S Jiřím Stivínem o odvaze poznávat život aneb Dají-li vám nalinkovaný papír, pište napříč!

Kam se chodí pro originalitu? Pro návod jsme si zašli za králem jazzové improvizace a originality Jiřím Stivínem. „Do fantazie a taky do minulosti. Taky to člověk musí mít svým způsobem v krvi, v genech. A hlavně rád říkám, že dají-li vám nalinkovaný papír, pište napříč! Což není myšleno jako anarchie! Dělejte to prostě jinak, po svém. Je v tom určitá odvaha. Aby ji člověk měl, musí mít chuť poznávat život ze všech stran,“ odpovídá Jiří Stivín, jemuž chuť a odvaha rozhodně nechybí ani v pětasedmdesáti.

Tak popořádku: Jak se chlapec Jiří Stivín dostal k muzice? A proč si vybral zrovinka dřevěné dechové nástroje? Cvičil jste pilně, nebo to šlo hned ze začátku samo?

Začnu od konce. Pilný jsem nebyl, žák jsem byl velice špatný, dá se říct, že jsem celý život prolenošil. Jako dítě jsem začal hrát na housle a to mě strašně nebavilo, takže jsem si řekl, že s hudbou nechci mít nic společného. Začal jsem chodit do skautu, závodil jsem na plachetnicích a různě jsem sportoval. Měl jsem štěstí, že máma byla herečka, pořád někde na zkouškách nebo po představeních, takže jsem byl doma sám a dělal jsem si, co jsem chtěl. Dokonce jsem se díky ní dostal omylem na gympl, protože jinak by to s mým prospěchem nešlo. Ale pan řídící školy byl velký divadelník, a když zjistil, že jsem syn herečky Evy Svobodové, tak mě vzal. Na Santošce jsem kupodivu i odmaturoval, i když jsem tam vlastně moc nechodil.

A co ta hudba?

Jak jsem říkal, na housle jsem brzy zanevřel, ale aspoň jsem se naučil noty. Ve skautu jsem pak začal hrát na kytaru. A potom na zobcovou flétnu, tu mi dala moje sestra Zuzana, která studovala herectví a moc ji nechtěla. Zjistil jsem, že se na ni dá zahrát všechno možný. Zobcovka je zajímavá, protože má osm direk a tím to hasne! Přitom má rozsah víc než dvě oktávy chromaticky. Dá se na ni hrát jazz, na který jsem rád chodil, takže jsem ho na tento historický nástroj zkoušel, což mě baví dodneška. Je to svým způsobem taková anomálie.

A pak jsem přes Milana Munclingera, což byl slavný flétnista a šéf barokní skupiny Ars rediviva, začal mít rád i starou muziku. On mi řekl, že když hraju na tu zobcovou flétnu, měl bych hrát i Vivaldiho koncerty. Já do té doby vůbec nevěděl, že Bach, Vivaldi nebo Telemann psali pro tenhle nástroj tak skvělou muziku. A už jsem u toho zůstal. Zkusil jsem hrát i na saxofon. No, a pak už to šlo nějak samo…

A kdy se jinoch Jiří Stivín dostal k jazzu? Díky komu nebo čemu?

Díky jedný krásný ženský, do který jsem se zamiloval. To když jsem chodil na gympl, byla tam jedna krásná holka, moje první láska. A ona chodila na jazz, bylo to někdy v roce 1958. Každý čtvrtek se hrálo na Štvanici na stadionu v jedné kavárně. Nejprve Studio 5, Karel Velebný, Luděk Hulan a další. Jazz mě moc nebavil, chodil jsem tam jen kvůli ní. Pak jsme se rozešli, ale já tam chodil dál, co kdyby náhodou přišla... A při té příležitosti jsem se tam seznámil s těma skvělejma muzikantama. To už jsem hrál na zobcovou flétnu. Řekli mi, abych na ni zkusil hrát jazz. Pak jsem zkusil i saxofon. Co kdyby tam přišla? Tak jsem cvičil a cvičil. No, a potom jsem tam už i hrál. Začínal jsem tehdy s rockovou skupinou Sputnici, což byla jedna z prvních rockových kapel šedesátých let. Ale nejvíc se mi líbil jazz, založili jsme Jazztet, potom Jazz Q Praha a pak už svou vlastní kapelu.

