Tradá do života důchodce aneb Pět splněných snů a další na obzoru

Severočeský Most je v současné době známý především díky stejnojmennému seriálu České televize, mně se však v této souvislosti vybaví něco jiného: mostecký lékař běhající pro hospic Milan Koller. Ještě před pěti lety se tento muž nijak zvlášť nelišil od jiných svých kolegů ‑gynekologů a věnoval se svému povolání. Pak ale po 40 letech odešel do důchodu a všechno bylo jinak. Požádali jsme ho, aby se s námi v tento sváteční čas, kdy se víc než jindy snažíme myslet i na ostatní, podělil o svůj inspirující příběh.

Čtyřicet let v ordinaci vám jistě přineslo jak krásné, tak vyčerpávající chvíle. Představoval jste si, kolik budete mít v důchodu času a čemu všemu se chcete věnovat?

Myšlenky na důchod má každý, dokonce i ti, kteří do důchodu ještě mají daleko, už si to „malují“ a přemýšlejí, co budou dělat s tou spoustou volného času. Často ale vidím i u svých kolegů, jak dojdou ke svému důchodovému věku a… v ordinaci zůstávají další roky a pracují dále, nějak si neumí představit život bez práce.

Já to měl jednodušší, v mostecké ordinaci jsem měl kolegyni, s kterou jsem se dohodl, že převezme celou mou ordinaci, a tak jsem se stihl rozloučit se svými pacientkami a tradá do nového života. Života důchodce, který může leccos dělat díky tomu, že se toho dožil ve zdraví, k čemuž přispělo i nezbytné štěstí, dvakrát operace srdeční arytmie, jednou operace krční páteře, vše se zdařilo. A když může, začne trénovat na svůj první maraton, začne se učit němčinu a skládat zkoušky na Goethe-Institutu a začne si dělat řidičské průkazy na velká vozidla, tedy na nákladní vozy, s přívěsem, na autobusy. A volný čas je vyplněn až až.

Sen první: řidič autobusu

Říkáte, že jste s různými aktivitami „začal“, já však vím, že jste v nich dosáhl neuvěřitelné dokonalosti: udělal jste si řidičák na autobus a jako řidič městského autobusu v Mostě i pracujete, naučil jste se němčinu natolik, že se nyní chystáte složit zkoušku na úrovni C1, po níž již následuje úroveň rodilého mluvčího, uběhl jste několik maratonů, ne jeden, a pracujete jako lékař v mosteckém hospicu, pro nějž zároveň i úspěšně sháníte potřebné finance. Jak tohle může důchodce zvládnout?

Zvládnout se toho dá dost, musíte ale dobře plánovat svůj čas. Důležité je, aby člověk neměl pocit honičky, z jednoho do druhého a večer padnout do postele celý vyřízený. Přiznám se, že své gynekologické praxe jsem se nezbavil úplně, zůstaly mi ještě dva malé úvazky v ordinaci v Bečově a v Chomutově; jakmile jste totiž jednou doktorem, nedá se tomu najednou dát úplné sbohem, medicína je váš život. Ale zmenšit úvazek, to je reálné. A jak už jsem říkal, potřebujete i trochu štěstí. Já jsem ho měl v tom, že byl – a pořád je – nedostatek řidičů autobusů. Takže když jsem se v lednu 2015 přišel v Mostě poptávat, jestli by náhodou neměli zájem o jednoho řidiče-brigádníka na malý úvazek, vůbec jim nevadilo, že se jedná o 63letého lékaře, který měl doposud praxi jen s osobním autem. Ano, bereme. Hned první rok jsem měl za měsíc třeba 16 jízd, jezdil příměstskou dopravu okolo Mostu, městskou dopravu v Mostě a i na lince Litvínov‒Praha. Stal jsem se skutečným řidičem autobusu, nejen tak „jako“, že si pan doktor chce v autobuse zatočit volantem.

Sen druhý: maraton pod čtyři hodiny

A co ty maratony?

