Třicáté Nadechnutí Čechomoru a Srdce s láskou darované

„Naši posluchači jsou zvyklí, že děláme věci po svém, prostě tak nějak čechomorsky. A jako srdeční záležitost,“ říkají František Černý a Karel Holas. Kapela Čechomor slaví třicet let od svého založení. Vydala desku Nadechnutí, chystá turné, promítání kultovního Roku ďábla, koncerty s orchestrem, vánoční turné… A zapojila se také do celostátního projektu Srdce s láskou darované. „Budou to náročné třicetiny. Třicáté Nadechnutí Čechomoru. A začátek čtvrté dekády,“ říkají její frontmani.

Větší kapela, větší energie

Natočili jste parádní album. Proč zrovna Nadechnutí? Je pro vás impulzem, přelomem? Nebo se po třiceti letech společného hraní potřebujete trochu nadechnout?

Karel: Každý se potřebuje někdy pořádně nadechnout. Bereme to jako třicáté nadechnutí Čechomoru a byl to pro nás impulz udělat zase něco dalšího, nevšedního.

František: Normálně jsme se prostě nadechli.

Po Nadechnutí zpravidla přichází vydechnutí. Přemýšlíte už nad dalším albem nebo si teď po vydání alba dáváte pauzu?

František: No, ale Vydechnutí není špatnej název pro album.

Karel: Vydechnutí nás čistí, všichni vydechujeme ven z těla všechno, co tam nepatří. Ale teď opravdu nepřemýšlíme nad novým albem. Spíše přemýšlíme nad rockovou verzí našeho právě teď vydaného alba. Ale to se ukáže až na podzim.

Omladili jste, přitvrdili. V čem je Nadechnutí jiné?

František: Je tam úplně jiná energie, než šla z našich předešlých alb, tím se odlišuje. A je umocněna tím, že máme jako partnera dechový soubor.

Karel: Řekli jsme si, že chceme víc písničkovou desku. Chtěli jsme omezit předehry a dohry, což se teda úplně nepovedlo. Je to kvůli tomu, že na desce hraje dechový soubor, který si o to samozřejmě řekl.

František: Oni pořád předehrávali a dohrávali.

Jak vás napadlo nahrát album s dechovkou? Plánujete i společné turné? Co to pro vás znamenalo po stránce aranžmá, ale i zvuku? A podle čeho jste vybírali muzikanty?

František: To napadlo Karla!

Karel: Před čtyřmi lety jsme hráli na jednom festivalu a jako hosty jsme si pozvali Kumpánovy muzikanty. Zahráli jsme pár našich starších písniček. Nám se to tak zalíbilo, že jsme se rozhodli, že nové album k našemu třicátému výročí natočíme s dechovkou. I název Nadechnutí odkazuje na dechové nástroje. Skoro pravidelně, když kapela slaví výročí, ohlíží se za tím, co všechno kdy složila a nahrála. Ne že bychom se neohlíželi, ale v třicátém roku našeho vzniku jsme chtěli udělat krok vpřed. Takže jsme s Frantou a Čechomorem složili úplně nové písničky.

Co se týká zvuku, tak je samozřejmě plnější, s dechovou sekcí jsme větší kapela, víc energie. Lze to přirovnat k albu Proměny, které jsme natočili spolu s orchestrem. Je to náš další krok někam, kde jsme to neměli úplně prozkoumané. Nechci říct, že je to experiment, ale svým způsobem to bylo pro nás i pro Kumpány dobrodružné, pustit se do téhle neprošlapané cesty, objevit něco nového a oživit naši hudbu dechovými aranžemi s rockovou energií.

Přitvrdili jste záměrně kvůli mladým posluchačům nebo to tak prostě cítíte?

František: My si vždycky děláme to, co chceme a co cítíme. A je nám tak trochu jedno, jestli to posluchače bere nebo nebere. Tyhle změny děláme už třetí dekádu.

Karel: Tři dekády změn, to taky není špatný název.

František: Každá změna v aranžmá je pak komentovaná, proč jsme to tak udělali nebo neudělali. A my vždycky odpovíme: Proto! Vždyť je to takhle krásný! Změna je život a to, že naše posluchače překvapujeme, je pro nás radost. A taky děláme radost sami sobě.

