Motýli Šumperk: Vlídná zahrada, kde se „jen“ nezpívá, ale hlavně žije

Když se zaposloucháte do andělského zpěvu Motýlů Šumperk, napadne vás, že má toto město na západním okraji Jeseníků opravdu štěstí na výjimečné talenty. Nebo spíš na skvělé sbormistry a učitele? Povídáme si s jejich současnou sbormistryní Helenou Stojaníkovou, která s tímto dětským pěveckým sborem prožila většinu svého života.

Jak to tedy je?

Filozofií našeho sboru, který čítá několik těles dětí různého věku a schopností, je, aby každé dítě, které o to stojí, mělo šanci rozvíjet své hudební a pěvecké schopnosti bez ohledu na počáteční úroveň. Prostě, kdo chce zpívat, má k nám otevřené dveře. To je poslání, s nímž sbor v roce 1962 zakládal Alois Motýl a kterému zůstáváme věrní. Zpěv byl totiž odedávna součástí lidských emocí, pozitivních i negativních, píseň nechyběla u všech podstatných životních okamžiků, byla nositelkou příběhů. To, že v dnešní době už nejsme zvyklí své prožitky prostřednictvím písně sdělovat, neznamená, že v sobě tuto potřebu nemáme. A Motýli nejsou pouze o zpěvu, ale také o skvělé partě a společných zážitcích, které zůstávají napořád.

Vraťme se do šedesátých let minulého století k výjimečné osobnosti zakladatele souboru. Co byste z té doby vyzdvihla?

Alois Motýl založil Šumperský dětský sbor před bezmála šedesáti lety při tehdejší hudební škole proto, aby se vyřešila povinnost žáků -klavíristů splnit požadavek osnov na souborovou hru. Podařilo se to až napotřetí, když byly do sboru přizvány i děti, které dosud nebyly žáky školy. Mám tuhle historku ráda, stejně tak jako mnohé další, třeba o prvním sborovém soustředění v zamrzlém Račím údolí, o prvním velkém úspěchu v celostátní soutěži v Havířově, o tom, jak se poprvé setkal Alois Motýl se sbormistrem Severáčku Milanem Uherkem a vzniklo z toho sborové, ale i osobní přátelství na celý život, o prvních cestách do zahraničí, které z dnešního pohledu znějí opravdu jako mimořádně dobrodružné. Znám ty příběhy z mnoha vyprávění, ale také jsou sepsány v knize Zahrada, kterou k padesátému výročí sboru napsal zakladatelův syn a nástupce Tomáš Motýl.

Proč zrovna Zahrada?

Zahrada proto, že se oba – Alois a Tomáš Motýlovi – snažili vést sbor tak, aby byl dětem vlídnou zahradou, naplněnou hudbou a přátelstvím, hezkými vztahy. Tomáš Motýl patřil do první generace sborových zpěváků. Ač to zpočátku asi nebylo plánováno, okolnosti nahrály tomu, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let stanul po boku svého otce a více než desítku let vedli sbor společně.

Od zpívání ke sbormistrování

Kdy jste do sboru nastoupila vy?

V polovině osmdesátých let jako nadšená zpěvačka a strávila jsem v něm celých dvanáct let. Nebýt pravidla, že v něm zpívají studenti „do maturity“, asi by mě ze sboru jen tak nedostali. Zažila jsem ve sborových řadách éru nadšených svobodných devadesátých let. Procestovali jsme řadu evropských zemí, přivezli si mnoho mimořádných zážitků z koncertů, setkání, poznání. To, co bylo za hranicemi, bylo stále ještě vzácné, jiné, fascinující a nás, zpívající děti z tehdejšího Československa, obecenstvo vřele přijímalo. O to vřeleji, když jsme na koncertních pódiích dokázali, že opravdu umíme. Sbor tehdy dávno patřil mezi uznávaná tělesa, měl za sebou mnoho úspěchů v soutěžích doma i v zahraničí, řadu koncertních počinů, o kterých se hovořilo.

Tomáš Motýl postupem času přijal fakt, že veřejnost označuje sbor spontánně a poeticky jménem svého sbormistra, a sbor již pod názvem Motýli Šumperk vedl až do roku 2017, kdy se rozhodl užít zaslouženého volna a dohnat vše, na co nebyl vzhledem k bohatě naplněnému sborovému životu čas.

A tak jste se stala jeho sbormistryní?

Před dvěma lety jsem sbor převzala, ale sbormistrovala jsem spolu s Tomášem už dřív, přibližně od roku 2005, kdy jsem se vrátila po studiích na olomoucké muzikologii. Tehdy jsem rozhodně neměla sbormistrovské ambice, nabídla jsem dobrovolnickou pomoc a těšilo mě jakkoli pomáhat, aby i další generace dětí mohly zažívat to, co nás na sborovém životě tolik bavilo: krásnou muziku, ke které jsme došli společně, od prvních tónů na soustředění přes mnoho hodin na zkouškách až po zážitky z jejího provedení doma i na cestách. Ovšem dřív, než jsem se nadála, stanula jsem před sborem jako sbormistryně. Neplánovaně. A s radostí zůstávám.

Zpívánky, Růžové a Barevné děti, Plameňáci a Motýli

Co je pro váš sbor charakteristické? A kolik do něj chodí dětí?

