Tomáš Havlínek: Bořím limity a trochu riskuju

Tomáš Havlínek je talentovaný a nepřehlédnutelný kluk. Pořád hraje. Hraje na housle. Hraje i na prknech Jihočeského a dalších divadel, hraje ve filmu. Momentálně ze všeho nejvíc hraje na českokrumlovském Otáčivém hledišti. Začíná patřit k hercům, na které „se chodí“… Tady je jeho zpověď. Musím přiznat, že jsem se při rozhovoru nikdy nenasmála tak jako s ním. Je to zkrátka komediant na cestách.

Od houslí k divadlu

Jak se houslista z Karlových Varů dostane do divadelního angažmá v Českých Budějovicích?

Ono to šlo vlastně tak nějak samo. V Karlových Varech jsem vystudoval hudební gymnázium a zjistil jsem, že dlouhotrvající cvičení na housle mě moc nebaví. Věděl jsem, že houslová dráha opravdu nebude ta, kterou si pro život vyberu. Vedle toho jsem paralelně navštěvoval dramaťák a hrál v amatérském souboru Divadlo Dagmar. Už na gymplu jsem cítil, že chci dělat divadlo. Zkusil jsem přijímací zkoušky na DAMU a ony se mi povedly hned napoprvé. V posledním ročníku si mě na „hostovačku“ do inscenace Zavolejte Jeevese vytáhla Martina Schlegelová, která bude paradoxně od února šéfovat činohře Jihočeského divadla. Na základě toho jsem byl přijat do angažmá, ani jsem se nemusel účastnit konkurzu, který souběžně probíhal. Takže součástí ansámblu Jihočeského divadla jsem byl už v posledním, nestudijním ročníku na DAMU.

A co Budějovice, líbí se ti?

Kdyby se mi v Budějovicích nelíbilo, tak tam nevydržím takhle dlouho, protože, popravdě, zatím „Českobudějovičák“ úplně nejsem. Myslím, že jsem ve věku a v období, kdy se to dřív nebo později začne lámat. Praha mě moc láká, mám tu koncerty, hraju divadlo. Jsem takový herec na cestách, zatím nikde zakořeněný nejsem. Tím jsem chtěl říct, že se mi v Budějovicích líbí moc, protože si myslím, že málokde bych poznal takové lidi jako právě na jihu Čech. Teď vůbec nemluvím o kvalitách představení, které bezpochyby hrají svou roli, ale ten lidský faktor je podle mě ještě důležitější. Mám v Budějovicích spoustu skvělých přátel. Za dost mluví naše trojka s Pavlem Oubramem a Tomášem Drápelou. Troufám si říct, že jsme opravdu dobrými kamarády, což je v souboru velmi důležité.

Letos jsi za roli autistického teenagera Jasona v inscenaci Přisámbůh! získal ocenění Jihočeská Thálie. Co pro tebe znamená?

Když člověk získá jakoukoli cenu, je samozřejmě rád. Moc mě potěšilo, že jsem ocenění dostal po své první celkové sezoně a ještě navíc od poroty. Ale nejsem takový sběratel cen jako třeba Ondra Veselý, na kterého chodí hory fanynek. Zase je pravda, že Thálii vystavenou na poličce mám. Těší mne, že jsem cenu získal právě za roli v představení Přisámbůh!, protože ji považuji za zatím nejlepší práci, kterou jsem v Jihočeském divadle zažil.

Nejvíc se vyblbneme v Shakespearovi

Za dva roky sis v Jihočeském divadle zahrál už pěknou řádku rolí. Ať už je to Přisámbůh!, Zavolejte Jeevese nebo divadelní fast food Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, za které jste s Pavlem Oubramem a Tomášem Drápelou získali Cenu studentské poroty na XVII. ročníku Grand Festivalu smíchu v Pardubicích. Jaká role ti k srdci přirostla nejvíc a v jaké se nejvíc „vyřádíš“?

Mému srdci nejblíž je role Mooneyho ve hře Kati, to je krásná vděčná role s velkým potenciálem. Postava Mooneyho ti jde hrozně na ruku, ale zároveň máš škálu prostředků, jak z ní můžeš udělat naprosto geniální a zapamatovatelnou roli. Pak mám hrozně rád inscenaci Přisámbůh!. V Jihočeském divadle máme v repertoáru dva Shakespeary a v těchto hrách se rozhodně nejvíc vyblbnu. Ve 120 minutách se vyřádíme, teď dokonce pojedeme na můj první spací zájezd do Skutče, kam si nás pozvali právě na základě festivalu v Pardubicích, kde si našeho představení všimli. Ale troufám si tvrdit, že ještě víc mám rád Shakespeara v Hollywoodu, protože spojení s Viktorem Limrem, to je teda něco. Každé představení je v něčem jiné, v něčem stejné, ale stále vtipné. Ve dvou hodinách herec tvoří humor pro lidi, pro nás je to horší, protože hrajeme jenom ve třech, bavíme se taky, ale musíme toho víc stíhat. Situace, kdy jsme takzvaně na odprdnutí, mám hrozně rád. Jasně, jsou hranice, kdy se herci „odprdávají“ à priori. O to se zase nesnažíme, ale máme fóry, o kterých víme, že na lidi i na herce na jevišti fungují.

