Nesmrtelná česká Agatha Christie Inna Rottová - Žena, která přežila blokádu Leningradu

Neobyčejně milá, vtipná, chytrá, vzdělaná, kreativní a osobitě krásná téměř třiaosmdesátiletá spisovatelka Inna Rottová napsala za svůj život více než čtyři stovky povídek a vydala na čtyřicet knih žánru románového, literatury faktu i zcela osobitých detektivek, za které získala neoficiální titul „česká Agatha Christie“. Její životní příběh sám o sobě vydá na román. Před naším rozhovorem mne Inna tradičně varovala: „Budeš s tím mít ale spoustu práce, protože jak víš, já jsem strašně ukecaná, a když spustím, nevím, kdy skončit!“ Měl jsem s tím spoustu práce, ale stálo to za to!

Pozoruhodný rodokmen

Jak to bylo s onou podivuhodnou genezí vaší rodiny?

Můj tatínek se narodil v Libni v roce 1900 v židovské rodině. Jeho předkové pocházeli ze Starého Města pražského až z 15. a 16. století. Jeden z nich je dokonce pohřben na Starém židovském hřbitově. V Libni proto, neboť Marie Terezie po prusko-rakouské válce prohlásila, že za všechno můžou Židé, i za to, že prohrála, a vystěhovala je z židovského ghetta. Dovolila jim ale, aby zůstali na předměstí Prahy, v Libni.

Pak ale tvoje rodina emigrovala do zahraničí.

Když byly v Čechách ty různé protižidovské nepokoje, rozhodli se odstěhovat do Francie, kde rehabilitovali Dreyfuse. Celá rodina, tátovi bylo pět šest let. Mysleli si, že tam se teď Židům bude dařit dobře. Usadili se na jihu v jakémsi hornickém městečku, ale neměli žádný sladký život.

Jak se pak ocitli v Rusku, kde jsi se nakonec i narodila?

Po 1. světové válce se tátova rodina chtěla vrátit do Československa, jenomže právě v té době, v prosinci 1918, tam byl obrovský pogrom v Holešově. Psali o tom v západním tisku, a tak místo do Československa odjeli do Polska, usadili se v městečku Jadów. Později jsem vyhledala i dům, kde bydleli. No a v Polsku se tatínek poznal s maminkou.

Byla také Židovka?

Ano. Moje maminka pocházela z Varšavy z rodiny rabína. Ve dvacátých letech se seznámila s mým otcem, který, ač Žid, nebyl ortodoxní; byl pokrokový, moderní. A moje babička maminku vyhnala a proklela ji. Dědeček rabín pak za ni dokonce odsloužil rituální obřad za zemřelou, čímž byla moje maminka jako mladinká dívenka definitivně vymazána z paměti rodiny.

Proč to udělali?

Protože se neslušelo, aby cudná židovská dívka chodila s nevěřícím chlapcem. Jenomže maminka s tatínkem se do sebe zamilovali a rozhodli se spolu odejít.

Z Polska do Ruska

Takže dědeček rabín a babička ortodoxně věřící?

Babička byla natolik věřící, že si holila hlavu a přísně dodržovala veškeré náboženské zákony a pravidla. I maminka to měla v sobě. Ale na druhou stranu ani tatínkova rodina, rodina pokrokových sekulárních Židů, maminku nepřijala. Jednak proto, že byla strašně mladá, a taky proto, že pocházela z tak přísně ortodoxní rodiny.

Jak to tví rodiče vyřešili?

Odešli. Nějaký čas se toulali po Polsku, až konečně přeběhli, překročili hranici sovětského Ruska, o kterém se domnívali, že tam je ten moderní dělnický ráj. A tam je hned taky zavřeli jako narušitele hranic. Jenže matka už byla tou dobou v jiném stavu, čekala mou sestru. Vyprávěla, že v tom vězení se o ni všichni spoluvězni moc hezky starali, když zjistili, že je těhotná.

A jak to dopadlo?

