Sletu zdar: V naší rodině se tužíme už dvanáct let

Přesně tucet let je Sokol symbolickým členem naší rodiny. To byl mé dcerce Aničce rok a půl a společně jsme začaly navštěvovat oddíl rodičů a dětí v pražském Sokole Hanspaulka. Každé čtvrteční dopoledne jsme tak trávily dvě hodiny hraním her, cvičením s básničkami, zdoláváním opičí dráhy (což bylo nejoblíbenější) a dokonce divadlem ke svačině, kterou děti po vydatném pohybu s chutí sluply. Bylo to vlastně Aniččino první setkání s kolektivem a musím říct, že jsme se do Sokola vždycky obě těšily. Po pár letech dcerka postoupila do dalšího oddílu a postupuje stále dál. Nyní ve svých třinácti je už členka oddílu starších žáků. A pořád se stejným nadšením jako tenkrát na začátku.

Prostě fit a s chutí

Aniččin oddíl se soustředí na gymnastiku, takže doma pravidelně předvádí hvězdy, salta, mosty a na libovolně vysokých volně stojících hrazdách výmyky. Líbí se mi hlavně všestrannost, se kterou se v Sokole k dětem přistupuje. Sokolské děti jsou prostě fit a ničeho se jen tak nezaleknou, v duchu sokolského Tužme se! A to bez fyzické a psychické zátěže vrcholového sportu i bez dnes bohužel téměř všudypřítomného tlaku na výkon.

Sokol také nabízí nenásilné soužití všech sokolských generací, například nejstarší cvičenka Sokolu Hanspaulka, paní Květa, slaví letos jen o sedm let mladší výročí než naše republika, a také rozumné připomínání národních tradic a vlastenectví. Třešničkou na dortu jsou pak na dnešní dobu velmi příznivé ceny tohoto „kroužku“.

A jak se dívá na Sokol Anička? „Za tu dobu, co do Sokola chodím, se toho spousta změnila. Vystřídali se cvičitelé, kamarádi, náčiní… Ale to nejlepší a nejdůležitější přece jen zůstalo. Je to ta původní Tyršova myšlenka, abychom se ve svém volném čase nejen pobavili, ale taky si zacvičili. Ze Sokola mám určitě nejvíc kamarádů. Ono za těch dvanáct let se člověk potká s tolika lidmi, že je ani nejde spočítat. Často potkávám kamarády z gymnastického oddílu různě po škole, až se tomu musím sama pro sebe usmát.

A co pro mě Sokol znamená? Je to něco jako můj druhý domov. Nestalo se, abych vynechala rok, kdy jsem mohla cvičit v jednom z mnoha oddílů. Ráda bych se Sokolem zůstala po celý život, ať budu žít kdekoliv.“

Jen ruchem žijme!

Anička se jako nadšená sokolka zúčastnila prvního sletu už ve svých sedmi letech. V roce 2012 nacvičila se svými kamarády skladbu Jonatán, kterou ve dvou vystoupeních představili po několika krajských „předsletech“ v pražském Edenu. Proto mě nijak nepřekvapilo, když v září přišla s tím, že začíná nacvičovat další sletovou skladbu, která se jmenuje Cirkus.

Bylo mi jasné, že celý školní rok musím počítat s omezením našich rodinných aktivit. Nácvik totiž není jen tak. Nacvičovalo se každý pátek, nejdříve hodinu, v závěru skoro dvě, od jara pak o víkendech probíhala secvičná setkání a vystoupení v různých místech Středočeského kraje.

Anička nevynechala ani jedno. A skladbu zvládla i přesto, že si v lednu zlomila nohu a celé tři měsíce nemohla chodit na tréninky.

Vrcholem této „předsletové“ fáze byla pro mě akademie v naší sokolovně, kde jsem poprvé viděla všechna vystoupení vcelku. Aniččin Cirkus mě úplně dostal svou dynamičností, obrovským nasazením cvičenců i vysokou obtížností. Před samotným sletem nás ještě čekalo několik praktických úkolů: zakoupení cvičebního úboru, zaplacení sletové průkazky nebo shánění povinných čistě bílých bot. Také jsem se musela smířit s tím, že první červencový týden bude patřit jenom sletu a Aničku prakticky neuvidím.