Karel: Myslíme si, že naši posluchači jsou u nás na změny zvyklí, vědí, že děláme věci po svém, čechomorsky. Děláme to tak celých třicet let.

Změna je život a to, že naše posluchače překvapujeme, je pro nás radost.

Hlavní na písničce je text

Je v Čechách těžší než na Moravě najít ty správné melodie a lidová témata pro vaše úpravy? Jak vyvažujete vztah mezi českým a moravským folklorem? A jaký je tam pro vás rozdíl?

Karel: Ale samozřejmě, že jsou v tom rozdíly, jestli je píseň z Horňácka, nebo z Českých Budějovic. My se ale tím, odkud pochází, moc nezabýváme. Stejně je to na ní hned poznat. Nás ze všeho nejdřív zajímá téma, text. Musí nás to na první dobrou něčím oslovit. Potom si písničku zahrajeme s melodií. Když se nám nelíbí, tak si složíme melodii po našem.

František: Písničky se nám líbí všude. Je to ale spíš o tématu. Když jsme dělali desku s Martinem Hrbáčem a jeho cimbálovou muzikou, tak je jasný, že jsme použili víc moravských písniček. Při natáčení Pověstí jsme museli ctít to, že jsme měli alba rozdělená na moravskou, českou a slezskou část. Ale jinak je to tak, jak říká Karel, vyloženě specificky to nevnímáme a nectíme. Je nám jedno, odkud jsou, my je stejně hrajeme.

Karel: Za ten dlouhý čas, co se lidovou hudbou zabýváme, jsme zjistili, že písně putovaly po všech krajích a moravská píseň má i českou podobu, slovenskou nebo se objevila třeba v Polsku. Je to stále živý materiál.

Čím dál víc si vážíme toho, že můžeme s tím druhým spolupracovat.

Vždycky překvapíte výběrem hostů a spolupracovníků. Teď dechovka, předtím filharmonie a Jaz Coleman. Máte v hledáčku nějaké zvučné jméno?

František: My jsme teď zveřejnili spoustu nových jmen. Jednak v kapele, ale také se spoluprací s Martinou Pártlovou. S dalšími hosty teď do budoucna nepočítáme. Co bude za rok, za dva, kam nás naše touhy zavedou, to se ještě uvidí. Teď jsme vydali novou desku, chceme ji hrát naživo, chceme, aby se naši noví členové kapely seznámili s publikem, na turné nebo na festivalech s dechovým orchestrem.

Martina Pártlová je typově zcela odlišná od Lenky Dusilové, která byla asi nejdelší dobu vaší kmenovou zpěvačkou. Čím vás nejvíc zaujala? Plánujete dlouhodobější spolupráci? My jsme obě z Budějovic, řekněte na ni nějaké drby…

Karel: (Holas dostal záchvat smíchu) No, to spíš vy byste nám měla říct nějaké drby! My nic nevíme.

František: My víme všechno, co se kolem děje, ale nesmíme nic říct.

Karel: Ježišmarja!

František: My od ní víme všechno, co se šustne! Martina nám to zakázala.

Karel: Martina má krásný barevný hlas, který jsme si chtěli vyzkoušet s kapelou. Líbila se nám.

František: Byl to úplně přirozený výběr.

Karel: Hráli jsme se spoustou zpěvaček, až jsme došli k Martině.

František: Martina se nám hodí do konceptu, který teď budeme prezentovat.

Karel: Na novou desku jsme pro ni napsali nové písničky.

František: Je to samozřejmě rozdíl, když zpívá písničky po Lence Dusilové. Ale teď jsme jí napsali písničky na tělo.

Letos slavíte třicetiny. Co hezkého si k nim kromě Nadechnutí nadělíte?

Karel: Jak jsme již řekli, Nadechnutí je pro nás krok dopředu. Různá zajímavá ohlédnutí za našimi třiceti lety chystáme taky koncertně. Do konce prázdnin budeme hrát novou desku, na konci prázdnin si vzpomeneme na film Rok ďábla, který dostane úplně novou koncertní podobu, a to všechno na Mezinárodním filmovém festivalu hudby a multimédií – Soundtrack v Poděbradech, kde vystoupíme 30. srpna.