Maminčin bratr žil tou dobou v Moskvě, byl významným členem Kominterny. A když se dozvěděl, že oba mí rodiče sedí ve vězení, zasáhl. Propustili je, ale do Moskvy hned nesměli, protože neměli žádné dokumenty. Tak se usadili ve městě Orel, kde se v roce 1927 narodila moje sestra. Později v Moskvě oba studovali na vysoké škole Kominterny, to byla vysoká škola pro všechny národy. A v roce 1934, v takzvaném „prvním kruhu“, jak píše Solženicyn, je vyhodili. Tehdy se šlo především po těch, co přišli z Polska.

Pronásledovali je?

Nepronásledovali, ale vyloučili je z vysoké školy, a tak odjeli do Leningradu (předrevolučního a současného Petěrburgu). Maminka si tehdy nevšimla, že čeká druhé dítě, jinak bych se určitě nenarodila. V Leningradě se spojila se svým strýcem, který se sem dávno před revolucí přestěhoval. Měl starožitnictví a koupil mým rodičům malý pokojík v centru města, asi dvanáct čtverečních metrů, kde jsem se narodila. Táta se jako švec dostal do továrny Udarnik, kde pracoval nejprve jako dělník. To byla družstevní továrna, tatínek se rychle vypracoval a stal se návrhářem bot. Rodičům se dařilo velmi dobře, protože šil střevíce i pro místní dámy a papalášské manželky. Byl úžasný.

A pak přišla druhá světová válka…

Když v roce 1941 začala, otec se okamžitě přihlásil do domobrany. Válka začala 22. června, byli jsme právě na pronajaté chatě blízko Lugy; táta vždycky pronajal na léto dům, kde jsme jako děti byli s maminkou. A až do 3. července jsme nevěděli, že válka začala. Ale pak pro nás přijel táta, a to už jsme vysloveně utíkali před Němci. Naložil nás na vůz a sunuli jsme se s ostatními utečenci k Leningradu.

Boj o život v obleženém Leningradu

A co blokáda?

Ta začala v srpnu. Táta už byl na frontě a máma chodila do továrny, pracovala ve vrátnici. Sestře bylo teprve čtrnáct, a už taky pracovala v továrně, jako dělnice. Okamžitě se tam začaly vyrábět boty pro armádu. Jako odměnu dostávala máma i sestra odstřižky z těch bot. Jako prémii k platu. Potravinové příděly se tenkrát k podzimu rychle zmenšovaly, zejména když v Leningradu shořely všechny sklady. Němci ho zasypávaly bombami a granáty. Příděly byly velmi malé, 125 gramů chleba na osobu a pro dělníky 150 gramů. Přestala fungovat doprava, kanalizace, vodovod, elektřina.

Jak jste to přežili?

Příbuzní a známí se sestěhovali dohromady, protože čím víc lidí bylo pohromadě, tím větší byla naděje na přežití. K nám se nastěhoval mámin strýc; to bylo v lednu 1942, to vím přesně, protože 28. ledna už chleba vůbec nebyl: v pekárnách nebylo čím topit. Pamatuji si, jak strýc říkal: „Kdyby alespoň vydávali mouku, abychom si mohli něco uvařit.“ A skutečně začali místo chleba vydávat mouku. Byly strašné fronty, když měla maminka noční, stála ve frontě přes den, a když měla ranní, stál strýc ve frontě odpoledne a v noci. Jenže 28. ledna strýc onemocněl, už se nezvedl; mně byla zima, vlezla jsem k němu do postele – a on byl studený, byl mrtvý. Kam ho odvezli, nevím, v té době nikdo nikoho nepohřbíval, mrtvoly ležely i na ulici. Jezdily náklaďáky, mrtvé naložili a odvezli na Piskarevský hřbitov.

Tatínek byl stále na frontě?

