Exotika u sousedů - Na Saharu autem za pár hodin

Jak často si spojujeme představu krásných a zajímavých míst s cestami do vzdálených mimoevropských destinací! A přitom exotiku, za kterou mnohdy létáme dlouhé hodiny, můžeme najít v zemích našich sousedů. Přímo vzorovým případem je Polsko, které hodně z nás navštívilo, ale nedostalo se dál než pár desítek kilometrů za naše hranice. A i když populární výlety do krásného staroslavného města Krakov, solných dolů Wieliczka či do slezského zámku Czocha, který jako by z oka vypadl čarodějnickému hradu Bradavice Harryho Pottera, patří stále k silným turisticky atraktivním cílům, opravdová překvapení a desítky zajímavostí čekají ve všech koutech této nádherné a historií těžce zkoušené země.

Naším cílem bylo malé městečko Kolobřeh na březích Baltského moře, vzdálené od hranic asi jen šest stovek kilometrů. Rozkládají se tu nekonečné bílé písečné pláže široké stovky metrů. Ale i ten, jehož prioritou není jen slunění na pláži, si tu přijde na své. Věděli jste například, že Polsko je bohaté na národní parky? Nachází se jich tu třiadvacet a každý je typický něčím jiným.

Wolinský národní park je jedním z míst, kde můžete například vidět zubry. Pohádkové borovicové i listnaté lesy vábí k pěším i cyklistickým výletům. A když vás láká architektura, objevíte půvabné historické kostelíky stejně jako úhledné hrázděné statky a panská sídla. Vše pečlivě udržované, protože Poláci si doslova z ničeho znovu vybudovali historické památky drasticky zničené poslední světovou válkou.

Milovníky technických památek jistě zaujme otočný most přes řeku Dziwnu spojující ostrov Wolin s pevninou i různorodé námořní majáky, které v pravidelných rozestupech zdobí pobřeží. Těžko říct, který se vám bude líbit nejvíc. Historicky možná vyniká ten v Kolobřehu, který byl postaven roku 1666 a v jehož lucernách se zapalovalo světlo vždy, když měla do přístavu připlout loď.

Silným zážitkem pro nás byla návštěva území nazývaného polská Sahara, které je v Evropě unikátní. Nachází se ve Sloviňském národním parku u obce Leby. V důsledku neustálého dorážení mořských vln, nanášejících na břeh množství jemného písku, a trvalého severozápadního větru zde postupně vznikla písečná Gardensko-lebská kosa, na které jsou největší atrakcí pohyblivé písečné duny. Na tomto neobvyklém území můžete vidět mrtvé borovicové lesy s torzy zasypaných kmenů trčících z písku, které svůj boj s písečnou silou prohrály. Krajina je tu neobyčejně proměnlivá; vítr a písek často v průběhu několika hodin vytváří nové a nové terénní reliéfy, které systematicky rychlostí od dvou do dvanácti metrů za rok ničí na své cestě vše, co potkají.

Projdete-li touto evropskou pouští, ocitnete se jako mávnutím kouzelného proutku na nádherném pobřeží s nekonečnou pláží. My jsme paradoxně měli to štěstí, že jsme ji navštívili v době, kdy navzdory ročnímu období teploty příliš letní nebyly. Nepotkali jsme tu téměř ani živáčka, a tak jsme se mohli věnovat romantickému rozjímání nad věcmi mezi nebem a zemí. Podle místní legendy se tu žmuďská bohyně moře Jurata zamilovala proti vůli svého otce do místního chudého rybáře. Ten proto za trest nechal rozbít její jantarový palác na tisíce kousků, které lze prý dodnes najít na zdejším mořském pobřeží. Hledali jsme, ale nenašli. Místní obchůdky se suvenýry však nabízejí nekonečné množství šperků z místního jantaru.

Město Gdaňsk určitě nevynechte. Je vyhledáváno především pro svou tisíciletou historii a výjimečnou architekturu, ale také pro atmosféru vytvářenou dlouhou tradicí svobodného hanzovního města, kde se střetávala polská a německá kultura. A minimálně ještě za jednu věc zaslouží město obrovské uznání. Během druhé světové války bylo téměř srovnáno se zemí, zahynuly tisíce jeho obyvatel. V rámci poválečného programu přestavby však doslova povstalo z popela a v 50. a 60. letech minulého století se ho podařilo kompletně obnovit ve středověkém duchu. Opětovná výstavba starého města byla provedena tak citlivě, že město dnes připomíná svůj věrný originál a svou krásou vás bude opravdu fascinovat.

Po návštěvě Gdaňsku se naše severní cesta pomalu stáčela na jihovýchod k úchvatnému křižáckému hradu Malbork, který je největším cihlovým hradem v Evropě. I ten byl během druhé světové války z velké části zničen. Přesto je dodnes považován za jedinečnou ukázku evropské obranné architektury a od roku 1997 je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

A na závěr snad ještě jeden technický bonbonek, kterým je Elblažský kanál. Byl vybudovaný v 19. století a v roce 2007 byl na základě lidového hlasování vyhlášen jedním ze sedmi divů Polska. Jediného konkurenta na světě by mohl mít pouze v USA, kde je podobný Morris Canal. Ten však v roce 1924 uzavřeli a v současnosti z něj zůstaly pouze zbytky. Polský kanál Elbląski je naopak stále funkční a po více než 150 letech provozu je ve velmi dobrém stavu. Kdo má čas a chuť, zažije netradiční plavbu, při níž lodě překonávají na desetikilometrové vzdálenosti výškový rozdíl 99 metrů na speciálních vagonech, pohybujících se po kolejnicích.

Polsko nás prostě dostalo natolik, že plánujeme další pokračování naší cesty za poznáním této země s úžasnou přírodou a městy i milými lidmi. Země, která je nám historicky velmi blízká a kde se dorozumíte, i když si myslíte, že polsky nemluvíte. Země, která si získala náš velký respekt a obdiv.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 / 2017 na straně 40-41.