Vteřiny křehké… F jako festival. Nebo folklor

Ve vzduchu se mísí vůně koláčů, vína a dozrávajících třešní. Slunko praží, po dlažbě zvoní podkověnky muzikantů a tanečníků scházejících se u Skalické brány před slavnostním průvodem vyšňořenými ulicemi hlavního města našeho folkloru – Strážnice. Letos už po čtyřiasedmdesáté.

Stojím se slamákem na hlavě před domečkem pratety Jiřiny. Letos jí bylo dvaadevadesát a od roku 1946 nevynechala snad jediný průvod. Beru za kliku stoletých dveří a překročím mohutný práh do venkovské předsíně, odkud vedou zaprášené schody na půdu. Jako dítě jsem se tu vždycky zastavila a dumala, zda nahoře není schovaný ten poklad, který chrání podle strážnické pověsti bezhlavý rytíř. Dnes už vím, že tam je, i když na první pohled vypadá jako haraburdí… V peněžence nosím pro štěstí černobílou fotografii starou právě šedesát let. Přesně na tomto místě na ní stojí v objetí moje babička s dědou, když ještě nebyli svoji. Kdyby ale fotografie nebyla „jen“ černobílá, bylo by vidět, že už je tam s nimi v bříšku i moje maminka.

„Štěpánko, tož vitaj a pojď si nalét,“ ozve se z okna do kuchyně hlas tety Jany, čerstvé sedmdesátnice, která se od čtyřicítky v podstatě vůbec nemění. U záhonu s obrovskými růžemi sedí prateta Jiřina, její maminka, která mi podobou i gesty tolik připomíná mou babičku. My ženy z rodu Stanislavů jsme si vlastně hrozně podobné. Fyzicky i některými svéráznými vlastnostmi. Tatínek tomu s gustem říká, že máme „strážnické tahy“.

Na lavičce pod malovanými okny spokojeně sedí jako mužský nestor dědeček ze slovenské strany řeky Moravy Ota, v jedné ruce pohárek s vínem, ve druhé koláč. Vypráví ze života a mladší naslouchají. Jsme tu všichni. Tety a strýcové, rodiče a prarodiče, bratranci i sestřenice, vnoučata i pravnoučata. Je nás k padesáti a sejdeme se takhle jen jednou za rok. Na festivalu. A u sousedů vedle to mají podobně a na druhé straně taky tak. Je to pro Strážničany den D! Vlastně F! Jako festival. Nebo folklor.

V místním rozhlase už to praská a lupe a chroptí a letitá znělka svolává diváky kolem vyzdobené trasy průvodu od Skalické brány po zámecký park. Posedají si na lavice, pohárek bílého přichystaný pro ty, kteří se zastaví a odtancují kolečko, ať už jsou ze Slovácka, Chodska, Horehroní, z Balkánu, Japonska či z Afriky. Je poslední červnová sobota a jindy šestitisícová Strážnice nabobtná lidmi s jediným cílem: projevit lásku a úctu. K muzice, ke zpěvu a tanci, k tradicím a umu předků, radovat se ze života, vzájemnosti a porozumění napříč zeměmi a světadíly.

 Mezinárodní folklorní festival se ve městě za mohutnými branami na moravsko -slovenském pomezí poprvé uskutečnil v roce 1946, od roku 1953 na něj přijíždějí zahraniční soubory snad ze všech kontinentů. V parku kolem zámku Žerotínů a skanzenu jihovýchodní Moravy jim na amfiteátrech Zahrada, Bludník či Zámek patří komponované pořady s obrovským diváckým ohlasem. Dalším vrcholem hlavně pro místní fajnšmekry je soutěž ve slováckém verbuňku; kapacity přírodních stadionů nestačí, takový je o šohaje zájem.

Ale co je pro mne hlavní, to je spousta, spousta mladých lidí, kteří permanentně, po desítky let, nahrazují ty, kteří nenávratně odcházejí.

 Ačkoli jsem se narodila na jihu Čech, na moravském folkloru jsem díky moravsko-slovenským kořenům vyrostla. Je to moje srdeční záležitost. A tady jsou davy mých vrstevníků. Tanečníků, kteří ve dvojičkách na výzvu moderátora během jediného okamžiku zaplní jeviště amfiteátru, aby se naučili novou figuru. Desítky dvacetiletých muzikantů, kteří se neznají, nikdy se neviděli, ale potkají se v zámeckém parku, aby pro tuto chvíli, pro tento okamžik vytvořili improvizované hudební těleso, kde nikomu není třeba říkat, co a jak má hrát. Protože to všichni cítí. Mají to v sobě. A odkapává z nich tón po tónu radost. Proto jsem tu tak šťastná. Jak zpívá Jura Pavlica a jeho Hradišťan, tohle jsou ty vteřiny křehké. Globalizaci, komercionalizaci a všem těm sociálním sítím nahrazujícím lidské slovo a teplo navzdory.

Doporučuji jediné: Zažít si to na vlastní kůži. Tož otvírajte sa, strážnické brány. I v roce 2020 tu bude zaručeně plno.

Text: Štěpánka Kotrbová

Foto: Otto Hodáň a www.festivalstraznice.cz

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 - 5 / 2019 na straně 22-23.