Nejradši mám nástroj, na který zrovna hraju.

Díky armádě profesionálem

Kdy jste se stal profesionálním hráčem?

Za to vlastně může vojna. Když jsem skončil FAMU jako kameraman, měl jsem jít na dva roky do Litoměřic na vojnu. A náhodou jsem potkal dirigenta Vladimíra Válka, který zakládal v Armádním uměleckém souboru vojenský ansámbl. Zeptal se mě, že když hraju na ten saxofon, jestli k nim nechci jít. A já strašně rád šel, nechtěl jsem se z vojny ulejt, ale prožít ji trochu jinak. Naštěstí v Českém armádním filmu, kam jsem měl jako kameraman nastoupit, nebylo ten rok místo. Tak jsem dva roky prožil jako saxofonista a flétnista ve vojenském uměleckém souboru. Skamarádil jsem se tam s dalšíma muzikantama a zůstal jsem u muziky. Karel Velebný si mě pak vzal k sobě do kapely, vzniklo Divadlo Járy Cimrmana, kde jsme koncertovali a kde jsem si mimochodem zahrál i ženskou roli. A takhle jsem zůstal u jazzu.

V čem vidíte jeho budoucnost?

Všechno se mění dobou, stejně jako ve vážné hudbě. Jazz prošel určitým vývojem a v současné době už je to tak, že se smí všechno. To je potřeba. Jazz má jednu výhodu, že žije improvizací. Do té doby, než vznikl, byla improvizace jenom v lidové muzice a zanikla ve vážné hudbě, protože příchodem klasické muziky se přestalo improvizovat. Ale v předbarokní a barokní muzice to bylo běžný. Jazz je samozřejmě geniální objev dvacátého století a improvizace je v něm jako koření. Někdo třeba řekne: „Jazz se mi nelíbí, jednou jsem ho slyšel, ale není to ono.“ Ale neuvědomí si, že je to vždycky jiný, každá kapela je jiná, každý koncert je originál. Improvizace, která už se nikdy nebude opakovat. Samozřejmě, jsou lepší a horší muzikanti, ale nemůže se to sekat do jednoho pytle.

Největší nasazení v každém okamžiku

Jaké jste byl vlastně dítě, syn, jaký jste manžel či otec? Ale upřímně. Baví vás hrát svoje životní role stejně jako jazz?

U mužských je to něco jiného. Znáte teorii krabic? Mužský mají tu krabici vždycky jenom jednu, na rozdíl od ženských, které dokážou těch krabic zvládnout víc. Když je chlap v krabici, tak nedej bože, aby mu do ní někdo lezl. A naplno se dokáže věnovat jenom jedné činnosti. Takže když hraju jazz, v tu chvíli prostě jenom hraju a to, že jsem manžel nebo otec, je mi úplně jedno. V ten moment myslím jenom na jazz.

(V tu chvíli panu Stivínovi číšníci přinesli hovězí guláš na víně: „Guláš?“ halekal číšník. „Gulám, já gulám!“ odpověděl Jiří Stivín a s chutí se pustil do jídla.)

Tak povídejte. Vlastně já povídám! Počkat, kde jsem to skončil? Jo, u těch krabic.

Podobně když se mě někdo zeptá, jaký nástroj mám nejradši, vždycky odpovím, že ten, na který zrovna v tu chvíli hraju. A je to pravda. Člověk by měl všechno dělat s největším nasazením a užívat si to zrovna v ten moment, kdy se to děje. Vztah k manželství a k rodině je o něčem jiném. Ale asi jsem nebyl zrovna vzorný otec, protože jsem pořád někde hrál, po večerech pracoval.

Za to půlstoletí, kdy lidem rozdáváte radost z bravurního zvládání desítek možných i nemožných nástrojů, jste zahrál miliony not před desítkami spoluhráčů. S kým se vám hrálo nejlépe?

