O nakažlivém úsměvu

„Nějak si nemůžu zvyknout, jak se tu všichni na sebe mračí,“ svěřila se mi dcera mé kamarádky, která získala stipendium za velkou louží a přijela domů po prvním půlroce. „Nikdy bych neřekla, jak markantní je to rozdíl, máme to v sobě jako nějaký vrozený program či co,“ pokračovala. A aby mě přesvědčila, přidala, jak ji první týden při procházce v univerzitním kampusu zastavovali tamní studenti a ptali se, co se jí stalo a jestli nepotřebuje pomoc. „Ujistila jsem je, že jsem o. k. Prý se tvářím hrozně utrápeně, namítli.“ Poznamenala jsem, že to je ten věčný americký úsměv a jak si na něj zvykla, jestli jí to nepřipadalo umělé.

„No, zpočátku jo. Klepala jsem si v duchu na čelo a brblala si pod fousy staré známé babiččino Kdo se směje, neví čemu, podobá se přihlouplému. Jenže ono je to nějaký nakažlivý. A má to něco do sebe. Když se usmíváš, ať chceš, nebo ne, ten úsměv ti jde do duše a je ti líp. A stejně tak vyzařuješ i na ostatní dobrou náladu. Nějak mi to tady chybí. Možná je dobrý se usmívat, i když zrovna nejsi smajling, proč má člověk svými problémy zatěžovat ostatní?“

A protože jsem měla pocit, že se ode mě čeká nejen to, že ji vyslechnu, ale i nějaká babská rada, jednu jsem hodila do placu: „No tak se tu klidně usmívej, jak jsi americky zvyklá, třeba to těm kolem dojde. Bumerang je dobrý vynález.“ A přidala jsem úsměv od ucha k uchu a jeden z deseti vtipů, které si pamatuju.

Nicméně mi její slova o tom „vrozeném programu“ nešla z hlavy. Mám to taky? Usmívám se dost? Vždyť na nedávné akci, kterou jsme organizovali, do mě kolegyně jen tak mimochodem přátelsky šťouchla a špitla: „Usmívej se trochu!“ V obličeji jsem asi měla běžný provozní nesmích, i když jsem si myslela, že jsem pro okolí v pohodě.

A tak si na to povídání s novopečenou úspěšnou světoběžnicí, která by mohla být mojí dcerou, vzpomenu, když zrovna nemám, čemu bych se smála. A zkouším i tak naladit úsměv. Nejen, protože léčí, ale protože darovat ho sobě i druhým nic nestojí, ale naopak může přinést strašně moc!

Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. A já bych dodala, že nejlíp je tomu, kdo se směje pořád! Vím, ne vždycky to jde, ale nakonec zjistíte, že se nám s úsměvem opravdu žije líp. To dokazují i vědecké studie, že když se člověk upřímně řehotá, zaměstná ho to celého tak, že jdou problémy všedních dnů stranou.

Přeju vám tedy, ať důvodů k radosti máte co nejvíc. Ať smích vytlačí z vaší hlavy všechny obavy i strachy. Ať rozesmějete své okolí a ať mu přinesete jen dobré věci, protože co dáte, to se vám vrátí. Prostě usmívejte se, i když vám na ruku zrovna nepřiletí motýl. Třeba je už někde na cestě…

Jana Jenšíková, šéfredaktorka

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2020 na straně 4.