Až do dubna 1942, kdy ho mámě přivezli domů raněného. Nemělo smysl ho vozit do špitálu; odešel na frontu s jednou ledvinou, byl starý a nemocný a strašně trpěl. Pamatuju si, jak pořád hrozně křičel! Léky nebyly, tedy nějaké byly, ale jen pro ty, kdo se mohli vrátit na frontu a být ještě užiteční. Máma chodila do práce, já jediná zůstávala doma. Toho 22. dubna už to máma nevydržela, naložila tátu na saně a odvezla do nemocnice, ale když ho tam přivezla, byl už mrtvý. Když se máma vrátila, neměla už ani sílu vystoupit po schodech do druhého patra. Protože se dlouho nevracela, šly jsme ji se sestrou hledat – seděla na schodech a řekla nám jen, že táta už nežije, že se s ní loučil a maminka mu řekla, že ho bude milovat celý život, až za hrob.

Norkový kožich za hrst vloček

To je síla, Inno! Já vím, četl jsem tvou poslední knihu… A co bylo dál?

Zůstaly jsme tři, široko daleko žádný příbuzný. Maminka sice měla nějaké přátele, ale ti se báli s ní kamarádit, protože ona celý život mluvila s cizím přízvukem. Mluvit jidiš nemohla, protože každý by si myslel, že mluví německy. Až konečně v zimě 1943 otevřeli takzvanou cestu života. Po Ladožském jezeře, po ledě, se přece jen podařilo dodat do Leningradu nějaké potraviny. Němci byli přesvědčeni, že všichni zahyneme hladem a zimou. Ještě jedna zajímavá věc: 5. ledna 1943 uspořádali vedoucí v Domě učitelů velkou „jolku“, novoroční svátek pro všechny děti, které zůstaly ve městě. Pomocí letadel a té „cesty života“ se tam dostaly pro ně nějaké sušenky a sladkosti. Šly jsme všechny tři, matka, sestra a já. Němci věděli, co se chystá, a nepropustně celý Leningrad ostřelovali. Blokáda už trvala skoro dva roky, a tak už jsme všichni uměli rozlišovat, kdy hrozí skutečné nebezpečí a musíme si lehnout na zem a kdy můžeme ještě pokračovat v cestě.

Jak jste to konkrétně poznali?

Věděli jsme, že když náboj hvízdá, můžeme klidně jít, protože vybuchne někde dál, a když už je hodně hlasitý, musíme jít k zemi, protože takový zvuk vydává v poslední fázi. Jak jsme slyšeli, že už řve, padli jsme na zem. Tehdy se k nám přidal nějaký kluk, asi dvanáctiletý, a jakmile jsme si lehli na zem, ten kluk se položil na mě – a náboj skutečně vybuchl. Když střelba skončila, přiběhly dívky, které měly službu, matka se sestrou se zvedly, ale já nemohla vstát, protože na mně ležel ten kluk. Když ho zvedly, na to v životě ne zapomenu, měl prošívaný kabát celý propálený střepinami. Ten kluk mi zachránil život. Ale my jsme šly dál, nemohly jsme si nechat ujít pohoštění z těch balíků, které dětem rozdávali.

Počkej, ty to říkáš, jako kdybys krájela chleba. Copak se vás to ani trošku nedotklo?

Sestra to trochu odnesla, měla nervový šok a začala špatně slyšet, ale přešlo to. A já jsem přestala mluvit, trvalo to asi měsíc a maminka říkala, že to bylo jediné období, kdy jsem mlčela. To bylo v lednu 1943 a v září otevřeli školy. Blokáda byla protržená, ale Němci tam ještě byli a stále ostřelovali a bombardovali. Učili jsme se ve sklepě, abychom nemuseli chodit do krytů. Svítilo se petrolejovou lampou a psali jsme na staré noviny, kterých bylo dost. Ale psát jsme se naučili. Já jsem četla už od čtyř let, byla jsem před válkou často nemocná.

Pokud si vzpomínám, už od dětství jsi vlastně byla uměleckou hvězdou?