Zahrál jsem si s ledaským, i se zahraničními kapelami. Je to hlavně o tom, jak si navzájem sedneme, jestli jsme naladěni na společnou notu. Já hrál se všemi muzikanty, kteří hrají u nás a v evropským jazzansámblu, tam patří třeba Charlie Mariano, slavný saxofonista, nebo Philip Catherine. A u nás mám svou kapelu, se kterou děláme věci inspirované lidovou muzikou a jazzem, moc nezkoušíme, ale občas si zahrajeme na festivalu nebo v jazzovém klubu. Svého času jsem se hodně věnoval jazzu, který byl úplně jiného ražení. Říká se mu free jazz, to nemá ani harmonii, ani melodii, ani rytmus. Je to něco jako abstraktní umění. S tím jsme s mým triem začínali. V současné době se to zase obnovuje jako třeba hudba k němým filmům. To se občas sejdeme a improvizujeme. Jinak mám ve Všenorech Centrum pro improvizaci v umění, které teď bude slavit dvacet let a v dubnu budeme mít padesátý workshop. To je jenom o improvizaci a myslím si, že si zaslouží, aby byla mapovaná a aby se provozovala.

Jste nepřekonatelný mistr improvizace. Nemohu se nezeptat, i když vím, že se na to nám, běžným smrtelníkům, kteří potřebují noty, jen těžko odpovídá: Jak to děláte? Přepne se ve vás něco a ten génius uvnitř si jede po svém, aniž byste ho řídil a rušil přemýšlením? Nebo je to dřina, kterou nedáváte najevo?

Je to o fantazii a odvaze. I vy můžete improvizovat z fleku. Hned teď můžete být nejlepší improvizátorka na světě. Každej je takovej improvizátor, jakej je jako osobnost. To samé je s pohybem nebo malováním.

Můj tatínek opatruje doma LP ze živého koncertu Tandemu s Rudolfem Daškem (Fidlikytky) z jazzového festivalu v Lublani, tuším, že z roku 1976. V čem byla tahle spolupráce výjimečná?

Rudolf Dašek byl skvělej. My jsme vůbec nevěděli, že se ten koncert nahrává. Byl tam jeden slavný americký kytarista, Barney Kessel, a řekl mi: „Hochu, ty máš hrozný štěstí.“ A já se zeptal jaký. A on: „Ty máš kytaristu, kterej hraje pro tebe.“ To bylo právě výborný, že jsme si sedli, že mě podporoval. Nebyli jsme jako dva kohouti na jednom smetišti, ale byli jsme tandem. Hráli jsme spolu dlouho a nahráli společně ještě spoustu muziky.

Jste schopen udělat flétnu či foukátko na podobném principu prakticky z čehokoliv. Jaký materiál považujete za svůj největší majstrštyk?

Nejjednodušší věci se dělají z umělé hmoty, dřív se všechno dělalo ze dřeva. Já mám třeba trubky ze záchodu, ze kterých si vyrábím flétny. Ale to bylo spíš z nouze. Jednou jsme točili pro íránského šáha Muhammada Rezu Pahlavího, kterýmu jsme říkali Rezavý Pohlaví. On si u nás nechával točit audiovizuální pořady. Chtěl, aby tam zazněla jejich flétna nai, na kterou jsem neuměl. Tak jsem si ji vyrobil a hrál na ni s Českou filharmonií. Oni se divili, že jsme sehnali hráče na tuhle flétnu, a vůbec nevěděli, že to je trubka od záchodu. Mám ji pořád doma a stále na ni hraju, protože mě baví její zvuk.

Mladým nejde moc radit

Kulatiny nejsou ve vašem případě zhola žádný věk. Přesto: čeho chcete v muzice a v životě ještě dosáhnout? Je nějaká muzikantská oblast nebo i zcela odlišný sen či koníček, na který si brousíte nátisk?

Ta krabice, kde nic není, je ideální; čím déle člověk vydrží v tomhle módu nicnedělání, tím je to lepší. Ale mám takový rest, že jsem nikdy nenapsal knihu o improvizaci ani o zobcových flétnách. Toho bych se chtěl zhostit, jestli to ještě stihnu. Teď mám trochu jiné představy o tom, jak dělat barokní muziku. Samozřejmě, s věkem se ztrácí technika, mladí muzikanti jsou daleko pružnější a zajímavější. Ale člověk by měl mít svůj osobní názor na věci, což já mám, tak ho ještě chci zachytit.

