Jiří Petrdlík: Náš sbor je ostrůvek lidskosti - Jdeme tak trochu proti proudu času.

Chodila jsem do školy v době, kdy se ještě v hudební výchově hodně zpívalo. Takže jsme se na ni celá třída těšili a všichni z ní měli jedničky nebo dvojky. V našem pohraničním okresním městečku byly před těmi asi čtyřmi desítkami let tři základní školy a všechny měly svůj dětský pěvecký sbor. Každoročně se předháněly, který bude ten nejlepší, ale my zpěváci jsme měli jasno: ten náš. Hlavně díky naší skvělé paní učitelce Vlastě, která nás pravidelně vybičovala k tomu, že jsme zpívali jako slavíci. Když jsme s ní jeli autobusem na nějaké to vystoupení do blízkého i vzdálenějšího okolí (a že jich bylo!), to byste koukali, co všechno se kromě rozezpívávání po cestě probralo a jaká byla legrace. Takže když mě kamarád Igor pozval na koncert Pražského smíšeného sboru, v němž už pár let ve svém volném čase zpívá, přijala jsem pozvání s nadšením. Nádherný hudební prožitek mě navíc přinutil zavzpomínat a vrátit se v čase.

Profesionální amatéři

Ve Smetanově síni pražského Obecního domu bylo ten horký letní večer nabito. Těšili jsme se na provedení Německého requiem od Johannese Brahmse. Slavnostní událost uzavírala 72. koncertní sezonu Pražského smíšeného sboru a byla věnována Miroslavu Košlerovi, legendě českého sbormistrovství a hlavně budovateli tohoto tělesa, který před rokem ve svých pětaosmdesáti letech zemřel. Pro ten večer se spojil Pražský smíšený sbor s Pěveckým sborem ČVUT, aby společně vytvořily chór čítající asi sto třicet zpěváků a zpěvaček, jenž byl důstojným partnerem Severočeské filharmonii Teplice. A mně se spolu s nádhernými, i když chvílemi tesknými tóny linuly do duše harmonie, pozitivní energie, síla, vzájemnost, vznešenost… To vše totiž vyzařovalo ze zpěváků hrdě stojících pod ohromnými varhanami s portrétem Bedřicha Smetany.

Přede mnou přitom zpívali jako profesionálové „obyčejní“ smrtelníci, kteří studují a pracují, mají své rodiny, své radosti i strasti a žijí v neméně uspěchaném světě jako my ostatní. Navzdory tomu najdou dvakrát týdně večer dvě hodiny čas se sejít a cvičit, aby pak mohli sebe i své okolí oblažit takovým hudebním zážitkem. A je jim od osmnácti do devadesáti. Jak jsem se totiž později od současného uměleckého vedoucího Pražského smíšeného sboru Jiřího Petrdlíka dozvěděla, jeden člen souboru zakončil právě ten večer v Obecním domě svou sedmdesátiletou pěveckou kariéru v tomto dobrovolném hudebním uskupení.

Síla lidskosti

Klasik by se zeptal: Jak je to možné? Co vede dnešní časově zcela jistě velmi zaneprázdněné lidi k tomu, aby chodili ve svém volnu a za své peníze do sboru „dělat“ vážnou muziku?

Jedna z odpovědí ke mně přišla od Miroslava Košlera: „Sbormistr a jeho sbor mají k sobě velmi úzký vztah, on by měl být přítelem, rádcem, tátou... Sbormistr se sborem bohatne, chudne, zamilovává a rozvádí se – a jeho členové za ním často přicházejí i v záležitostech zcela soukromých,“ řekl v roce 2011 v rozhovoru pro časopis Harmonie.

A Jiří Petrdlík, žák pana profesora Košlera, který pokračuje v jeho odkazu, mi celkový obraz doplnil: „Myslím, že každý z asi osmdesáti členů našeho sboru by vám řekl, že je jeho život se sborem tak nějak hezčí, veselejší, smysluplnější. Nejde tu pouze o hudbu samotnou, kterou se snažíme společně vytvářet a šířit dál, ale také o lidský pocit sounáležitosti, soudržnosti, přátelství. O společné zážitky, překonávání překážek.

Pro mne osobně je Pražský smíšený sbor srdeční záležitostí, obrovský závazek, jenž cítím vůči panu profesorovi, který byl mým nejmilejším učitelem. Měl obrovské charizma, noblesu, byl skvělý, lidský, a přitom přísný pedagog a stále mám pocit, že se od něj učím, že je tu s námi a dohlíží, jestli to děláme nejlépe, jak umíme.

Právě tento Košlerův sbor představoval před dvaceti lety, když jsem přišel na Pražskou konzervatoř, můj první kontakt s živým tělesem a beru ho už také jako součást mého ne toliko profesionálního života. Dalo by se říct, že do sboru chodím po práci v divadle, kterou mám samozřejmě taky rád, ale jinak, tak trochu relaxovat a vyčistit si hlavu. Jsem tu víc svým pánem, baví mne sbor dál rozvíjet a posouvat jeho hranice, stejně jako to dělal můj slavný předchůdce. Baví mne budovat výkonný kolektiv, kde panují přátelské vztahy a lidé se vzájemně podporují.“

Zážitky pro každého?

