O smyslu aneb Život je velké dobrodružství
Vzpomínám si, je to již tuze dávno, když jsem se jako kluk otázal sám sebe: „Proč existuje svět a co by tady bylo, kdyby tady tohle nebylo?“ a také: „Co vlastně a jak vnímáme a kdo či co v nás toto vše vnímá?“ a následně: „Jaký je smysl života? Kde jsme se tu vzali a proč tu vlastně jsme? A je Bůh? A ten to ví?“
Odpovědi jsem neznal, leč tušil jsem, že jsou důležité, ba základní a že je někdo musí znát! Ale kdo? Jednou jsem se zeptal táty na otázku, proč existuje svět a jak ho vlastně vidíme, vnímáme. Nevěděl, ale dal mi dobrou radu, abych byl normální jako třeba támhle Pavel a žil na zemi a zabýval se něčím rozumnějším. Tak jsem se už víc neptal. Po delší době jsem se otázal mámy, to již opatrněji, co je jejím smyslem života. Pravila mi: „Ty!“ To mne nejen neuspokojilo, ale přímo vyděsilo. Jak svůj smysl může házet na mne? A dodala: „Smysl je v dětech.“ To bylo ještě horší. Uvědomil jsem si, že jestli je smysl v dětech a děti ho mají mít v dětech a ty taky v dětech, tak vlastně stále odkládáme pochopení smyslu života. A jsem-li já smyslem a radostí, pak jsem vlastně takovým rukojmím radosti rodičů. Ne, nemůžeme to házet na děti, je třeba to pochopit teď a pořádně!
Je to už dávno, co jsem se tak ptal. Od té doby jsem se tak ptával opakovaně, ale jen tiše, sám sebe. A nacházel smysl svého života v činnosti, která mě bavila, v naplněné volnosti, ve chvílích hlubokého sdílení s někým, v síle vztahů hladivých či inspirujících a také v tušeném budoucím poznání. Když jsem onen smysl občas intenzivně prociťoval, tak jsem se neptal.
Leč přicházely i pochybnosti o smyslu života, o tom, proč jsem se musel narodit a proč tady musím být a proč mám činit i to, co mne nejen nebaví, ale co se mi docela i příčí, a proč to je, jak to je. Řada proč bez protože…
A pozvolna jsem chápal víc a více, že svět není neměnný, ale neustále se mění, vše kolem mne se neustále vyvíjí a mění. A pochopil jsem, že se musím měnit i já a že se nemám trápit tím, co nevím, a že mám jít životem a dívat se a naslouchat a být zanořen a mít touhu po poznání. A jednou to vše určitě pochopím, budu-li mít tu touhu po poznání v srdci svém. Co bylo pak? Inu, bylo by to dlouhé povídání, přeskočím řadu let a znovu se budu tázat. Leč na co vlastně? Není na co se ptát, otázka se časem vytratila díky řadě odpovědí jiných, které průběžně po léta přicházely.
Otázka zmizela, zůstala jen řada odpovědí bez otázek a radostný pocit prožitého poznání, zanořený do ticha. Smysl bytí je v MYSLI ‒ ve vědomém žití S MYSLÍ ‒ v poznání našeho propojení prostřednictvím MYSLI. Leč kdyby mi tohle někdo řekl tenkrát, měl bych asi pocit, že si jen tak hraje se slovy, tenkrát by to byla prázdná odpověď, neboť k pochopení bylo třeba mnoha otázek, mnoha odpovědí, ale zejména mnoha prožitků hlubokých, bez nichž nelze dospět k plnohodnotnému pochopení, k hledanému poznání. Inu, informace pro rozum a jejich prožívání v srdci.
Ano, životem lze jít, aniž bychom potřebovali znát odpověď na smysl života. Není nutné se ptát. Ale jednou každý z nás dospěje do bodu, kdy se sám sebe zeptá, nebo se ho zeptá někdo jiný. Tak jako před časem já svých přátel, když se vynořil námět pro výstavu. Tak jako já vás právě nyní tady, když čtete tento text.
Tehdy jsem rozeslal poštou stovku osobních dopisů přátelům s delším povídáním a otázkou: „Jaký pociťuješ (hledáš, vnímáš) smysl (svého, našeho) života, co je pro tebe smyslem či cílem Bytí?“
Sešla se spousta odpovědí, občas i omluva, abych odpověď neočekával. A odpověděli skoro všichni! Odpovědi krátké, dlouhé i tuze dlouhé (třeba šestnáctistránkový rukou psaný dopis) a všechny pozoruhodné. Někdy bylo i připojeno poděkování za otázku, díky níž přišla při psaní řada uvědomění, poznání. Odpovědi, které oslovují, inspirují, nasměrují, pohladí či potěší. Většina z nich, doplněna obrázky, našla své místo ve výstavní kolekci.
Ty další pak přišly během výstavy ve sklepení starého kostela v podhradí hradu Rabí, neboť jsme do prostoru umístili stůl s lampičkou a na něj pastelky, tužky, fixy, kartony a papíry. A psali a malovali dospělí i děti.
O některé z nich se s vámi chceme v adventním čase podělit. Na stránkách časopisu lze, bohužel, nabídnout jen několik z nich. Všechny pak najdete na webu k výstavě www.obrazkyprodusi.cz v části „pozvání“.
Je hezké uvědomit si a vyslovit svoji odpověď, formulovat svůj „smysl“. Je krásné jej pak svým životem naplňovat, skutečně ho tak prožívat. (A svoji původní odpověď postupně prohlubovat.)
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2017 na straně 8-9.