„Příprava na slet byla zprvu skvělá. Bavilo mě se ve skladbě posouvat, ladit drobné detaily. Jak jsme se ale prokousávali dál, přišly první problémy – nevycházelo nám to do hudby, stáli jsme špatně, šli jsme cviky na opačnou stranu… Říkala jsem si, že to bude dobré, že máme ještě spoustu času, ale hodně detailů jsme ladili pár hodin před vystoupením. Navíc jsme měli jednu z nejtěžších skladeb, hudba byla velmi rychlá a drobné chybičky byly neskutečně vidět,“ vzpomíná Anička na průběh nacvičování. „Postupně jsme se také sbližovali jako parta a opravdu jsme si užívali to, že spolu můžeme být a že jsme ta parta správná, o které se zpívá v poslední písni naší skladby. Za ten rok jsem získala hodně nových kamarádů, které bych si chtěla udržet i teď, když všechno skončilo.“

V zdravém těle zdravý duch!

V mysli vlast, v paži sílu

Sletové skladby samozřejmě plně vyniknou až na velké ploše stadionu, proto jsem s napětím očekávala začátek hlavní části sletu, který nadešel 5. července večer. Letošní ročník byl navíc v duchu oslav stého výročí založení naší republiky, což Sokol jako vlastenecká organizace nemohl opomenout. V praxi to znamenalo především zařazení zvláštní skladby s názvem Spolu, kterou nacvičili čeští i slovenští cvičenci a která připomněla dlouholeté soužití našich národů. A také velmi dojemného vystoupení nejstarší generace českých sokolů nazvaného Princezna republika na hudbu Karla Hašlera, při němž celý stadion najednou utichl a oči diváků se začaly v nastávajícím šeru zvláštně lesknout.

Jako vždy mělo obrovský úspěch vystoupení těch nejmenších, mě osobně dojala i vlastenecky laděná skladba pro muže s názvem Borci, kde ukázali skvělou koordinaci, takže celý stadion cvičil vskutku jako jeden muž, navíc v barvách trikolory. Velmi efektní bylo také vystoupení sokolských žen trefně nazvané Siluety, v jehož rámci cvičenky doslova čarovaly se stříbrnými obručemi.

Moje srdcová záležitost však byla skladba Cirkus. Ta doslova zalila celý stadion nespoutanou energií mládí, akrobatickými prvky a – obrovským nadšením. Což skutečně není jen tak, když uvážíte, že většina cvičenců právě prochází náročným obdobím puberty. Hlavním hudebním motivem skladby je už sama o sobě dojemná ústřední melodie seriálu Cirkus Humberto. Při tomto vystoupení už se mi slzy dojetí zastavit nepodařilo. Najednou mi bylo úplně jedno, kolik času mě stálo shánění bílých bot nebo kolik víkendů jsme kvůli nácviku musely strávit v Praze, a byla jsem jen dojatá a hrdá. Hrdá na svoji dceru, která je prostě úžasná a šikovná a nebojí se velkých věcí. Dojatá zápalem a nadšením mladých lidí, kteří zase dokázali, že jejich generace rozhodně bude stát za to.

Musím uznat, že bez Aničky by mě asi nenapadlo slet navštívit. Což by byla opravdu škoda. Nestává se, alespoň tedy mně, tak často, aby naše hymna zazněla tak důstojně a před tak úžasným publikem jako právě letošního pátého července.

A jak slet prožívala Anička se svými kamarády?

„Musím říct, že i přes to, že tréninky byly ke konci hodně vyčerpávající a únavné, tak jsem si ho užila. Řekla bych, že to tak prožívala i naše parta. Snažili jsme si vystoupení a zkoušky zpříjemnit, jak jen to šlo. V přeplněné šatně jsme hráli hry a povídali si. Dojemné bylo, že jakmile se rozezněla první slova na obou vystoupeních, všechny celky zpívaly. Usmívali jsme se na celé kolo a užívali si to. Autorka skladby měla pravdu, když do jejího popisu napsala, že ji vytvořila proto, aby se mladí lidé seznámili a pobavili se spolu. Bylo vidět, že i přes obrovskou náročnost cvičení si to všichni užíváme. A když zaznělo poslední Hej! označující konec skladby, chtěla jsem se vrátit do září, na první hodinu, kdy jsme se učili první kroky. Chtěla jsem ten krásný rok plný zážitků a nově poznaných kamarádů zažít znova. Bohužel to nejde. Doufám, že za šest let budu znovu s tak báječnou partou (nejlépe se stejnou, ale s největší pravděpodobností se nám to nepoštěstí) nacvičovat novou skvělou skladbu a budu si to užívat tak jako letos!“

Text a foto: Šárka Stegbauerová

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 - 5 / 2018 na straně 8-11.