Kostel má být vždy a všem otevřený, říká farář Josef Suchár

Před čtvrt stoletím založil s přáteli Sdružení Neratov. Za cíl si dal obnovit nejen zdejší kostel, tradici poutního místa, ale celou obec Neratov, vysídlenou po druhé světové válce, a navíc pomáhat potřebným. Josef Suchár, který sám sebe neváhá označit za „šíleného faráře z Neratova“, tyto nemalé vize naplnil.

Život a podnikání v současném Neratově jsou postaveny na tradici poutního místa. Spolehlivým magnetem, který přitahuje návštěvníky, se stal neotřele rekonstruovaný a vždy otevřený kostel se skleněnou střechou. Před pětadvaceti lety byl přitom ruinou. Josefu Suchárovi, který místo objevil vlastně náhodou, když na konci osmdesátých let coby jeden z vedoucích na letním táboře hledal místo pro bojovku, Neratov učaroval tak, že si slíbil jednou se sem vrátit a kostel obnovit. A protože po revoluci už jako oficiálně vysvěcený kněz dostal na starost farnosti Orlických hor, nastal čas, aby si své sny splnil. V obnovu Neratova věřil natolik, že přesvědčil dvě rodiny s malými dětmi, aby se spolu s ním do vsi přestěhovaly. A to na počátku nebylo v Neratově ani kde bydlet, domy byly v dezolátním stavu.

Cesta do neznáma

Obě rodiny, které se rozhodly následovat farářovy vize, radikálně změnily svůj dosavadní život. Kromě vlastních dětí si navíc vzaly do pěstounské péče další, a to s mentálním postižením. „To byla obrovská odvaha přestěhovat se i s dětmi z civilizace se všemi jejími vymoženostmi v podstatě do pustiny bez jakéhokoli vybavení. Prostě jít za svým snem vybudovat místo pro lidi s postižením a pomáhat jim,“ popisuje dlouholetá podporovatelka a zaměstnankyně Neratova Zdeňka Burešová.

Rodiny sester Jany Němcové a Marie Malíkové spolu s farářem Josefem Suchárem tady postupně začaly budovat společenství, které dnes dává rodinné zázemí a práci desítkám lidí, a to nejen s mentálním postižením. „Už na počátku jsme si řekli, že obnovíme poutní místo smíření pod ochranou Panny Marie Nanebevzaté, ale že ten princip smíření bude v pomoci potřebným a zvláště dětem. Od počátku jsme Neratov spojili s lidmi s handicapem. Obnovu kostela a obce jsme však nedělali pro ně, ale společně s nimi. To se povedlo a funguje to tak dodnes,“ říká Josef Suchár.

Kostel je otevřený všem bez rozdílu – obrazně i prakticky, nikdy se nezamyká. Jeho symbolický základní kámen, pozůstatek původního oltáře, pokřtilo čtrnáct kněží různých církví. Díky tomu se v kostele smí konat třeba svatby snoubenců různých vyznání. Ročně se jich tady odehraje několik desítek a zisk z nich pomáhá rozvíjet místní komunitu.

Začátky nebyly jednoduché, o smyslu obnovit život na vesnici a dát šanci lidem s postižením musel Josef Suchár přesvědčit více lidí než své přátele. Potřeboval, aby jeho plánům uvěřili i místní. Neratov měl na začátku devadesátých let jen dva stálé obyvatele, ale v okolí bylo a je nemálo chatařů, navíc je součástí nedalekých Bartošovic. „Josef, který nikdy nepil, ani na našich velkých rodinných oslavách, se kvůli svému záměru rozhodl dát si tu a tam panáčka slivovice s místními. Uvědomoval si svou jinakost, byl kněz, do vsi přiváděl zvláštní lidi, zůstat abstinentem by bylo další známkou odlišnosti,“ vypráví bratranec faráře Antonín Nekvinda, který se ke Sdružení Neratov naplno přidal v roce 2011 a dnes se stará o marketing a finanční řízení. „Hospoda je v naší zemi prostě základ, v ní domluvíte všechno potřebné, v ní máte šanci mluvit s lidmi o tom, co v Neratově děláte a proč,“ krčí rameny Josef Suchár.

Od kostela k pivovaru

Symbolem Neratova je však kostel. Je místem, okolo něhož se podařilo nejen obnovit obec, ale vybudovat i ekonomicky stabilní podnikání. „Obnovili jsme tradici poutního místa, poutníkům jsme tak potřebovali nabídnout občerstvení, místo k odpočinku i suvenýry na památku,“ vysvětluje Josef Suchár. Neratov disponuje jídelnou a hospodou, kavárnou, ubytovnou, obchůdkem, kde si můžete koupit výrobky z neratovských keramických, textilních, košíkářských a dalších dílen. Postupně tak Neratovští budovali, co sami potřebovali k žití v obci a co očekávali návštěvníci.

„V roce 2011 jsme změnili strategii, začali jsme se věnovat tzv. sociálnímu podnikání. Naším dlouhodobým cílem je udržitelnost našich aktivit,“ upřesňuje Antonín Nekvinda. Dílny proto vyrábějí, po čem je poptávka. Jejich cílem není, abyste si koupili třeba hrnek jen proto, že pomůžete postiženým. Hrnek si máte koupit proto, že se vám líbí a budete ho používat. A pokud potřebujete pro firmu třeba netradiční vánoční dárky, tady vám je vyrobí na míru. „Asi nejbláznivější zakázku, kterou jsme zpracovávali, byly pytlíky s uhlím. Jedna firma si je objednala jako dárek zaměstnancům k Mikuláši. Aby nám nenavlhlo, měli jsme fůru složenou v jedné z našich dílen a uhlí jsme vážili na lékárenských vahách,“ směje se vedoucí dílny Kopeček Bohumila Bukáčková.

Novým sociálním podnikem, který dá práci dalším lidem s postižením a do budoucna má pomoci s finanční soběstačností, je neratovský minipivovar. Prvním uvařeným pivem Prorok byste si tak měli mít možnost připít o letošních Vánocích. „Stavíme na tom, že se v České republice minipivovarům daří, máme dobrou vodu, zkušeného sládka a Neratov je už naštěstí docela známá značka,“ vypočítává pozitiva Antonín Nekvinda a dodává: „Vybudovat pivovar by ale nebylo možné bez investičního úvěru z programu sociálního bankovnictví České spořitelny. Bez partnera, na kterého se můžete spolehnout a který ve vás věří, by rozvoj nebyl možný.“ O odbyt se nebojí, koneckonců, Neratov má přece vlastní hospodu.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2017 na straně 12-14.