U těch to bylo horší a delší, sice jsem se také hned v prvním roce přihlásil v Praze na maraton a uběhl ho, ale byla to bída a utrpení. Trvalo mi to přes pět hodin a žádná euforie po závodu, nic, totální vyčerpání. Příští rok jsem se připravoval důkladněji a… bylo to ještě horší, o dalších deset minut delší, klasická krize posledních 8 až 10 kilometrů, kdy už jeden nemůže – a není sám, takových zoufalců je tam víc.

Řekli byste, tak to už stačilo, běhejte kratší tratě, půlmaraton taky dobrý nebo 10 kilometrů. Náhodou se mi ale dostala do ruky knížka Hansonova metoda maratonu, která slibovala na maraton připravit. Dobrá, třetí a poslední pokus. Příprava trvá celkem 18 týdnů, to zní dobře. Nemusíte běhat rychle, to zní ještě lépe. Musíte ale běhat šestkrát týdně, aha. A nejmenší vzdálenost je 10 kilometrů denně, týdně to pak dělá 60 až 90 kilometrů. To je hrůza. Ano, bolí nohy, naučíte se únavu překonávat, zvyknete si. A pak přijde den maratonského závodu. A vy běžíte a běžíte až do cíle, krize přicházejí a zase odcházejí a už je tu cíl a člověk nevěří svým očím: je to pod čtyři hodiny. A další roky taktéž.

Sen třetí: němčina na C1

A co vaše další láska, němčina?

Nechodil jsem do žádných kurzů, jenom pár on-line akcí bylo, ale učil jsem se a učil. A hned napoprvé se mi podařilo udělat zkoušku B1, za další zhruba dva roky napodruhé B2 a teď měčeká první pokus na C1. Němčina mne hrozně baví, třebaže praxi v mluvení nemám žádnou, pokud nemluvím sám se sebou, že ano.

Takto se mi žilo krásně v klidu a spokojeně. Až pak jednou mne kamarád, který pracuje v hospicu jako údržbář, poprosil, ať pomůžu, že paní ředitelka shání do hospice lékaře. Říkám mu, Jirko, pracovat v hospicu není jen tak, já jsem gynekolog, já jsem řidič autobusu, to ne, to bych nemohl. Přece jen jsem tam však nakonec zašel, zkusil jsem jedno dopoledne v týdnu, po dvou měsících už dvě dopoledne a teď už tam pracuji na půl úvazku a učím se paliativní medicínu. Mám velké štěstí na paní doktorku Peškovou, která mě trpělivě do všeho zasvěcuje, a pomalu se stávám platným členem týmu. Samozřejmě, že teď už nejde dělat všechno stejně intenzivně: omezil jsem autobusy, v ordinaci v Chomutově budu končit.

Sen čtvrtý: paliativní medicína

Pro fyzickou a především psychickou náročnost nepatří práce v hospicu mezi vyhledávané. S blízkostí umírajících si spíš nevíme rady, bojíme se nějak reagovat, aby to nebylo nevhodné, ostřeji si uvědomujeme vlastní smrtelnost a bojíme se. Na vás prostředí hospicu takto nepůsobí?

O hospicu je těžké vyprávět, ten se musí prožít. Je to tam prostě zvláštní, mne tato práce zaujala hned na začátku a měl jsem pocit, že toto je pro mě jako starého doktora zcela patřičné místo. Že když jsem před 40 lety svou lékařskou praxi začínal a přiváděl novorozeňátka na svět, tak je vhodná i určitá symbolika na konci mé lékařské praxe, když budu pomáhat těžce nemocným a umírajícím při jejich odchodu z tohoto světa.

Myslím, že v hospicu by se mladému lékaři pracovalo špatně, riziko vyhoření by bylo vysoké. Starý lékař má k umírajícímu mnohem blíž, jako milovník německého jazyka bych zde použil citát: „Heute du, morgen ich“ – dnes ty, zítra já. Dále je důležité, že v hospicu jsme si všichni rovni, všichni musí fungovat, ošetřovatelka, zdravotní sestra, lékař, sociální pracovnice. Lékař není ten nejdůležitější, jistě, přijímá pacienta, nastavuje a upravuje léky, hlavně opioidy, aby obtíže byly co nejmenší. Ale opečovávání pacienta je v hospicu na úrovni, kterou nikdy předtím neměl.

