František Kinský: Největší hodnota, kterou můžeme mít, je vzdělání

Svět je nejen v důsledku technologií stále rychlejší a chaotičtější, pomyslná kotva v podobě tradičních hodnot i proto mizí. Na její místo se dere povrchnost, hulvátství a další neduhy, jež tradičně signalizují pád říší. I o tom mluví František Kinský, potomek kostelecké větve šlechtického rodu Kinských, s partnerem poradenské společnosti Save & Capital Romanem Chlupatým v rozhovoru, který se konal na platformě Alter Eko.

Svět se zdá stále rychlejší a rychlejší. Mluví se například o tom, že v technických oborech je poločas rozpadu informace zhruba dva roky. Jak to mění váš tradiční svět, kde uvažujete v generacích?

Abych pravdu řekl, v mém uvažování, tedy pokud se vyhnu oblasti podnikání, ale i v té se pohybuji v poměrně tradičních hodnotách, se mnoho nezměnilo. Stále uvažuji v horizontu 25 let. Po svém otci jsem převzal úkol, kterému se zasvětila řada generací před ním, a já trvám na tom, aby se z této řady a z té časové posloupnosti nic nevytratilo a nic zbytečně nezrychlilo a nezkrátilo.

Člověk bude mít oproti stroji člověčinu. Věřím, že vždycky.

Nebýt otroky technologií

Dostáváte se tak do konfliktů se současným světem?

Do určitých ano. Vezměte si třeba takovou věc, jako je výpočetní technika. S ní jsem se dostal do nepřímého konfliktu už ve svých 28 letech, když jsem v zaměstnání dostal poprvé výplatní pásku a na ní byla suma, kterou jsem neuměl identifikovat. A zjistil jsem, že je to srážka za mou účast v ROH (Revoluční odborové hnutí/ROH byla nejmasovější společenská organizace v socialistickém Československu – pozn. red.). Trval jsem na odstranění, protože jsem nebyl členem ROH. Vyvolalo to nesmírný problém, protože bylo nutné přeprogramovat počítač, který tehdy zabíral několik místností a běhalo kolem něj několik lidí v bílých pláštích. Nakonec jsme se dohodli, že ho nebudeme přeprogramovávat kvůli mně, že nebudu členem ROH, ale jedno procento svého platu oželím ve prospěch společnosti.

Mezitím došlo k velkým změnám, ty jsem pochopil. Ale abych pravdu řekl, nechávám se některými technologiemi docela spokojeně míjet. Samozřejmě, že je používám, stal jsem se částečně nikoli otrokem, ale uživatelem mobilních sítí, ale nakládám s nimi tradičně ‒ zavolám, přijmu hovor a navíc jsem přidal to, že jsem svou osobu vložil do sociální sítě, jako je Facebook, používám Skype nebo WhatsApp.

Přeju všem, co přijdou po nás, aby si své chyby uvědomili rychle a měli vždy příležitost je napravit.

Jak vnímáte sociální sítě a vše, co s nimi přichází? Tu ztrátu svobody a soukromí?

Kdybych nepotřeboval svou osobu svým způsobem nabídnout těm, co jsou na sociálních sítích, a oni se tam pohybují skoro všichni, je výjimečné, že někdo ne, nikdy bych to neudělal. Ale jsem reprezentantem rodiny, která vlastní nějaký objekt, o jehož krásu se chce podělit s ostatními, a tak vím, že na sociálních sítích být musím.

Jinak se mi sociální sítě jako objekt vůbec nelíbí. A to z mnoha důvodů, hlavně proto, že jsou zneužitelné. Nejsem ani příznivcem vyhledávání informací na sociálních sítích a sítích jako takových. Podle mě, když totiž informaci získám tímto způsobem, nejsem schopen ji uchovat tam, kam patří – tedy v hlavě. Okamžitě ji zapomenu, protože vím, že když ji budu potřebovat, tak ji zase hned vyhledám. Dokonce možná rychleji na síti, než bych ji našel ve své hlavě. To vede k lenosti v myšlení. A to je chyba, aspoň já si to myslím.

Žít v souladu s přírodou

Z mnoha důvodů se mluví o tom, že napříště už nebude možné se řídit podle donedávna zažitých vzorců chování – ve vztahu k přírodě, ale i v souvislosti s byznysem. To, co jsme automaticky brali za správné nebo přirozené, samozřejmé, takové příště nebude – a možná to bude naopak ten špatný postup. Vnímáte to podobně? Jsme svým způsobem z mnoha důvodů na historickém zlomu a bude třeba některé věci od základů přeměnit?

