Stonožka není jen o tanci. Je to svět ve světě, v němž je měnou přátelství a radost

Tamara Vlachynská učí děti tancovat více než tři desetiletí. Její Taneční škola Stonožka už řadu let sbírá zlaté medaile na světových soutěžích, z posledního mistrovství světa WADF 2019 v listopadu jich přivezli domů do Bruntálu rovnou jedenáct! „Medaile jsou krásným oceněním, ale nejsou pro nás to nejdůležitější. Dnes, po všech těch letech, stavím na přední místo u každého svého tanečníka radost z pohybu, schopnost pracovat v kolektivu a chtít se vzdělávat. Pokud to dítě nebaví, může mít talentu na rozdávání, a nic z něj nevzejde. Pokud si nenajde v kolektivu kamarády a zalíbení ve společné tvorbě, nikam se neposune. Pokud nechce svůj talent rozvíjet, tak to také nikam nevede. A věřte mi, že cesta ke zlepšení vlastních schopností je někdy velice trnitá. Ale bez práce nejsou koláče, tak to bylo v pohádkách a taková je i životní pravda,“ říká.

Přes tři hory a tři řeky

Lásku k tanci vám nejspíš daly sudičky do vínku. Kdy a jak se projevila?

Jsem důkazem toho, že když někdo něco nesmí, tak to nesmírně moc chce. Jako malá jsem byla dost nemocná a nesměla jsem vůbec cvičit. Proto bylo mým velkým snem stát se gymnastkou. Léta plynula, já jsem vplula do puberty, plně se uzdravila a doháněla pohyb, kde se dalo. Do sportovní gymnastiky mě už jako čtrnáctiletou nevzali, zato moderní gymnastika mi otevřela svou náruč a tam jsem začala pilně trénovat a hodně jsem pomáhala s maličkými holčičkami.

Takže jste měla před sebou kariéru gymnastky?

Kdepak, ty ztracené roky už nešly vrátit a žádná vynikající kariéra gymnastky mě nečekala. Zato jsem začala vnímat pohyb zcela jinými prostředky, než jak to měly ostatní děti. Každý pohyb, každý cvik jsem na sobě zkoušela a studovala, jak tělo funguje. Všechno jsem si zapisovala, zakreslovala. Mám desítky bloků, kde je nespočet pohybových záznamů, variací, myšlenek, nápadů a choreografií. Jsem tím pověstná. U mě, co není napsáno nebo nakresleno, to neexistuje.

A kdy přišel na řadu ten tanec?

Když jsem tenkrát začínala s moderní gymnastikou, existovala pro všechny sporty tzv. tělovýchovná jednota, která celorepublikově, plošně, pořádala spoustu školení pro trenéry. Velmi ráda jsem toho využívala a vzdělávala se. A tam to přišlo. Moderní gymnastky musí umět balet a já se ho na těch školeních začala učit a neskutečně mě to nadchlo. Ještě pod hlavičkou moderní gymnastiky jsem se poprvé zúčastnila s dětmi krajské taneční soutěže a hned jsme dostali divokou kartu na mistrovství republiky, kde jsme skončili na vynikajícím čtvrtém místě! My, děvčata z Bruntálu, která spíš cvičila, než tančila.

No to byl ohromný úspěch!

Ano, ten mě nastartoval snad nejvíc. Dalším štěstím byly Přehlídky mladého tance v Krnově. Když jste se na této celorepublikové akci dostali do galavečera, tak to bylo víc než finále na mistrovství republiky. A my to dokázali! Na přehlídce si nás všiml Jindřich Hes mladší a nabídl nám, že se k němu můžeme jet učit do letní taneční školy.

Tehdy jste tedy opustila moderní gymnastiku a zamilovala se do moderního tance?

Ano, naprosto. Mezi mé první taneční lektory patřil David Strnad, nyní pedagog Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, Rasťo Letenaj, dlouholetý umělecký šéf bratislavského divadla Bralen, a spousta dalších vynikajících lektorů, které si Jindřich Hes do letní školy zval a zve. Na jejich výuce jsem doslova mohla oči nechat. Nepozorovala jsem tanečníky, ale učitele, lektory. Jako účastnice jejich lekcí jsem příliš netančila, ale o to horlivěji jsem sledovala jejich práci a hlavně pohyb a velmi pečlivě jsem si vše zapisovala, kreslila, včetně rytmického záznamu jednotlivých variací.

Studovala jste tanec i na vysoké škole?

Absolvovala jsem Střední průmyslovou školu v Bruntále a Střední pedagogickou školu v Přerově, na opavské vysoké škole angličtinu, ale také nástavbové studium trenér tanečního sportu na Fakultě tělovýchovy a sportu v Olomouci. Nejhodnotnější vzdělání mi však dal sám život. Jezdila jsem a stále jezdím na různé semináře, projekty, do divadel, na workshopy, veřejné tréninky. Jsem vděčný pozorovatel, miluju lidi, kteří mají srdce na dlani a stejně jako já holdují tanci, hudbě, literatuře, divadlu nebo čemukoliv krásnému nebo užitečnému. A patří mezi ně i děti, nemusí nic velkého dokázat, stačí, když z nich něco září, jestli mi rozumíte.

Poklad jménem děti ve Stonožce

Rozumím, takové děti my známe ze soutěže Srdce s láskou darované, kterou pořádáme. A takových dětí máte vy plnou Stonožku, přejdeme tedy k ní. Založila jste ji v Bruntále v roce 1989. S jakým cílem?

Tenkrát jsem neměla žádný velký cíl. Stonožka vyrostla z oddílu moderní gymnastiky, který se jmenoval Berušky, a protože k nám pak přišli i malí kluci, tak jsme se přejmenovali na jiný hmyz – Stonožku. A ta už nám zůstala. Odjakživa jsem chtěla pracovat s dětmi. Takže tento sen se mi opravdu splnil.