Těžko najdete v naší republice dva dětské sbory, které by měly srovnatelné podmínky i zázemí. Zpravidla působí na základních či základních uměleckých školách. Sem tam při středisku volného času či kulturním zařízení, méně často jsou zřizovány soukromým subjektem. Myslím, že nejsme jediný sbor, který se velmi těžko vměstná do kolonek, směrnic a předpisů své zřizovatelské organizace, což je v našem případě Středisko volného času Doris, příspěvková organizace města Šumperk. Máme štěstí, že je to velmi osvícený zřizovatel, který je ochotný hledat způsoby, jak umožnit fungování, a nehledá důvody, proč to či ono nejde.

Náš sbor navštěvuje více než dvě stě dětí. Zpěváčci nepřicházejí přímo do koncertního sboru, ale nejprve procházejí přípravnými odděleními. Mohou začít již v předškolním věku ve Zpívánkách. Školáci pak nastupují do oddělení Růžové děti, po roce či dvou růžové koncertní šatičky vymění za pestrobarevné a zpívají v oddělení Barevné děti. Poté, co nabudou dalších pěveckých zkušeností, se z nich stanou Plameňáci. Ve všech přípravných odděleních mohou zpívat všechny děti, které mají zájem.

A na nejvyšší příčce tedy stojí koncertní sbor Motýli?

Ano, ten je hnacím motorem, který podporuje všechen ten velký sborový komplex. Do něj vcházejí děti, o kterých se předpokládá, že vedle potřebných pěveckých schopností se dokáží vyrovnat s velkou náloží nových zkušeností, dobře si zorganizovat čas tak, aby zvládly postupně narůstající zátěž a vedle toho i školní povinnosti a další záliby. Není vždy nutné se ostatních aktivit vzdát, dřív nebo později však nastává chvíle, kdy je velmi obtížné pozornost a poctivý přístup dělit mezi více zájmů.

Odměnou Motýlům je množství mimořádných zážitků, odezva posluchačů, možnost poznat nádherná místa i zajímavé osobnosti. V průběhu jedné sborové sezony odzpívají přibližně třicítku koncertů a vystoupení, každoročně vyjíždějí na zahraniční zájezd. V posledních letech byly zájezdy směřovány na mezinárodní soutěžní festivaly. V roce 2016 do řecké Prevezy a katalánské Barcelony, o rok později na Maltu a v loňském roce do norského Bergenu. K naší velké radosti se podařilo z každého festivalu přivézt vysoká ocenění, ale také mnoho poznání a inspirace do další práce.

Na vašem koncertě, který jsem měla štěstí zažít, zazněla díla klasická, lidové písně, ale také muzikálový hit. Co preferujete?

Tak jako jiné sbory i my se snažíme předložit dětem, ale i posluchačům pestrou nabídku z hudební historie, od jednohlasého chorálu přes renesanční polyfonii, romantické zpěvy až po současnost. Občas zařadíme muzikálovou melodii, ale vždy s mírou a snahou neuhnout příliš na podbízivou cestu. Hlavní prostor však v repertoáru vždy měla hudba dvacátého století psaná přímo pro dětské sbory autory jako Petr Eben, Ilja Hurník, Zdeněk Lukáš, Otmar Mácha, Miroslav Raichl a nespočítaně množství úprav lidových písní Milana Uherka. Tato generace autorů však již není mezi námi a myslím, že se mnozí sbormistři ohlížejí po jejich následovnících. Nebude to snadné, laťka je nesmírně vysoko. Dnes můžete slyšet nejeden americký či asijský sbor zpívat Máchovo Hoj, hura, hoj.

Co vás v poslední době na cestách inspirovalo? Čeho si nejvíc ceníte?

Díky kontaktům se spřáteleným švýcarským sborem Coro Calicantus jsme přišli na chuť hudbě švýcarského autora Iva Antogniniho, pro splnění podmínek soutěžního programu v Bergenu jsme objevili hudbu norských autorů Frode Fjellheima a Ola Gjeilo. Je tolik krásné hudby, jejíž nastudování nás teprve čeká.

Setkávání jsou na sborovém životě – vedle hudby a zpěvu – to nejkrásnější a příležitostí je mnoho: společné koncerty, festivaly, soutěže, výměnné pobyty. Sborový zpěv je obor, ve kterém by se děti neměly vést k pocitu konkurence vůči ostatním. Už od dob zakladatele našeho sboru se pěstovala vzájemná sborová přátelství, úcta a radost z povedených vystoupení nejen našich, ale i ostatních. Dnes je již legendární přátelství mezi Motýly a libereckým Severáčkem, přetrvává i v dalších sbormistrovských generacích. V průběhu více než pěti desítek let existence našeho sboru se takových přátelství zrodilo hodně a mnohá přetrvávají dodnes.

Důležitou inspiraci získáváme ze setkávání se zajímavými osobnostmi hudebního života. Díky přátelům z opavského Domina jsme se v posledních letech setkali na společných sborových dílnách s katalánskou sbormistryní Elisendou Carrasco a britským skladatelem Bobem Chilcottem. V Šumperku jsme koncertovali v roce 2018 s Pavlem Šporclem a v září 2019 s Jiřím Pavlicou a Hradišťanem. Na příští rok připravujeme společný koncert s Jaroslavem Krčkem a kapelou Musica Bohemica. Každá z těchto příležitostí přinesla mimořádné zážitky nám i posluchačům. Každá skladba, kterou jsme s těmito osobnostmi připravili, nese atmosféru těchto setkání a zkušenost, již si děti odnášejí do života.

Text: Jana Jenšíková

Foto: archiv dětského pěveckého sboru Motýli

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2019 na straně 18-19.