No, jak se to vezme... Kolem mámina strýce byla už před válkou velká společnost, jakýsi salon, i když bydlel v jednom velkém pokoji. Jeho manželka, teta Fáňa, byla asi o třicet let mladší než on a měla mě moc ráda. Vždycky mě postavila na stůl a já nadšeně zpívala, recitovala. A tak asi došlo k tomu, že když mi bylo osm a šla jsem do první třídy, zároveň jsem nastoupila i do hudební školy. Taky jsem dost snila a vymýšlela si: ve druhé třídě jsem vyprávěla dětem, že mne pozvali na umělecké turné po Spojených státech v doprovodu Bostonského symfonického orchestru, i když jsem ani nevěděla, kde Boston je. A když přišla maminka do školy, učitelka se jí zeptala: „Kdy pojede Inečka do Spojených států?“ Provalilo se, že jsem si všechno vymyslela, a když jsme se vrátily domů, maminka mi řekla: „Až si budeš příště vymýšlet, nikomu to neříkej, ale všechno si napiš.“

Nenaplněná studia

A tady začala i tvoje spisovatelská dráha?

Vlastně ano. Začala jsem psát různé vymyšlené příběhy, které vycházely v dětských novinách a časopisech, a to psaní už mi zůstalo. Kromě toho jsem hrála na housle a vystupovala na koncertech, recitovala a vítězila na recitačních soutěžích a začala psát do časopisu Směna. A přesto mě po maturitě, ačkoliv jsem měla doporučení, ceny a tak dále, nepřijali na novinářskou fakultu.

Proto jsi šla na techniku?

Pokusila jsem se o přijetí na fakultu jaderné fyziky, kde mě taky nevzali a přesunuli mé dokumenty na strojní fakultu. Skládali jsme zkoušku z fyziky, matematiky, chemie – ta byla poslední, šest až osm různých zkoušek z různých předmětů. Strojní fakulta byla dost prestižní škola, ale přestože jsem všechny zkoušky udělala na výbornou, nevzali mě ani tam. To byl rok 1953. Až později jsem pochopila, proč mě přes výborné výsledky na školu nepřijali: jsem Židovka. Prostě bylo vyloučeno, aby mě vzali na tak prestižní vysokou školu.

Hudební kariéra

A co s tebou bylo dál?

Pak jsem rok pracovala na poliklinice, na poště a taky jsem začala hrát v orchestru Vysoké školy technické a ještě jsem chodila na přípravné kurzy na vysokou školu. Všechny zkoušky jsem udělala na výbornou. To už byl rok 1954 a já začala studovat na strojní fakultě Vysoké školy textilní. Zároveň jsem udělala konkurz do mládežnického souboru, který se skládal z velkého orchestru typu Vlachova, z tanečního souboru a měli jsme dvě pěvecká kvarteta – dívčí a chlapecké, a dokonce i loutkáře...

Takže jsi opět vplula do uměleckého prostředí.

...a měli jsme i svá představení v obrovském sále, kam se vešly tři až čtyři tisíce návštěvníků, ale skoro se nedaly sehnat vstupenky. A protože v orchestru jsme byly jen dvě houslistky, znala mě půlka Leningradu. Považovali nás za amatérský soubor, ale hráli jsme lépe než profesionálové. Sem tam nás chtěli zakázat, sem tam nám někdo požehnal. Byli jsme i na Mezinárodním moskevském festivalu, bylo to hezké období.

Tu vysokou jsi ale dostudovala, nebo ne?

Ano. Když jsem ukončila vysokou školu, dostávali jsme umístěnky, a protože odborníků na textilní stroje bylo málo, zůstávali jsme většinou v Leningradě. S houslemi jsem se rozloučila. Sice jsem prý hrála krásně, ale obtížnější techniku jsem nezvládala. Neposlouchaly mě prsty. Od třinácti let jsem si přivydělávala tím, že jsem myla podlahy. A protože jsem neměla sílu, abych dala vodu ohřát na sporák, myla jsem podlahu studenou vodou a zničila jsem si ruce.

Proč by se někdo nemohl zamilovat v osmdesáti letech?

Československo – láska na první pohled

No a co tvůj vztah k Československu?

