Jesenické zvonkové království pro všechny generace aneb Tam, kde není čas na mobil

„Psal se rok 1992 a já jakožto dvanáctiletý šlachovitý klučina jsem jel poprvé na Campanulu. Jelikož jsem díky zálibě rodičů v táboření jezdil na kdejaký tábor už od svých tří let, považoval jsem se (dnes mi to přijde k smíchu) za ostříleného táborníka. To jsem se však šeredně spletl. Neboť Campanula je specifická a zvláštní a mě naprosto uhranula, vlezla mi pod kůži a zaryla se mi hluboko do srdce. Stále mě to neopouští,“ vzpomíná na své campanulácké začátky Oldřich Vyvial, který je dnes vedoucím tohoto letního dětského tábora, schovaného v srdci Jeseníků. Od jeho založení už uplynuly víc než čtyři desítky let.

Jak se narodil horský zvonek

„Myšlenka na založení dětského letního tábora vznikla v roce 1974 na Základní devítileté škole Lidových milicí v Opavě-Kateřinkách. Jirka Schreier, jeden z oddílových vedoucích, v té době tábořil s dětmi na Beránkově pile v Mnichově u Vrbna pod Pradědem. To byly doby, kdy děti ,bydlely‘ ve stanových áčkách a trávily týden prázdnin v chráněném údolí Jeseníků – pod dohledem Lesní správy i Chráněné krajinné oblasti Jeseníky (CHKOJ),“ doprovází listování albem se starými fotografiemi Jana Jáchimová (Muchová), další z táborových dospělých nadšenců.

Rok nato prý na tom místě prvně s Jiřím Schreierem tábořila třicítka dětí a jejich tábor už měl název Campanula, horský zvonek, podle kvítku tak typického pro jesenické kopce. „Tehdy měly stany kovovou konstrukci a nechyběla ani táborová kuchyně,“ usmívá se Jana Jáchimová. V roce 1976 byl o Campanulu již velký zájem, a ve spolupráci se školou, národním podnikem Ostroj a vedením CHKOJ se jeho základna přemístila do chráněného kouta, asi kilometr dál od Beránkovy pily. Nové místo lépe vyhovovalo potřebám stanování, dopravě i zajištění pitné vody. „Tehdy jsem byla hlavní vedoucí a spolu s pěti dalšími dospělými jsme chystali program pro 35 dětí. To už jsme měli k dispozici novou kuchyni, kterou nám zabezpečil národní podnik Ostroj, a získali jsme také od různých společenských organizací dvacet tisíc korun na vybudování nových stanů s dřevěnou podsadou,“ dodává Jana Jáchimová.

Jako z Foglarova příběhu

Vraťme se však do vzpomínek Oldy Vyviala na jeho první setkání s Campanulou. „Na to, co mě v táboře čekalo a čeká každého nově příchozího, se nelze připravit. Nejprve mne překvapilo to nádherné místo – louka obehnaná vzrostlým lesem i mlázím, co by kamenem dohodil je slyšet zpěv říčky Černé Opavy a na to všechno shlížejí vysoké kopce a skály. Připadáte si, jako byste se ocitli v nějaké Foglarově knížce. Byl jsem tam to léto skoro nejmladší, většina z táborníků měla čtrnáct a víc. A tolik netradičních her a soutěží, při kterých jsme museli často zatnout zuby, ba i sáhnout si ke dnu svých sil, jsem nikde jinde nezažil,“ líčí dojmy ze svého prvního pobytu na táboře jeho dnešní vedoucí.

Hry jako Strom života, Běh zpaměti, Rodenův závod, Den trifidů a asi nejdrsnější závod, Finská stezka, při kterém v plném nasazení někdy tekla i krev, to vše vám prý ukáže, co ve vás je, a i trochu napoví, jaký jste nebo budete člověk. A tyto, někdy bolestivé chvíle vyvažují třeba regulérní Vánoce s dárky i stromečkem. „S postupem času se ti mladí, kterým bylo osmnáct a víc, vraceli na tábor jako instruktoři. A já měl stejnou cestu. Bylo mi osmnáct, stal jsem se členem týmu dospělých jako sporťák. Do té doby jsem netušil, jak náročné a zodpovědné je chystat hry a soutěže. Po týdnu jako dospělák jsem byl vyplivnutý jako dítě po čtrnácti dnech na táboře a možná i víc,“ říká Oldřich Vyvial, který se všechno, co se na Campanule naučil, snaží předávat dalším dětem.

O Campanulu stálo za to bojovat

Na dno svých sil si několikrát sáhla i samotná Campanula. To když třeba přežila pokusy o vyhnání tábora z jeho území, povodeň v roce 1997 nebo požár o deset let později. „Tenkrát lehl popelem náš srub, shořela kuchyně, kroniky, knihy, sportovní věci, prostě všechno. Byla to veliká tragédie a mnozí rezignovali. Ale já jsem si řekl, že Campanula musí žít dál,“ vstupuje do vyprávění Stanislav Pešát, který je zároveň i vedoucí spolku Campanula. „Podařilo se mi získat další nadšence i finance, takže srub i s úložnými prostory zase stojí a tábor může sloužit dalším generacím. Nyní máme pět turnusů, jeden týdenní, jeden desetidenní a tři čtrnáctidenní. Na každém je zhruba deset vedoucích a čtyřicet až padesát dětí.“

Tábor Campanula se stal pojmem, který si díky svému umístění, tradici, zájmu dětí i oddanosti a péči všech vedoucích vybudoval dobré jméno, a jeho současní organizátoři ho dál rozvíjejí. Vyrůstají další generace příznivců tohoto lesního ostrůvku potěšení, poznání, radosti, uvolnění, možná i prvních táborových lásek… Uprostřed ryzí přírody, bez zázraků techniky jednadvacátého století.

Text: Jana Jenšíková

Foto: archiv Campanula

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 - 5 / 2018 na straně 20-23.