Jak už bylo řečeno, po hudebním gymnáziu jsi začal studovat DAMU. Který pedagog tě nejvíc ovlivnil a v čem?

Tak na to je úplně jednoduchá odpověď. Nerad bych se někoho dotknul nebo na někoho zapomněl, ale pro mě je tím nejlepším Michal Pavlata. V ročníku jsme mu říkali Pavlatáta, mohli jsme za ním přijít s jakýmkoli problémem, ať už v osobním nebo v divadelním životě. Na DAMU jsme byli jeho poslední ročník, dával nám najevo, že my jsme jeho děti, které v normálním životě neměl. A my ho zase naopak brali opravdu jako tátu. Dokázal užívat života po všech stránkách, i díky tomu nám předal spoustu věcí. Je mi líto, že mě nikdy neviděl hrát v Budějovicích. Měl se přijet podívat na Přisámbůh!, ale už to nestihl. Dva týdny předtím jsme si telefonovali a domlouvali se, přál mi, ať se mám hezky a daří se mi. Až zpětně po jeho smrti si uvědomuji, že mu bylo jasné, že už asi nepřijede…

Tomáš Havlínek (25)

Rodák z Karlových Varů, vystudoval hudební gymnázium – housle a po maturitě byl přijat na DAMU – činoherní herectví. Během studia hostoval v divadlech Pod Palmovkou a Na Vinohradech. Za zmínku stojí i pár filmových rolí, například role Oskara Nedbala ve filmu Americké dopisy s Hynkem Čermákem v hlavní roli a nebo pohádka Řachanda, ve které ztvárnil prince Jaromíra (dále je to První republika, Vyprávěj, Případy 1. oddělení, film Vybíjená a šestidílný seriál Bohéma). DAMU absolvoval v roce 2015 a hned poté nastoupil do angažmá Jihočeského divadla, kde hrál už na škole. V létě jste ho nejčastěji mohli vidět hrát pod širým nebem Otáčivého hlediště v Českém Krumlově.

Rád improvizuju, tím se nejvíc učím

Ačkoli je z tebe vystudovaný herec, na housle jsi nezanevřel, hraješ v několika hudebních uskupeních, hostuješ například s kapelou Cuvée, jejímiž členy jsou tví kolegové z Jihočeského divadla. Co tě v hudebním světě čeká?

V kapele Cuvée nejsem stavební kámen, ale mám radost, že s nimi občas jako host účinkuju. Jinak hraju se swingovými „dýdžeji“, buď s Universal Swing Brothers nebo Swingin Travellers. Ve Varech nebo v Praze jsem měl ještě při studiích spoustu kapel, ale teď už není čas se scházet ve zkušebně a dennodenně cvičit. Ale tady je hezký to spojení moderní hudby a swingu, já hraju na elektrické housle do beatů, které ti dýdžejové pouští. Je to vlastně čistá improvizace a člověk se tím nejvíc učí. Jsem hrozně rád, že jsem si mohl projít velkou škálou různých hudebních stylů, od vážné hudby až po drum and bass. Všechno to, co jsem uplatnil v improvizaci, mi dala vážná hudba.

Co si pouštíš, když je ti smutno. Nebo veselo?

Když mám nostalgickou náladu, pouštím si vážnou hudbu, i když je fakt, že to poslouchám stále, nejen na veselo nebo na smutno. A na veselo mám rád funky, líbí se mi, když je hudba založená na base a bicích. Třeba nové album J.A.R. je naprosto geniální, oni se ničeho nebojí, je to i spojení s alternativní hudbou. A to mám rád i na herectví. Bořit nějaké limity, jít a vlastně tak trochu riskovat. Jako právě J.A.R.

Českokrumlovská točna chce pohotové reakce

Teď v létě účinkuješ ve všech činoherních inscenacích na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Jak se ti práce v divadle s největším stropem na světě líbí, v čem tě překvapila a co je na ní nejzajímavější? Jak se liší od klasického jevištního divadla?