Vzpomínám si na takovou klíčovou příhodu. Ve škole jsme zrovna probírali Fučíka, měli jsme dalo by se říct světovou literaturu. Probírali jsme i Svatopluka Čecha, Broučkovy výlety a ještě mnoho dalšího. Měli jsme taky večírek věnovaný 17. listopadu, kam byli pozváni i cizinci a mezi nimi František Janouch. Bylo to v roce 1951, byla jsem šestnáctiletá slečna, recitovala jsem a Janouch se mi strašně líbil. Vysoký, dobře živený, s modrýma očima a mluvil s krásným cizím přízvukem, prostě konec: začala jsem se zajímat o Československo. Promovala jsem v létě 1959, na podzim jsem se seznámila se svým budoucím mužem Mirovským a v únoru 1960 jsme se vzali.

A záhy už tě čekala Praha…

Láska na první pohled, poprvé a navěky. Do Prahy jsem dorazila 7. září 1960. A 1. října jsem už nastoupila do práce, bez znalosti jazyka. Začala jsem pracovat v konstrukčním oddělení Výzkumného ústavu pro sdělovací techniku. Musela jsem prostudovat normy, protože to byla konstrukce přístrojů v oblasti fyziky pevných látek. A ještě jsem se přihlásila na postgraduál, takže jsem studovala fyziku pevných látek, a taky na katedru češtiny na UK, kde mi dovolili studovat po večerech češtinu.

A brzy přišly i děti…

Světlana se narodila roku 1962 a byly jí čtyři měsíce, když jsem ji začala dávat do jeslí, protože manžel ještě studoval a já ho živila. Musela jsem se přihlásit do bytového družstva, postgraduál, práce a dítě. Světlaně bylo pár měsíců, když se zjistilo, že čekám další dítě. Narodila se Jana, je mezi nimi jen patnáct měsíců. Věděla jsem už dopředu, že to nezvládnu, a hledala jsem místo, kde bych měla víc času – a to bylo ve školství. V roce 1963 ‒ Jana byla na cestě a Světlaně bylo asi 10 měsíců ‒ jsem šla učit technické předměty na učňovskou školu, přece jen to znamenalo dva měsíce prázdnin a víc času na rodinu.

Kdy jsi začala víc psát?

Od roku 1971 až do roku 1992 jsem se živila překlady a tlumočením, ale to už mi – od roku 1974 ‒ začaly vycházet první povídky v různých novinách, časopisech a sbornících.

A knížky?

S výjimkou souboru Šest hodin ve vlaku, který jsem napsala na popud svého druhého manžela Rotta a který vyšel už roku 1984, mi knihy pravidelně vycházejí od roku 1990. Do roku 1998 jsem publikovala pod jménem Mirovská, podle prvního manžela. A později jsem přejala jméno po svém druhém manželovi, Rottová. A nebo taky Rott.

Dostala jsi pár literárních cen. A jsi opakovaně ve sbornících Kdo je kdo a dokonce i v Ottově slovníku z roku 2008. A kde ještě?

Co já vím, kde všude. To je přece jedno. Hlavně ať si lidé přečtou moje knížky. A bylo by dobré, kdyby se jim líbily.

Životní vášně

Když tvoříš, tedy píšeš, tak raději ve městě anebo třeba i v lůně přírody, řekněme někde na chatě nebo na chalupě?

Nejraději píšu doma ve svém pražském bytě, jsem vyloženě městský člověk a do přírody nespěchám. A abych zamezila dalším zbytečným otázkám tímto směrem, tak se ti rovnou přiznám, že nejsem sportovec, neumím plavat, bruslit, jezdit na kole...

Zato jsi údajně šachovou přebornicí!? Dokonce prý jsi schopna porazit i počítač?

Tak zatím asi tak padesát na padesát. Ale snažím se to zlepšit. Hraju ale raději s živými lidmi, se svými kamarády, s návštěvami. A vyhrávám, tedy obvykle. To nepopírám. Šachy jsou překrásná hra. Královská. Já vím, že se to dneska chápe taky jako sport, ale tak to není. Je to umění, prostě nádhera.

