Za krásou domoviny - Zpráva příštím generacím

Lidé si plní s postupujícím věkem různé sny. Někdo si pořídí novou rodinu, jiný se s tou původní na penzi přestěhuje z města na venkov a koupí si psa. Někdo objede kus světa a jiný konečně objeví, jakou krásu má za humny. A někdo si řekne, že je tu proto, aby po sobě něco užitečného zanechal. Milan Gajdík se například rozhodl, že se svou ženou Vlastou zmapují kus historie bruntálského okresu, v němž žijí celý život. Prostě tak, aby nebyla zapomenuta.

Lásku k historii jste nejspíš dostal do vínku. Čím to vlastně začalo?

Můj otec ve mně pěstoval zájem o filatelii a známky mne později přivedly k poštovním razítkům. Začal jsem sbírat otisky poštovních razítek obcí bruntálského okresu a spolu s nimi se zajímal o historii jednotlivých pošt a obcí. Bylo pro mne fascinující pozorovat jejich vývoj, jak se například v čase měnily i jejich názvy z německých na české, latinské a tak různě. Stejně jako se měnilo i jejich obyvatelstvo, nezapomeňme, že se jedná o pohraniční okres.

A kostely a kapličky k nim neodmyslitelně patřily…

Ano, kostel byl a často naštěstí zůstává jejich přirozenou dominantou, místem nejen duchovním, ale hlavně společenským. Na začátku jsem si jich pár vyfotil jen tak, protože fotografování patří k mým dalším koníčkům, a už to jelo.

Kdy vznikla myšlenka na knížku?

Ta se zrodila až v průběhu focení. Nejprve jsme to s mou ženou brali jako hezké výlety na čerstvém vzduchu. Pak jsme si řekli, že by bylo dobré kostely a kaple důkladně zmapovat, protože mnohé z nich tu za pár let s největší pravděpodobností už nebudou stát. Byli jsme oba už v důchodu a měli jsme energii a chuť se tomu věnovat. Zahájili jsme zkraje roku 2011. Podnětem byl také dárek od naší dcery Dagmary v podobě velmi dobře zpracovaného zahraničního autoatlasu České republiky, kde byly všechny kostely a kaple zaznamenány jako na vojenské speciálce. Podle něho jsme zpracovali podrobný itinerář a začali jsme jednotlivá místa objíždět, přičemž jsme se pohybovali na území, které spadalo do okresu Bruntál v šedesátých letech minulého století. Já jako řidič a fotograf a manželka jako hlavní průzkumník a zásobovač. A později také vyjednávač – to když jsme jednali se starosty a starostkami jednotlivých obcí, aby vznik naší knížky podpořili. Více pochopení jsme našli jednoznačně u starostek.

Je třeba připomenout, že se jednalo o víc než sedmdesát míst a stovky kostelů, kapliček a hřbitovů, tedy projekt dlouhodobý. Byly chvíle, kdy jste si říkali, jestli vám to stojí za to? Vždyť od prvního okamžiku bylo jasné, že vás bude stát nejen energii, ale také finance, které se nejspíš nevrátí.

Na začátku jsme si nedokázali představit, co to bude práce. Že kostely nemůžeme fotit za každého ročního období a počasí. Že když se okolí olistí, kostel často nelze ani najít, natož fotografovat. Že budeme muset na některá místa jet minimálně dvakrát, aby třeba zrovna nepršelo a byla hezká obloha. Že některé stavby ani napotřetí třeba vůbec nenajdeme. Mnohokrát nás opustily síly a chtěli jsme skončit. Třeba když se stalo, že jsme omylem smazali v počítači část již zpracovaných dat. Ale nejsme zvyklí utíkat od rozdělané práce, nechtěli jsme se jen tak vzdát.

Určitě jste přitom posbírali spoustu zážitků. Můžete nějaký trošku adrenalinový zmínit?

Třeba když jsme jeli fotit kostel sv. Jiří v Pelhřimovech, což je dnes už neexistující obec v česko-polském pohraničí, která byla po druhé světové válce vylidněna (dnes část Slezských Rudoltic – pozn. red.). Na cestu jsme se vydali za krásného počasí, ale mezitím přišel obrovský déšť a my se s autem brodili kalužemi, aniž jsme měli tušení, jak je která vlastně hluboká. Ke kostelu jsme se pak doslova prodírali úvozem mezi keři, které nám zboku škrábaly lak na novém autě. A zpátky jsme se vraceli přes pole mezi stádem krav, protože jsme se báli znovu do té vody. Nakonec se nám zrovna tyto fotky později v počítači vymazaly, tak jsme tam museli znovu.