V čem je zralost přínosná? Chce se vám zmoudřet, nebo máte ještě čas?

Já jsem pořád puberťák. Kvůli tomu jsem nikdy nebyl vzornej otec ani dědeček. Jsem spíš takovej nárazovej. Děti za mnou občas přijedou nebo jdu s klukama na nějakou žranici. Zralost je spíš v tom, že si člověk uvědomuje, že nějaký věci nezmění, a přijde na to, jak to ve světě chodí. Mladým nejde moc radit, člověk jim může říkat svůj názor, ale oni si to musí sami prožít. Pamatuju si, jak jsem jednou chtěl něco vysvětlit Markétě. Když už hrála asi deset let, přišla a chtěla něco vysvětlit, ale to už jsem jí říkal před deseti lety. Dětem jdou rady dospělých jedním uchem tam a druhým ven. Ale když se na něco samy zeptají, tak člověk musí všeho nechat a jít jim to vysvětlit.

Jste otcem talentovaných dětí, které jsou různými způsoby kumštem políbené. Jak prožíváte jejich kariéru? Zahráli jste si někdy všichni pospolu?

Jejich kariéru samozřejmě prožívám, ale společně muzicírujeme málo. Je pravda, že často hraju se svým synem Jirkou, který hraje na bicí v mém kvartetu. Adam se k nám občas přidá na basu. S Markétou hráváme na flétny vážnou hudbu, když máme pravidelně v listopadu koncert k poctě sv. Cecílie v Rudolfinu. Jirka tam vždycky hraje na bicí a Zuzana občas něco přednese nebo i zazpívá. Takže nárazově si takhle zahrajeme, ale nějakou rodinnou kapelu nemáme.

Jak vnímáte roli našich médií ‒ rozhlasu, komerčních rádií či televizí ‒ ve formování hudebního vkusu české populace? A co s tím? Když se o víkendu připojím k nějakému internetovému rádiu vysílajícímu klasickou hudbu nebo jazz, je nás tam v celičké republice třeba dvacet.

Ono je to tak, že když se vám něco desetkrát zopakuje, tak se vám to začne líbit. Když vám něco horem dolem strkaj do hlavy, tak si na to určitá část populace zvykne a chce to znova. My jsme byli vychováni přes uši, nebyla televize. V současný době chtějí všichni všechno vidět. Vy až jednou budete televizní redaktorka, tak vás všichni budou chtít vidět a ten zvuk půjde jenom jako background. Lidi neumějí poslouchat. Děti jsou od malička zaplavovány hudbou, takovou tou moderní, obecnou, tím šumem. Přijdete do supermarketu a tam hraje muzika. Lidi už neumí být zticha, je to pro ně jako hluk, neví, co s tím mají dělat. Podle mě je to nebezpečný a manipulovatelný. To bylo svým způsobem vždycky, ale teď je to mnohem víc. Ale ten systém, jak se to řídí, na ten jsem nepřišel dodneška, ten je mi opravdu záhadou.

Vrcholí už čtvrtý ročník naší celostátní soutěže Srdce s láskou darované, ve kterém tisíce dětí vyrábějí pro někoho společně Srdce, aby mu je pak darovaly a udělaly mu radost. Komu byste daroval to své Srdce?

Abych pravdu řekl, už mockrát jsem hrál v různých domovech pro seniory. Myslím si, že toho není nikdy dost. Spíš obecně, svoje Srdce bych daroval společenství osamělých, protože spousta lidí je osamělých. Někdo si to třeba neuvědomuje, ale já si myslím, že by si to zasloužili. Nedávno jsem se zúčastnil projektu Ježíškova vnoučata, kdy si nějaká paní z Domova pro seniory v Klatovech přála se se mnou setkat. Tak jsem jim tam rovnou udělal koncert.

Za redakci AGE vám přejeme ještě hodně splněných snů a darovaných Srdcí.

Svoje Srdce bych daroval společenství osamělých.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2018 na straně 10-14.