Potom chystáme tři koncerty naší nejúspěšnější desky Proměny. Rozhodli jsme se vrátit na místo, kde jsme Proměny zahráli poprvé. Bude to 21. října v pražském Rudolfinu, dále v Brně a v Ostravě. Jako hosta jsme si k tomu přizvali orchestr Collegium českých filharmoniků, což je komorní orchestr, který s námi Proměny nahrával. Přáli jsme si, aby přijel i Jaz Coleman, ale bohužel to nedopadlo. Takže jsme pozvali skvělého polského dirigenta Adama Sztabu, se kterým jsme v Polsku už několikrát spolupracovali. Přijede dirigent světového formátu, který dirigoval orchestr na koncertech například se Stingem. Takže přesto, že se vrátíme na stejné místo se stejným orchestrem, tam bude něco nového. A celý náš jubilejní rok zakončíme naším vánočním turné.

V létě se tedy chystáte na festival do Poděbrad s filmem Rok ďábla, čí to byl nápad a kdo na to vůbec přišel? Nepřemýšlíte nad tím, že byste s Petrem Zelenkou natočili druhý díl?

František: To už takový touhy byly!

Karel: To by musel Petr Zelenka zase něco vymyslet a říct: Kluci, mám nápad na dvojku. To by byla hozená rukavice.

František: Rok ďábla je vlastně mystifikace, kterou si vymyslel Zelenka. Je to mystifikátor a nic mu nevěřte!

Jak moc jste se za ty roky jako kapela proměnili? Jak jste se za těch třicet let změnili vy sami? Už jste s věkem zmoudřeli nebo se na to teprve chystáte?

František: Já myslím, že ku prospěchu! Já jsem třeba se sebou a Karlem spokojenější než před dvaceti lety.

Karel: Zrajeme ke spokojenosti.

Existují umělci z okresního města, kteří se dvakrát projdou po pódiu a je z toho knížka. Vy jste tu třicet let a nic. Nemyslíte, že čtenář má nárok vědět, kdo z vás trpí bulimií a anorexií, kdo koho víc pomlouvá a tak?

František: To je přesně to, co nechceme, po tom netoužíme. Mě fascinuje, jak všichni furt něco píšou a vydávají.

Karel: A hlavně, CO píšou. František: No, lepší někdy nepsat.

Karel: To je takový přísloví Mlčeti zlato.

František: Tak doufám, že aspoň tohle bude hezky napsaný.

Existují umělci z okresního města, kteří se dvakrát projdou po pódiu a je z toho knížka. Vy jste tu třicet let a nic. Nemyslíte, že čtenář má nárok vědět, kdo z vás trpí bulimií a anorexií, kdo koho víc pomlouvá a tak?

František: To je přesně to, co nechceme, po tom netoužíme. Mě fascinuje, jak všichni furt něco píšou a vydávají.

Karel: A hlavně, CO píšou. František: No, lepší někdy nepsat. Karel: To je takový přísloví Mlčeti zlato.

František: Tak doufám, že aspoň tohle bude hezky napsaný.

Nebo aspoň teď řekněte, čím nejvíc vás ten druhý štve. A naopak, co na tom druhém máte rádi.

Karel: Mně se na Frantovi líbí lidský přístup k tomu, co děláme. A jelikož to děláme ve dvou jako tandem, vychází nám z toho vždy vzájemný kompromis, ke kterému dojdeme. Někdy to jde líp, někdy hůř. Někdy se to víc líbí Frantovi, někdy mně. Ale nikdy se to nezadrhlo. Je to vzájemný naslouchání, pokora a vzájemná úcta mezi námi. Tak se společně doplňujeme a pracujeme mnoho let.

