albus Angelus Magni Loquentia) je královský pudl, pejsek se složitější povahou. V té době nebyl vůči lidem příliš přátelský, ale ani nepřátelský. Prostě takový psí introvert. Ve výcviku postupoval velmi dobře a díky tomu mi jej začátkem července 2009 paní Daušová osobně předala. Tím začala přímo neuvěřitelná a zcela nová část mého života.

Vodicí pes je pro mne nepostradatelný

Prožili jsme chvíle náročnější a taky spoustu hezkého a Albík se stal plnohodnotným členem celé naší rodiny. Miluji ho nejen já, ale také moji rodiče. Svým kouzlem si Albík získal i mé přátele a všechny, kteří mi jsou blízcí. Stejně tak je oblíbený mezi dětmi, které učím, a často se aktivně účastní i výuky, zvláště když děti tančí či provádějí jakoukoliv pohybovou činnost. Podařilo se mi jej přimět i k tomu, aby hrál vlka v hudební pohádce o Karkulce, kterou jsem s dětmi nastudovala.

V každodenním životě jsem mu v podstatě nemusela dávat speciální povely, choval se, jako by četl v mých pohybech. Když jsem s ním byla sama na procházce, své povinnosti nezanedbával, i když byl na volno. Neustále mě hlídal a upozorňoval na překážky. Byl to však především kamarád, který přinášel do mého života tu nejkrásnější lásku svým upřímným a naprosto nezištným způsobem.

Našim chlupatým přátelům utíká čas bohužel rychleji a Albíkovi je dnes více než deset let. Má nemocná játra a již nezvládá plnou zátěž vodicího psa. Dlouho jsem řešila, jak s touto novou životní etapou naložíme. Od počátku jsem ale věděla, že Albíka pryč dát nechci a že to neudělám. Vývoj situace mě naštěstí trošku nasměroval sám. Vzhledem k Albíkově zdravotnímu stavu ho nakonec předám svým rodičům. Já jej tak budu mít nadále blízko, a jak se říká, na očích. Budu ho vídat a budu vědět, že se nemusí přepínat a trápit s denní zátěží.

Na svého nového pejska si zatím budu muset počkat, protože původně plánovaná psí slečna Emma – německý ovčák – u mě bohužel nemůže být. Ukázalo se, že to, co jsme považovali za alergii, je astma, a že tedy nemohu mít pejska s touto srstí. Emma u nás totiž byla již deset dní a vzdát se jí bylo velmi bolestné i po tak kratinké době.

Spolehlivý partner pro mě i psa

Velký klid mi dává důvěra k Centru výcviku psů pro postižené Helppes, které je držitelem Značky spolehlivosti Asociace veřejně prospěšných organizací ČR. Tato značka je i pro dárce důkazem, že organizace dobře hospodaří s finančními prostředky, pracuje na svém rozvoji a odpovědně naplňuje své poslání. Z mnoha předešlých zkušeností je mi jasné, že Emma půjde k dobrému člověku a že ji do špatných rukou určitě nedají. Stejně tak vím, že i pro mě najdou a vyberou pejska, kterého budu moci mít doma. To je myslím v tomto případě to nejdůležitější. A na svého nového přítele se strašně moc těším.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 / 2017 na straně 18-20.