Nevím, jestli jsme na hraně, ani to neumím odhadnout, protože k tomu nemám dostatek informací. Mohu se řídit pouze instinkty, které mám. Ty vysílají varovné signály, abychom se na tu hranu nedostali. Tím, že žiju v parku, obklopen přírodou a podnikám skoro v prvobytně pospolném podnikání, protože jsem podílníkem na výrobě zdicích materiálů, nepohybuji se v technologiích, nevyrábím velké přidané technologické hodnoty. Žiji tedy s přírodou v souladu.

Těžím sice surovinu – písek, ale kladu obrovský důraz na to, abych jizvu v krajině co nejlépe a nejšetrněji zacelil. Aby důlek, který v ní těžbou vznikne, byl součástí vzrostlého lesa, takže až se tam bude někdo za dvacet třicet let procházet, možná si ani nevšimne, že jde chvíli z kopce a chvíli do kopce…

Ale bude tam jiný les, než máme dnes. My dnes trpíme jako lesní hospodáři a zasáhlo to enormně celou Českou republiku. Chybou našich prarodičů, kteří lesy vysadili, ale chovali se příliš ekonomicky. Vysadili strom, který roste rychle, je rovný, lze ho za poměrně krátkou dobu pokácet a je ideálním materiálem pro další zpracování. Stačilo osmdesát, sto let na to, že víme, že to byla chyba.

Velká chyba, která nás stojí a bude stát nezměrné úsilí, abychom ji napravili.

V poměru k věku lidstva jsme si tu chybu uvědomili poměrně brzy a máme šanci ji napravit. A to je strašně důležité. Přeju všem, co přijdou po nás, aby si své chyby uvědomili rychle a měli vždy příležitost je napravit.

Dnes řešíme sucho – začínáme geneticky upravovat obilí tak, aby nepotřebovalo tolik vody, aby rostlo téměř na suchu. Ten problém bude zásadní, pokud ho nezačneme řešit, protože sami jsme z převážné části voda.

Ale nejsem pesimista, jsem optimista a dobře to dopadne, protože věřím v lidský rozum!

Musíme narazit na zeď?

To znamená, že věříte v jakýsi obrat k tradičním hodnotám a zdravému rozumu? Kdy k němu dojde a co se musí podle vás stát, aby to nastalo?

Domnívám se, že musíme někde narazit na zeď. Ve 20. století lidstvo narazilo dvakrát, a zatraceně, ve dvou světových válkách. Slyšel jsem od jednoho moudrého člověka strašnou věc: střezme se toho, aby tím nárazem na tu zeď byla válka. Evropa žije už strašně dlouho v míru (ostatní války jsou místní konflikty), globální válka by byla absolutní katastrofou. Nechci to připustit ani v nejtemnějších představách a věřím, že takových je nás většina, proto se to nestane. A ten problém, překročení té hrany, se vyřeší jiným způsobem – a možná, že nám k tomu pomohou i ty technologie, pokud se nám k nim podaří přidat to, co člověk má a stroj ne, tedy duši.

Svým způsobem narážíme na potřebu vzdělávat se. Je to ta veličina, která buď bude podchycena, bude se s ní pracovat, a tím pádem se tomu nejhoršímu, o čem jsme mluvili, vyhneme?

Ano, největší hodnota, kterou můžete mít, je vzdělání. Pohybovat se rychle po síti a nebýt vzdělaný je k ničemu. Vzdělaní lidé musí sáhnout po knížce a najít tam informaci, kterou si potřebují doplnit do řetězce svých vědomostí. A jako člověk vzdělaný pracujete hodně s intuicí. Nevím, jestli ji počítače mají, nebo ne. Podle mne pouze řadí, vylučují nebo slučují. Nemají intuici, nemají emoce, nemají tvůrčí fantazii. Jsou schopny vyprodukovat možná něco krásnějšího a lepšího než člověk, ale člověk tam bude mít tu člověčinu. Věřím, že vždycky.

Rozhovor čerpá z Alter Eko cyklu „Svět v roce 2054“, který od června do září nabídl dvanáct vizí, jak bude vypadat svět zítřka, a společně s tím také recepty na to, jak v něm obstát. Kompletní rozhovory v knižní podobě nabídne v příštím roce nakladatelství 65. pole.

Text: Alter Eko

Foto: archiv F. Kinského

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 - 5 / 2019 na straně 8-10.