Epištoly: Deniska byla tak krásná…

Stále platí „dvakrát měř a jednou řež“. Ale popořadě…

Nádraží je rodu středního. To ať mi ale někdo vysvětlí, proč Pražané bez ohledu na oficiální pojmenování hovořili a hovoří o někdejším trojlístku železničních uzlů v centru svého města v rodu ženském: Masaryčka, Wilsonka (pravda, v tomto případě v poslední době spíše Hlavák), Deniska. První dvě z nich stále slouží jak zamlada a nic nenaznačuje, že by s tím měly přestat. Leč po nádraží nazvaném po někdejším francouzském historikovi Ernestu Denisovi, který značnou část svého díla věnoval českým dějinám, už dávno není ani stopy.

Denisku jsem měl rád, a jak by ne! Bývala dost často mou spásou, záchranným lanem. Když jsem se před sedmdesáti a jedním rokem (že ale ten čas letí!) přestěhoval do Kbel, byla ještě dnešní Praha 19 samostatnou obcí, sice hned za hranicí metropole, avšak s prachmizerným spojením. Hlavně: poslední autobus vyjížděl od konečné zastávky tramvaje už ve 23.30. Kdo to nestihl, mohl si dát noční pochoďák. Naštěstí však nemusel, protože zhruba o hodinu později vyrážel vláček flamendráček na trať Denisovo nádraží–Všetaty.

Nastoupit se do něj dalo také na dnes už neexistujícím nádraží Praha Libeň ‑Dolní nebo ve Vysočanech. Ale kdo se vracel domů ze středu města, udělal nejlépe, když se pár minut prošel na Denisku. Moc jsem si ji tenkrát neužil, doběhl jsem tam většinou na poslední chvíli. Ale i tak mě vždy uhodilo do očí, jak je to nádraží neopakovatelně krásné. Portál, hala, celá budova.

Popůlnoční spoj nebýval kdovíjak našlapaný. Vracela se jím domů všelijaká nočňátka, někdy dost zvláštní existence. Spolu s nimi záletníci (a ovšem také záletnice, abychom byli správně genderoví), pracně lepící výmluvu na schůzi, která se nečekaně protáhla. Ale třeba také novináři s půlnoční uzávěrkou svých listů. Filmoví diváci z nočních promítání. Personál divadel, kin, kaváren, vináren a hospod se zavírací hodinou o půlnoci. Sportovci, kteří se vraceli ze svých zápasů či tréninků třeba až z druhého konce zlaté stověžaté nebo z ještě větší dáli…

Jen se vlak hnul, uondaní poutníci, vracející se vprostřed noci k rodinným krbům, začali podřimovat, aby si alespoň maličko prodloužili ošizený čas nočního odpočinku. Mně se to vsedě obvykle moc nedařilo, i v lůžkových vagonech usínám spíše až k ránu. A tak jsem si krátil dlouhou chvíli pozorováním těch, kdo vystupovali dříve než já, a lámal si hlavu, jaký to šestý smysl je pokaždé probere ze spánku těsně předtím, než strojvedoucí zatáhne za brzdu v jejich cílové stanici. Ačkoli – pokaždé? Nejednou jsem sám budil z tvrdého spánku ty, o nichž jsem věděl, že mají vystupovat se mnou. Koneckonců dvakrát třikrát bych byl i já bez takové pomoci dojel možná až do Všetat. A tak jsme jezdili a klimbali celá léta.

Až nám to zatrhla éra radikálních změn na tváři města. S ní nastaly zlaté časy českých pyrotechniků, opravdových majstříků svého řemesla! Kdyby se v tom jejich frajkumštu pořádal světový šampionát, určitě by se z něj nejednou vrátili se zlatými medailemi. Stačilo jim říci: tenhle barák, tamhleten celý blok překáží stavebním záměrům. Zahloubali se do plánů, mistrně rozložili a propojili nálože a bum bác! Když se rozptýlil oblak prachu, dům jako hrom jako kdyby tam nikdy nestál.

Nevyletěl do povětří, nemetal široko daleko vražedné projektily cihel, trámů a všelijakého jiného harampádí. Prostě a přesně se jako domeček z karet složil do předem vymezeného prostoru!

Praha měla zbrusu nový spektákl. Strhující pyrotechnické koncerty sledovaly z bezpečné vzdálenosti davy dychtivých diváků a náramně si je užívaly.

Nejedna rodina, menší podnik nebo instituce přitom přišly o svá dosavadní sídla. Jenže proti vcelku zanedbatelnému počtu takto postižených tu stál velkolepý projekt Severojižní magistrály, tepny, která dokáže rázem odstranit spoustu nahromaděných dopravních problémů hlavního města. Kdo by chtěl pochybovat, že tu jde o zcela nesouměřitelné veličiny?

Na plánu města působila čára příští magistrály vskutku výmluvně. Co možná přímý řez, žádné zbytečné okliky a objížďky. Centrem prosvištíte jako po dálnici, cesta ze severu na jih města nebo obráceně se zkrátí na minimum, hlásala propaganda.

Byly i výhrady. Ta tlustá čára na mapě, namítaly, se ve skutečnosti promění v nepřetržitý proud vozidel všech typů a velikostí, v soutěsku spalin a neustávajícího randálu. A kolem budou dál žít lidé. A mimochodem: příští magistrála bude div ne procházet kašnou před průčelím Národního muzea.

Oponentní hlasy kritiků byly však příliš ojedinělé a chyběla jim vlivná podpora. Zákonitě tak utonuly v moři organizovaného nadšení.

Nedokázaly ubránit ani nádraží, které se původně jmenovalo Severozápadní, pak Denisovo, za nacistické okupace Vltavské a posléze Těšnov. Naši krásnou a spásnou Denisku! Co na tom, že dílo rakouského architekta Karla Schlimpa bylo odborníky považováno za nejkrásnější železniční stavbu v celé střední Evropě? Kdyby nakrásně ztratilo svůj původní účel, mohlo se stát originálním muzeem dopravy po kolejích. Ale stálo v cestě magistrále. Neřešitelně? Všechno se dá řešit, když je dost nápadů – a rozvahy.

Všechno se dá řešit, když je dost nápadů – a rozvahy.

Máme stovky chráněných památek, ale ne dostatek prostředků a sil o všechny pečovat. V mnoha případech by se o naléhavosti té péče dalo pochybovat. To však docela jistě nebyl případ Denisova nádraží. Přesto v osmdesátých letech památka ojedinělé historické ceny ustoupila dopravnímu řešení, ostatně velice problematickému…

A poslání těchto řádek? Patří k logice života lidí a každého jejich společenství, že starší uvolňují místo mladším a původní řešení ustupují novým. Bylo by pošetilé to odmítat. Ale: než řízneme, zbouráme, vykácíme, měli bychom měřit ne dvakrát, nýbrž raději třikrát, pětkrát, desetkrát. Některá rozhodnutí jsou totiž nevratná.

Než řízneme, zbouráme, vykácíme, měli bychom měřit ne dvakrát, nýbrž raději třikrát, pětkrát, desetkrát.

Text: Miloslav Jenšík

Foto: archiv autora

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 - 5 / 2019 na straně 6-7.