Umělkyně, která snoubí špičkové řemeslo s originalitou a fantazií

„Učila jsem v devadesátých letech italské, španělské nebo dánské krajkářky popustit uzdu fantazii. Zatímco ony do té doby striktně dodržovaly dané historické postupy a tvořily krajky podle učebnic, u mě viděly, že krajka jako jakékoli umělecké dílo má nekonečné množství podob, třeba i futuristickou. A tak tam, kde se v pravidlech psalo nahodit dvakrát, já nahodila čtyřikrát. A ony si všechno zapisovaly, byla to legrace,“ vypráví se svým charakteristickým humorem Jana Štefková, která se narodila a celý život prožila v kolébce české krajky – ve Vamberku. A paličkuje bezmála sedmdesát let, od svých čtyř. Ve Vamberku se prý s paličkami přichází na svět i odchází.,

„Paličkovat jsem se naučila od své maminky a dědečka. Tehdy se této ozdobné textilní technice věnovaly celé rodiny a předávala se z generace na generaci. Vzpomínám, jak jsem jako maličká na přástkách s obdivem pozorovala staré krajkářky shrbené nad herdulí a jak jsem nechyběla u žádného odšpendlování krajky, protože do odšpendlení z podušky byla krajka vidět pouze z rubové strany a já byla zvědavá, jaký bude líc. Když mi byly čtyři roky, dostala jsem od maminky první herdulku – a vlastně jsem už od herdule nikdy pořádně nevstala,“ pokračuje známá vamberská krajkářka ve vyprávění.

Při základní škole navštěvovala Krajkářskou školu – Školský ústav umělecké výroby ve Vamberku a paličkování se nepřestala věnovat ani během studií na Střední průmyslové škole strojní v Rychnově nad Kněžnou, ani při zaměstnání v závodě FAB. „Znalost technického kreslení byla mou velkou výhodou při kreslení vlastních návrhů krajek. Vlastně se dá říct, že jsem technický typ. V naší rodině jsem dlouhou dobu byla jediná, kdo si rozuměl s počítačem,“ žertuje dál Jana Štefková a vzpomíná na časy, kdy se paličkování věnovala po nocích a přes den pracovala ve FABu.

„Na počátku 70. let jsem se seznámila prostřednictvím tety mého manžela, také krajkářky, s výtvarnicí, národní umělkyní Elenou Holéczyovou. Pro ni jsem paličkovala především velké figurální motivy, které jsou dnes většinou ve sbírkách Slovenské národní galerie v Bratislavě. Některá díla byla tak rozměrná, že se musela důmyslně rozdělit na několik částí a následně sešít tak, aby šev nebyl patrný, například dílo Nočná melodia.“

Kromě této slovenské národní umělkyně spolupracovala dlouhodobě také s akademickou malířkou, profesorkou Marií Vaňkovou, působící na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, pro kterou vytvořila nejznámější díla Radosti šťastných dětí, Praha kvetoucí, Barvy léta, Okno dokořán (vše ve sbírkách Muzea krajky Vamberk). Při realizaci používala neměnné tradiční krajkářské techniky. Jednalo se většinou o mnohopárové krajky. A na některých z nich použila přes 700 kusů paliček! Profesorka Vaňková ji také přivedla do Svazu českých výtvarných umělců.

„Dále ráda vzpomínám na spolupráci s akademickými malířkami Evou Fialovou nebo Vlastou Wasserbauerovou, výčet děl by byl opravdu dlouhý. Ovšem nový život mi začal po roce 1989, kdy jsem se mohla začít naplno věnovat vlastní autorské tvorbě. Hlavně moderní paličkovaný šperk mě neskutečně naplňuje,“ vyznává se Jana Štefková. „V poslední době jsem blázen do fosilií, ty mě velmi inspirují. Každá z nich je originál, vlastně takový samostatný příběh, a každá si k sobě přímo žádá jiný druh paličkované krajky, jiný materiál, jinou techniku. Tady se mohu opravdu vyřádit.“ Podle svých slov má štěstí, že své zkušenosti může předávat dál. „Její školou“ prošla také dcera Martina Rejzlová, která je zručnou krajkářkou a pracuje ve vambereckém Muzeu krajky, a zanedlouho dostane první paličky a herdulku vnučka Kačenka.

Text: Jana Jenšíková

Foto: archiv Jany Štefkové

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2019 na straně 40-41.