V této souvislosti bych se ještě vrátil ke tvému neoficiálnímu titulu „česká Agatha Christie“. Podobně jako paní Christie máš svoji ústřední postavu detektivní „babičky“ Jany Brodské. Ale to je poněkud jiný kalibr, že?

Tohle přirovnání se mi nikdy moc nelíbilo. Hlavně tedy proto, že slečna Marplová žije na venkově, což já bytostně nesnáším, jak už víš, takže moje Jana Brodská žije ve městě. A všechny svoje případy taky řeší ve městě. A navíc je to krásná ženská, která se umí zamilovat i ve svých osmdesáti letech. A má milence. No a proč ne?!

Takže jakési alter ego své autorky?

No jistě. To vůbec nepopírám. Přestože mne trápí nejrůznější nemoci, naposledy mi dokonce lékaři řekli, že moje srdce pracuje jen na nějakých dvacet procent, nic si z toho nedělám! Zatím žiju a snažím se žít naplno, jak to jen jde.

Tak v tom ti držíme palce!

Epilog

V pražském nakladatelství Bondy jsme u příležitosti letošního jarního pražského knižního veletrhu vydali a pokřtili knížku Inny Rottové s názvem Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku. Chystala se celá plejáda dalších křtů v ostatních klíčových městech České republiky. Prvním mělo být setkání se stovkami čtenářů ve slavném ostravském Knihcentru. Plakáty byly dávno vyvěšeny, zájem čtenářů o účast obrovská. Jenomže Inna se musela omluvit ze zdravotních důvodů. Její nemocné srdce opět zazlobilo, na pár dnů ji dokonce převezli tradičně na ARO kardiologického oddělení pražské Vinohradské nemocnice. A pak domů, kde jsme natočili dávno domluvený – tento(!) – rozhovor. O pár dnů později jsem Inně volal, že jsem jí domluvil rozhovor v Českém rozhlase a v České televizi a že se stavím s autorizací textu našeho povídání pro AGE.

„Jo, Ľuboši, to už asi nestihnem,“ řekla mi Inna s tím svým roztomilým měkkým přízvukem mateřské ruštiny (spisovnou, a tedy „psací“ češtinu ovládla dokonale!). „Já už zvolna přecházím do jiné dimenze.“

„Neblbni, Inno!“ snažil jsem se to zlehčit, ač jsem kdesi hluboko v podvědomí vnímal, že tohle už je asi hodně vážné. Nicméně: „Takových řečí už jsme od tebe slyšeli! Kolikrát už jsi skončila na áru, a vždycky ses zase vrátila plná života!“

„Ne, ne. Nesmíš se na mě zlobit, tentokrát je to fakt konec,“ řekla s takovou milou, laskavou, leč přece jen poněkud smutnou nostalgií v hlase. „Já už tak akorát dojdu od postele do křesla a musím si odpočinout, abych zase dolezla zpátky. A pořád jenom cucám ty nitroglycerínový pilulky na srdce. A víš, už ani nepíšu. To je u mě zlý...“

„Hele, nech těch řečí!“ snažil jsem se být alespoň verbálně za hrdinu, i když jsem cítil slzy na patře. A kecal jsem a kecal: „Já teď jedu na dva dny mimo Prahu, ale zavolám ti hned, jak se vrátím. A stavím se. A přinesu ti tvé oblíbené sušené meruňky. Samozřejmě, že ty nejsladší, které máš nejraději.“

„No to jsi moc hodný, Ľuboši, ale já už asi...,“ bylo to poslední, co jsem od ní slyšel.

O tři dny později mi hned takhle po ránu zavolala její dcera Jana a já v tu chvíli věděl, co mi řekne: že Inna v noci (27. 6. 2018) zemřela. Tiše a klidně, smířená.

Text: Luboš Y. Koláček

Foto: archiv I. Rottové

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2018 na straně 20-25.