Pečovat o umírajícího člověka, který je celý obolavělý a musí se vykoupat, udržet v čistotě, není vůbec jednoduché. Na všechno musí být pomůcky, speciální vozíky, zvláštní vany a vycvičený personál a tak dále. Nikdy jsem o tom neměl představu, protože jsem nikdy předtím v hospicu nebyl, možná jsem se i trochu bál, objevily se předsudky, že to není dobré místo, tam umírají lidé. Teď oceňuji, že v mosteckém hospicu mohu pracovat, dostal jsem se na vrchol své lékařské praxe. Kolektiv okolo paní ředitelky Števicové, která celý hospic zakládala a dodnes ho řídí a žije pro něj, je jedinečný.

Sen pátý: běhání pro hospic

Hospice se bohužel potýkají s nedostatkem financí. Vy jste se nespokojil s tímto konstatováním a naříkáním, jak je to hrozné, ale začal jste přemýšlet, jak pomoci. Můžete prosím podrobněji popsat svou myšlenku „Běhám pro hospic“?

S financemi to je legrační. Jako zaměstnanec jsem od roku 1975, ponejvíce jako lékař, pak jako řidič autobusu, vždycky dostával výplatu hezky pěkně v termínu. Vloni právě před rokem jsem měl dostat svou první výplatu v hospicu, a paní ředitelka mne poprosila, jestli by nebyl problém, kdybych ji dostal o pár dní později. Samozřejmě, že to problém nebyl, mám svůj důchod, dva platy z ordinací, dva platy z autobusů, já vlastně žádný další plat nepotřebuju. Ale zadarmo pracovat nechci. Peníze pak na účet dorazily a všechno bylo v pořádku.

Další měsíc se to ale opakovalo, dostal jsem výplatu až na konci měsíce. Tehdy na mě prostě jen zapomněli, ale nevěděl jsem to a říkal si: ten hospic zase nemá peníze. Paní ředitelka mi pak vysvětlila, jak financování hospicu funguje. Roční rozpočet dělá cca 15 milionů, zhruba polovina přichází od zdravotních pojišťoven, desetina od klientů a zbytek musí sehnat paní ředitelka, která kvůli tomu obíhá různé instituce, města a kraje a získává sponzorské dary. Člověku to vrtá v hlavě, proč zrovna tato péče je tímto způsobem placená. Proč se premiér s ministryní financí a ministryní sociálních věcí nepředhánějí, kdo z nich na péči o staré a nemocné a umírající chudáky věnuje víc.

A tak jste si řekl, že se pokusíte pro hospic i po této stránce něco udělat.

Ano, na nápad, že bych mohl nějak přispět ke zlepšení finanční situace „svého“ hospice (opravdu ne kvůli tomu, abych dostával výplatu včas nebo dokonce dříve), jsem přišel při běhání. Jak už jsem vysvětloval, když chcete být schopný uběhnout v květnu v pěkném čase pražský maraton, musíte 18 týdnů skoro každý den běhat. Mezi námi, je to docela nuda, běháte každý den hodinu a na co má člověk myslet? No, třeba na něco, co ho trápí – a najednou je tu nápad, že by mohl svým během nějak pomoci potřebné peníze vydělat. Nejdřív jsem si říkal, jestli by nešlo nějak využít tehdy populárního seriálu Most, ale seriál vbrzku skončil, já pořád běhal a nic nevymyslel. Až pak v únoru, kdy už toho máte plné zuby, každý den běhat jako blázen, a přitom vědět, že svůj maratonský rekord 3:46 si už asi moc nezlepšíte, když jste každý rok zas o rok starší, tak až v únoru jsem si řekl: budeš běhat pro hospic.

Pak už to člověk promýšlel a promýšlel, s realizací myšlenky „Běhám pro hospic“ mi pomohla chomutovská reklamní agentura Trifor, jejíž šéfka je moje pacientka. Oni vymysleli tričko, natočilo se reklamní video, založili a vytvořili stránky www.behamprohospic.cz a taktéž na FB https://www.facebook.com/behamprohospic a už to jelo.

A rozběhlo se to?