A něco z veselejšího soudku?

Samozřejmě i úsměvných historek byla spousta. Když jsme objížděli představitele obcí, aby na knížku přispěli, tedy aby si pár výtisků pro potřeby obce objednali a my mohli přistoupit k tisku, jeden z nich nám řekl: „Pěkná fotka kostela, ale proč tam nemáte ještě tu druhou věžičku?“ Opáčil jsem, že to vcelku není možné vyfotit. „Kdybyste vlezl Novákovi přes plot na zahradu, tak byste to vyfotil perfektně,“ přispěchal s radou starosta. A tak jsme to jeli nafotit znovu. Počasí nám nepřálo, hodinu a půl jsme seděli v autě a čekali, než se udělala díra v mracích a dalo se fotit. Vyskočil jsem z auta, vlezl Novákovi přes plot na zahradu, udělal blik – a obec si knihu nakonec ani nekoupila.

Většinu sakrálních staveb máte nafocenu pouze zvnějšku? Proč jste nefotil i jejich interiéry?

Protože je jich převážná většina zavřených. Bylo spíše výjimkou, že nás do nich pustil kastelán nebo třeba paní uklízečka, a to spíš náhodou. Jediným duchovním, který nejspíš vycítil opravdovost našeho úsilí a podpořil nás, byl rýmařovský děkan František Zehnal. Ochotně se mnou objel všechny kostely a kaple, které má v děkanátu, a také mi je otevřel. Zažili jsme přitom také spoustu zajímavých chvil. Například ve Stříbrných Horách jsme museli ke kapličce přes vysokou trávu a keře. Dveře už dlouho nikdo neotvíral, takže jsme je pak nemohli zavřít. A protože pan děkan nemohl nechat objekt otevřený, hodinu jsme s dveřmi všelijak zápasili, než se nám je podařilo znovu uzamknout.

Jak dlouho jste vlastně takto s manželkou jezdili a fotili?

Tři roky, díky tomu máme dokonale proježděný celý okres. Neptejte se, kolik to bylo kilometrů a litrů benzinu.

A co následovalo?

Když jsme měli nafoceno, začala další etapa, v níž jsem chtěl o těch kostelích zjistit co nejvíc informací, ale to taky nebylo vůbec jednoduché. Dlouho jsem například vyjasňoval pojmenování kostelů, protože se i v dostupné literatuře velice lišilo, stejně jako roky založení a tak podobně. Nechtěl jsem si utrhnout ostudu.

Na jaře 2014 jste soubor šedesáti unikátních sakrálních fotografií vystavoval ve foyeru bruntálského divadla. Prý vás zájem o výstavu překvapil.

Ano, původně jsme fotili jen pro vlastní potěšení a nebyl jsem si vůbec jistý, jestli si jako fotograf-amatér mohu dovolit své snímky veřejně prezentovat. Ale přemluvili mne k tomu pracovníci oddělení kultury města. Překvapilo mne, kolik lidí se na moje fotky přišlo podívat a jak je inspirovaly. Někteří mi řekli, že si díky nim uvědomili, že mohou být hrdí na svůj okres, jak je historicky i architektonicky bohatý – a začali jej také víc poznávat. Z toho jsme měli s manželkou obrovskou radost.

Od toho byl už krůček ke knize.

Je to tak. Úspěšná výstava nás přesvědčila, že bychom mohli na toto téma připravit knihu. Ta vyšla v loňském roce nákladem tři sta kusů a už je rozebraná.

Jedna etapa tedy úspěšně skončila. Co chystáte dál?

Studuji bruntálské ulice. Jejich vývoj, názvosloví, jak se měnilo v čase. Tak třeba dnešní ulice Ruská se ke svému aktuálnímu názvu dostala přes Nový Svět, pak generála Svobody, Sokolovská. Objevuji mnoho zajímavostí a rarit, získal jsem k tomu už několik cenných historických pramenů, tak uvidím, co bude dál.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2017 na straně 28-31.