Vzbuďme zdravý rozum! Ještě je čas!
Určitě už jste se někde v mainstreamových médiích setkali s následujícími tvrzeními: máme velkou uhlíkovou stopu, máme velkou vodní stopu, máme velkou spotřebu vody, stromy spotřebují moc vody, krávy spotřebují moc vody a ještě při jejich trávení vzniká metan a ten je ještě horší nežli oxid uhličitý.
My lidé už svou vlastní existencí ničíme životní prostředí. A výsledek? Mládež demonstruje za zlepšení klimatu a argumentuje: nemá smysl se učit, klima nás zničí, hrozí oteplení, sucho, povodně. Produkujeme moc oxidu uhličitého, je nás mnoho. Znalosti a vědomosti jsou nám na nic, stejně zhyneme.
Scénáře se různí pouze v tom, jak rychle. Co s tím? Ptáme se docenta Jana Pokorného, který se celoživotně zabývá úlohou rostlin v distribuci sluneční energie a utvářením klimatu.
Celostátní soutěž Srdce s láskou darované má novou zvláštní cenu: Za pomoc Zemi.
Pane docente, jak je to tedy s těmi černými scénáři?
Scénáře vycházejí ze závislosti/korelace mezi stoupající globální průměrnou teplotou a koncentrací oxidu uhličitého v atmosféře. Jde o vztah statistický, nikoli prokázanou příčinnost!
To je vize, na kterou zadělal klimatologický mainstream vysvětlující klimatickou změnu zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého, a tedy zvýšeným skleníkovým efektem. Vypočtená hodnota navýšení skleníkového efektu (radiative forcing) je podle Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) 1 až 3 W/m² od roku 1750 do dneška. Slunce posílá na vnější hranici atmosféry 1300 až 1400 W/m², na povrch Země přichází při jasné obloze 1000 W/m². Tyto hodnoty lze měřit.
Přeložte to nám laikům. Je to hodně, nebo málo? Jak jsme na tom tedy podle IPCC a co nás čeká?
Podle IPCC jsme hříčkou skleníkového efektu a ten je řízen uhelnými elektrárnami, ropným průmyslem, automobily a letadly, které chrlí oxid uhličitý, a my se postupně uvaříme. Podle IPCC neovlivňujeme množství vodní páry ve vzduchu hospodařením s vodou a vegetací. Výpar údajně stoupá, protože stoupá teplota následkem zvýšení koncentrace CO2. IPCC neuvažuje, že měníme tvorbu mraků, mlhy (a tedy příkon slunečního záření) tím, že odlesňujeme, odvodňujeme. Je přitom snadno prokazatelné, že odstraněním vegetace na jednom metru čtverečním změníme tok sluneční energie několika set wattů. Energie se neváže do vodní páry, ale ohřívá povrch a od něho se ohřívá vzduch a ten stoupá vzhůru a odnáší vodní páry, tedy vysycháme.
Zdá se tedy, že řešení je jednoduché. Vrátit na Zemi víc zelených ploch a s nimi vodu. Systematicky, kontinuálně a dlouhodobě. Je to tak?
Ano. Potřebujeme obrátit pozornost obyvatel této planety ke sluneční energii, vodě a rostlinám! Vraťme se z nadoblak (troposféra) na zem!
V rámci šestého ročníku naší celostátní soutěže Srdce s láskou darované jsme se rozhodli, že v tomto smyslu oslovíme učitele a děti. Věnujeme Zvláštní cenu Za pomoc Zemi. Protože pomoci jí můžeme všichni, všichni máme tu moc leccos změnit a děti svým chováním ovlivní i vzdálenější budoucnost.
Moc vám v tomto směru fandím, je to záslužné. Každá podobná iniciativa má obrovský smysl. Stačí, když si děti v první chvíli uvědomí, že všechno, co dělají, svět kolem nich ovlivňuje. Každá zasazená kytka, stromek na zahrádce, vyčištěná lesní tůňka, pověšené ptačí krmítko nebo budka. Ale také to, když při výletě na kole s rodiči nehodí do příkopu prázdnou plechovku od energizujícího nápoje.
Doc. RNDr. Jan Pokorný, CSc., vystudoval biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě UK. Je ředitelem ENKI, o. p. s. Přednášel na PřF UK, ČZU v Praze, University of Applied Sciences Turku, IHE Delft. Osm let byl členem výzkumné rady Technologické agentury ČR a členem mezinárodních vědeckých organizací.
Text: Jana Jenšíková
Foto: archiv J. Pokorného
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 - 5 / 2019 na straně 12-13.