Rozdíl je ve stylu herectví. V kamenném divadle hraješ podle žánru a dané hry. Na „otáčku“ tě hlavně musí být správně vidět a slyšet. Herec nemá čas na prožívání a civilní herectví, točna se točí, vítr fouká… Jednou se mi při představení Ženy Jindřicha VIII. stalo, že jsem pokazil scénu. Prostě si v klidu kupuju v kiosku brambůrky, vyprávím Daniele Bambasové historky, říkám si, jak jsem vtipnej, že jsem ji pobavil, a slyším kompars, jak před točnou křičí: „Sem s ní, sem s ní!“ Uběhly tři vteřiny a v tu chvíli jsem si uvědomil, že na úplně opačné straně mám začínat svou repliku. Takže jsem se rozběhl, samozřejmě mi dlouho trvalo, než jsem tu točnu oběhl…a to už je jedna replika pryč, druhá, třetí, a mně nezbylo nic jiného, než z dálky ty věty křičet. A to je fakt zážitek. Na „otáčku“ hrajeme za každého počasí, i kdyby padaly trakaře. V tomhle nejsem cimprlich, třeba na Robinu Hoodovi mě to hrozně bavilo. Je celkem nebezpečný, když běžíš s mečem, proti tobě šest rytířů s ohněm na koních a do toho šíleně leje. Ale jsme v tom všichni herci stejně.

Zkus si sám pro sebe porovnat divadelní herectví, film, televizní seriál a muziku…

Divadelní herectví prožíváš teď a tady, což je něco naprosto specifického, co se nedá ničím nahradit. Vždycky jsem divadlo preferoval, ale poslední dobou jsem hodně pronikl k filmovému herectví. Je to i tím, že člověk víc točí a dostává větší role, lépe ostatní herce a štáb pozná a mnohem víc si natáčení užívá. Proto taky rád hraju v divadle v ateliéru Na Půdě, což se k tomu dá přirovnat. Diváci ti koukají přímo do kuchyně, děláš niterné herectví. To je to samé, jako když se tu my dva bavíme. Ve filmu ukazuješ život co nejrealističtěji. A seriál? To jsou, na rovinu, především peníze, nikdy jsem netočil žádný seriál na pokračování. Teď si i možná protiřečím, třeba někdy v takovém seriálu roli dostanu, ale je to prostě komerce. Na druhou stranu by se za to člověk neměl stydět. Jaký si to uděláš, takový to máš. Když už herec hraje v divadle a točí filmy a seriály, tak by měl hrát co nejpřesněji a nejpoctivěji, protože to on jde s kůží na trh a třeba i svým výkonem dává seriálu úroveň. Není nic scestnějšího, než točit, dělat ofuky a stydět se. Každopádně jakákoli práce je pro herce velká zkušenost.

Existuje něco, co tě na herectví a hudbě zklamalo?

Hodně času strávím v autě na cestách, a tak mě velice často dokáže vytočit, co všechno jsou rádia schopna vypustit do éteru. A je mi líto, že je práce hodně o kontaktech. To vnímám i u filmu, na televizních obrazovkách se točí pořád stejná skupina lidí, málo se dává prostor jiným hercům. Samozřejmě si člověk projde castingy, ale produkce si to tak chtějí ulehčit. Nasadí si tam tvář, která už je osvědčená a přiláká jim diváky. A ačkoliv je mladý herec šikovný, má velký problém dostat se do povědomí lidí. Bylo by fajn, kdyby i neznámé tváře měly trochu víc prostoru. I když, tohle si musíme vydobýt sami.

Baví mě humor

Nejen prací živ je člověk. Jak relaxuješ? Žonglováním?

Určitě hudbou: sebrat se, jet s partou lidí třeba do Valašského Meziříčí a užít si koncert je pro mě největší relaxace. A pak taky být součást dobré společnosti s fajn partou lidí, jakou mám třeba v Budějovicích. To, jak si s kolegy lidsky rozumíme, strašně usnadňuje práci. Skvěle odpočinout si můžu i při dobrém zkoušení v divadle, ačkoli do toho dáváš všechno. Není nic horšího, než když tě zkouška nebaví, to pak musíš vynaložit třikrát víc energie. A žonglování, to mě naučila DAMU.

Jaký je Tomáš Havlínek, když zrovna nebaví diváky či posluchače? A vůbec, po kom jsi vlastně zdědil takové nadání?

Tak baví ostatní lidi v hospodě. Asi to mám v sobě už od přírody zakořeněné, baví mě humor, legrace. Baví mě, když se společnost baví. Je skvělý, když v tom přiložíš ruku k dílu. Myslím si, že když slezu z jeviště, jsem pořád stejný. Na začátku mě dost škatulkovali, novináři psali, že v představení jsem využil svůj komediální talent. Postupem času jsem z toho začal mít strach, že mě v divadle budou využívat už jenom jako showmana. Ale něco na tom bude, vždycky mě hřeje, že dokážu lidi pobavit i v civilním životě.

No, nevím, jak moc velký talent mám, i když jsem o tom na DAMU psal diplomovou práci. Myslím si, že jsem ho tak úplně nezdědil, i když moje máma i táta jsou velice vtipní. Maminka je klavíristka, čili ta umělecký talent má, a tatínek je vyučený automechanik a řidič autobusu, takže se to někde střetlo a z toho jsem vzešel já.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 / 2017 na straně 34-37.