František: Já to mám podobně. Všechny výsledky, které máme, jdou za námi dvěma, za tím kompromisem. Je to lepší, než kdybychom ty věci dělali každej zvlášť, protože jako dvojice jsme hodně silní. A co nás navzájem štve? Úplně normální lidský věci. Každej jsme nějakej, každej dělá spoustu chyb. Ono nás to už ani neštve, protože se známe naprosto dokonale. Spíš naopak! Mám pocit, že vzájemnou toleranci a lidský cítění vnímáme čím dál víc. Takže si čím dál víc vážíme toho, že můžeme s tím druhým pracovat.

Pomáháte vydavatelům časopisu AGE s jejich celostátním projektem pro školy Srdce s láskou darované. Komu vy byste ho darovali a proč?

František: Já bych, čoveče, řekl, že my máme to srdce tak veliký, že na každém koncertu kousek z něj necháváme na tom pódiu. Všechno to okolo je jen příprava na to, abychom mohli na pódium jít a všechno to předat fanouškům.

Karel: Souhlasím.

František: Když napíšu knížku, tak se tam lidi dozví, kde jsem byl, co jsem tam dělal. Mě spíš ale zajímá, jestli ta emoce a energie, kterou jsem na pódiu nechal, se přenese k těm divákům a zabere. To je darování našeho srdce. Tak je to i u nás.

Karel: Každý člověk má na tomhle světě nějaký poslání. A je úžasný, když na to člověk přijde co nejdřív. Pak ho život a všechno okolo baví víc, protože ví, co dělá a proč to dělá. My jsme teď v našem životě poslaný na to, abychom tady hráli a zpívali. A to s láskou, radostí a nadšením děláme.

Zažili jste někdy životní situaci, kdy jste dobré srdce vedle sebe nebo ve své blízkosti moc potřebovali a ono nebylo?

Karel: Nikdy jsem to nezažil. Mám naprosto krásnou a zdravou rodinu, která mě ve všem, co dělám, stoprocentně podporuje a věří mi. A to je to nejlepší, co mě v životě potkalo a je to podle mě super. A když už jsem u té rodiny, tak naše druhá rodina je kapela. Když Franta začne něco hrát nebo se mu i něco nepovede, tak já tam jsem od toho, abych ho podržel a pomohl mu to udělat tak, že nikdo nic nepozná. A on udělá to samé.

František: Je to srdeční záležitost.

Letos jste darovali ceny vítězům Srdce s láskou darované, konkrétně českým školám v Miláně a Dallasu. Máte nějakou zpětnou vazbu od Čechů, kteří žijí v zahraničí? Svou hudbou jim přece jenom domov připomínáte.

Karel: Tak tu máme velmi živou. Hodně cestujeme. Ať už jsme byli v Číně nebo v Americe, všude jsme narazili na lidi, kteří buď naši hudbu poslouchají, nebo ji i sami hrají. V Americe máme třeba revival Čechomoru, se kterým jsme dokonce v Chicagu vystupovali. V Číně se nám stala jedna vtipná věc. Hráli jsme u Čínské zdi. A když jsme začali hrát Hrušku, tak první řady s námi zpívaly text Stojí hruška v širém poli… Číňani prostě otvírali pusu stejně jako my Češi. Málem nás to rozhodilo, protože jsme nevěděli, co se děje a proč, ale po koncertě se to vysvětlilo. Přišlo na něj kromě jiných diváků asi sto studentů slavistiky z Pekingu, které učí slovenská učitelka na našich písničkách česky. Tak se přijeli podívat. Bylo to neobyčejně zajímavé setkání tisíce mil od domova.

František: A takhle nás to baví. A máme radost, že můžeme dětem do Milána a Dallasu, které letos poslaly své soutěžní práce do Srdce s láskou darovaného, poslat svá cédéčka a zpěvníky, protože jim připomenou naši krásnou zemi, její tradice a nádhernou řeč.

Máme radost, že můžeme dětem do Milána a Dallasu, které letos poslaly své soutěžní práce do Srdce s láskou darovaného, poslat svá cédéčka a zpěvníky, protože jim připomenou naši krásnou zemi, její tradice a nádhernou řeč.

Text: Štěpánka Kotrbová

Foto: archiv Čechomoru

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 2 - 3 / 2018 na straně 62-65.