Mezi lidmi už máme asi padesát triček, ne všichni běhají, škoda, ale pár pilných včeliček tu je. Tou nejpilnější jsem samozřejmě já. Neřekl jsem ale ještě, v čem princip běhání pro hospic spočívá. Dáš jen jednu korunu. Ale za každého, koho v závodě necháš za sebou. Třeba takový pražský půlmaraton, který se běhá začátkem dubna, má až deset tisíc lidí. A běžec, který na něj trénuje, umí půlmaraton za 1:50 a předběhne při něm třeba pět tisíc lidí. No, a má na sobě to tričko a ví, že hospicu zaplatí pět tisíc korun. Čím rychleji běžíš, tím víc platíš. To mi totiž pomohlo už při tréninku, při té nudě, běhalo se mi lépe a radostněji. Jasně jsem cítil, že mám štěstí, že mohu běhat, že jsem zdráv, zatímco moji pacienti svůj životní běh už končí a běhat nemůžou v žádném případě. Co by za to dali, kdyby mohli běhat! Já běhat můžu a můžu jim přispět, a to s radostí. Pak pochopíte, že člověk sice musí platit nějaké ty tisíce, ale platí je s radostí.

Abych to zkrátil, letošní rok mám za sebou deset závodů, celkem jsem vyběhal přes deset tisíc pro hospic. Ani v jednom závodě jsem se neflákal a vždycky jsem ještě měl takový prapor na zádech s nápisem: Běhám pro hospic – dám 1 Kč za každého, koho předběhnu. Abych třeba i někoho ze spoluzávodníků zaujal, že by se přidal. Snažil jsem se jít příkladem i pro své tři syny, účastnili se v našich tričkách některých závodů a pár tisíc pro hospic také vyběhali. Naši hospicoběžci jsou zatím hlavně z Mostu a okolí, rádi bychom se však rozšířili i do vzdálenějších míst a pomáhali i jiným hospicům, nejen mosteckému.

Sen šestý: Maratonský klub přátel hospiců

Práce a plánů máte tedy víc než dost. Existuje přesto něco dalšího, co byste v nastávajícím roce 2020 osobně uvítal?

Plánuju vždycky jen na jeden rok, v tom příštím mi bude 69 a jeden nikdy neví, tak to je, tak to vidím i v hospicu. Chtěl bych se „vyučit“ v paliativní medicíně, pracovat v hospicu. Běhat pro hospic (maraton, tři, čtyři nebo pět půlmaratonů), pracovat ve své poslední ordinaci v Bečově, udržet si dovednost řidiče autobusu, a kdyby se mi nepovedl pokus o zkoušku z němčiny C1, tak to za půl roku až rok zkusit znovu, maraton mi taky vyšel až napotřetí. Člověk se nesmí nechat nějakým neúspěchem otrávit, jinak se nikam nedostane.

Jak jsem už říkal, mám na příští rok vymyšleno, že by se mohly zapojit i ostatní hospice v republice. Když to jde v Mostě, kde mám běžců celou kupu, proč by to nemělo jít jinde? Lůžkových hospiců je po republice čtrnáct a žádný z nich netrpí tím, že by mu peníze přebývaly, spíš naopak. Vymyslel jsem si tedy pro příští rok „Maratonský klub přátel hospiců“. Běžec si prostě vybere svůj hospic, který má blízko nebo který třeba už měl možnost nějak poznat, a tomu věnuje sponzorský dar ve výši částky zaplacené za startovné na maraton nebo půlmaraton. Budeme mít připraveny pěkné samolepky, ty si běžci nalepí na tričko a každý uvidí: ano, ty jsi borec, člen MKPH! Mám sen o tom, jak se před startem baví dva maníci: „Tak jak to vidíš, za kolik to dáš? A za jakej hospic běžíš? Já běžím za… třeba Most. A já za Brno.“

Kromě toho budou naši běžci v dubnu 2020 organizovat charitativní běh na mosteckém autodromu, tak na to se těším, protože tam nebudu muset běhat, ale pomáhat s organizací, což jsem ještě nikdy nedělal.

Pane doktore, děkujeme vám za rozhovor a přejeme, ať se vám i nadále daří plnit sny nejen své, ale i druhých.

Text: Martina Hošková

Foto: archiv Milana Kollera

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2019 na straně 8-11.