Mám chuť se k těm nadšencům přidat a jít si zazpívat. Jenže, jak to vlastně je? Kdo se může přihlásit? I takový laik jako já? Vybavila jsem si profesionální koncert v Obecním domě, který rozhodně nebyl jen o zpívání pro radost.

„Před časem jsem si položil přesně tuto otázku,“ poznamenal Igor Rolinek, který je se sborem spjatý už víc než pět let. „Hudba je můj život a zpívání v takovém sboru mě vždycky lákalo. Když mi o něm tehdy řekla kamarádka, byl jsem plný pochybností. A ještě víc jsem jich měl po první návštěvě zkoušky. ‚Vždyť oni zpívají tak nádherně jako profíci! Takto to nikdy nezvládnu,‘ napadalo mě. Výběrovou zkouškou u pana dirigenta jsem však prošel, a tak jsem si řekl, že zkusím vydržet tříměsíční zkušební lhůtu a uvidím. Tehdy bylo důležité, že mě v tom mí budoucí kolegové nenechali. Když jsem potřeboval, přispěchali s radou, zasvětili mě do aktuálních notových partií, ale také do toho, jak to v souboru vůbec funguje. Mohl jsem využít pomoc zkušeného hudebníka a hlasového pedagoga Pavla Towena Veselého, který vyučoval i profesionální zpěváky a herce, například Ewu Farnou. Dostal jsem všeobecnou podporu, důvěru, velmi rychle zapadl do kolektivu. A to tak, že už po pár měsících jsem odzpíval první společný koncert a ještě tentýž rok s nimi vyjel na zahraniční turné,“ vzpomíná na své začátky v tomto tělese: „Jsem vděčný, že mohu být součástí jeho dalšího příběhu.“

„Další členy vítáme,“ doplňuje ho Jiří Petrdlík. „A jestli si ti hodně mladí myslí, že s námi nezažijí adrenalin, tak se mýlí. Chápu, že dnes jsou in počítače, sociální sítě a adrenalinové sporty. Ale kdo by chtěl zkusit něco jiného, garantuji mu, že zpívání mu přinese stejné zážitky jako jízda na snowboardu nebo lezení po horách. I my překonáváme své vnitřní bariéry. A v neposlední řadě, kdo má to štěstí, že může říct, že chodí na zkoušky do Národního divadla a zazpíval si s profesionálními tělesy v katedrále sv. Víta nebo v Rudolfinu? Kdo v rámci hudebního turné projel Čínu nebo Japonsko?“

Těch tuzemských koncertů je pravidelně mnoho do roka od Pražského hradu, Rudolfina, Obecního domu přes nejrůznější kostely a chrámy. Co se týče zahraničí, sbor už zavítal do Ruska, Španělska, Německa, Francie, Egypta, Japonska, Srbska, Lotyšska, Číny, Rakouska či Polska. Podle slov jeho „velitele“ se příští rok chystají společně hodně daleko. Ale kam přesně, to je ještě tajemství.

„Nyní nás čekají vánoční koncerty zaměřené na polskou hudbu a pak se vrhneme na nový repertoár, příští rok bude náročný. Rádi bychom v roce 2020 vydali CD k našemu 75. výročí. Tři čtvrtě století souboru není zrovna málo,“ uzavírá Jiří Petrdlík.

A co vy, zpěváci? Přidáte se?

Jiří Petrdlík (40)

Náleží k nejvýraznějším dirigentským osobnostem své generace. Po studiu na Pražské konzervatoři a HAMU byl angažován jako šéfdirigent Městského divadla v Brně, od roku 2004 je stálým dirigentem divadla J. K. Tyla v Plzni. Současně spolupracoval s významnými operními scénami v Polsku, Francii, Itálii, USA a Egyptě. Na poli symfonické hudby pravidelně vystupuje s významnými domácími i zahraničními tělesy (Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Moravská filharmonie Olomouc, Podkarpacka filharmonia Rzeszów). Několik let působil jako generální hudební ředitel a šéfdirigent Káhirského symfonického orchestru. Od roku 2010 je uměleckým šéfem Pražského smíšeného sboru. Věnuje se i pedagogické a muzikologické činnosti.

Miroslav Košler (1931–2016)

Sbormistr, dirigent a pedagog Miroslav Košler absolvoval pražskou AMU v oboru dirigování a již od roku 1951 působil jako sbormistr tehdejšího Pěveckého sboru ČKD Praha, dnešního Pražského smíšeného sboru. V čele tohoto tělesa stál po dobu téměř šedesáti let, a měl tak rozhodující vliv na jeho formování a růst. Od roku 1993 byl profesorem sborového dirigování na Pražské konzervatoři a stejný obor vyučoval do roku 2008 i na Hudební fakultě Karlovy univerzity. Pod jeho vedením vyrostlo několik výrazných osobností mladé dirigentské generace (Marko Ivanović, Jiří Petrdlík, Jakub Zicha). V roce 2010 mu ministr kultury udělil medaili Artis Bohemiae Amicis.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2017 na straně 24-27.