Co všechno jim dnes nabízíte?

Naše Taneční škola Stonožka nabízí výuku dětem od tří let, až dokud je to baví a jsou skoro dospělí, třeba do patnácti, dvaceti. Prvoplánově se věnujeme technikám modern dance a jazz dance. V rámci výuky přichází na řadu také balet, akrobacie a základy herectví. Tvorba je zaměřena na společné choreografie. Nezapomínáme však ani na výuku jednotlivců, na jejich individuální potřeby a z toho vzejdou sóla a dua různých stylů. Jak už jsem zmínila, děti to musí bavit, mít chuť do další práce, najít si ve Stonožce kamarády.

Pozorovat, jak si moje děcka fandí navzájem, to je nad všechny medaile světa!

Učíme je správnému držení těla, rytmice, poznávat své pohybové možnosti, jak tělo funguje a jaké zázraky se s ním dají dělat. Kromě toho se však děti také naučí, že se jeden bez druhého neobejde, že žádný problém není tak velký, aby se nedal vyřešit, že na světě žijí i jiní lidé a my to musíme s pokorou respektovat.

Do světa na zkušenou

Na mezinárodních soutěžích potkáváte tanečníky nejen ze všech koutů naší republiky, ale i ze světa. To je asi pro děti velká škola života, že?

Obrovská! Na nich se děti naučí starat se o své věci, být ohleduplní k druhým, znát hodnotu času. Poznají, že kdo se nepřipravil, nemůže očekávat odměnu, na druhou stranu zažijí, že i zázraky existují. Zjistí, že i když mluvíme jinými jazyky a máme jinou barvu pleti, jsme jako lidé a tanečníci všichni stejní. Na mezinárodní soutěže a už i na stonožkové letní soustředění za námi jezdí lektoři i tanečníci z celé republiky, ale také ze Slovenska, z Polska, Španělska, Francie, a dokonce až z daleké Malajsie.

Na jaká setkání nejraději vzpomínáte?

Nejkrásnější vzpomínky mám na výměnné zájezdy do polského Opole, za trenéry a tanečníky Pechu Opole, Robertem Surowskim, Olou, Kasiou, Martou. Neskutečně vřelí a milí lidé. Dodnes se navštěvujeme, píšeme si, Robert ve Stonožce funguje jako trenér už dvacet let. Stejně tak mezi nezapomenutelné zážitky patří zájezd do německého města Büdingenu. Tam jsme se dostali na setkání čtyř spřátelených měst z Francie, USA, Německa a Rumunska. Já jsem zažila už hodně festivalů a různých setkání, ale atmosféra přátelství a sdílení, jaká panovala tenkrát v Büdingenu, je nepopsatelná. Také dodnes udržuji s organizátory přátelství na dálku.

Mezi stonožkové stálice patří i emeritní sólista českobudějovického divadla Libor Hlaváček, nyní žijící v Bratislavě. Jeho spolupráce se Stonožkou trvá osm let. Díky tanci mám prostě mnoho přátel daleko za hranicemi Bruntálu a je pro nás vzájemně velkým svátkem, když se na soutěžích či jiných akcích potkáme.

Všechna vaše vítězství v soutěžích nelze na tomto místě zvládnout vyjmenovat. Tak aspoň prozraďte, na které úspěchy svých dětí jste nejvíc pyšná?

Posledním velkým úspěchem je jedenáct zlatých medailí z mistrovství světa WADF 2019, které se konalo v listopadu. Na soutěžích býváme úspěšní, ale pro mě je největším úspěchem to, že se ta moje děcka vždycky tak skvěle semknou a podporují se navzájem, i když jde třeba o soutěž sólistů. Víte, tohle vidět, to je nad všechny medaile světa.

Například teď na mistrovství spousta disciplín byla na více postupových kol. Výsledky vždycky visely na nějaké tabuli a všichni tam u ní čekali. Já jsem to pozorovala z dálky, a jak vyvěsili výsledky postupů, všichni stonožkoví začali u tabule ječet a objímat se a poskakovat. Fakt jste nepoznali, kdo z nich postoupil, oni se prostě radovali za toho jednoho našeho postupujícího tanečníka. Nejvíc jsem pyšná na všechny úspěchy, které těm dětem něco přinesly – sebeúctu, osobní posun, novou zkušenost, poznání nového místa, nových lidí.

Když máte otevřené srdce a vnímáte ty soutěže jako příležitost vidět, zažít, poznat, tak vám už medaile nepřijdou důležité. Jak naši tanečníci rostou, oni už vědí, že jsou šikovní a že ty medaile budou. Naučí se však mít radost z toho, co dělají. Mnohokrát jsem z jejich úst slyšela to vytoužené – mně je fuk, jak dopadneme, já si to jdu užít. Proto také ráda plním jejich přání a nesoutěžíme jen v těch našich „kovaných“ disciplínách, jako je contemporary balet a jazz. Stonožky najdete na startovních listinách cheer dance, street dance (hip hop), merengue, bachaty, akrobatických disciplín. Najdete je kdekoliv a děcka jsou úspěšná i tady. Protože je to prostě baví a chtějí to dokázat.

Jak vás tak poslouchám, děti vám dělají samou radost. Je vůbec něco, co vám tu radost narušuje?

Děti jsou prostě skvělé celých mých tanečních třicet let. Co se ovšem hodně změnilo, jsou jejich rodiče. Děti by dokázaly zázraky, jen mít doma fungující zázemí. Občas je to o penězích, ale velmi často také o hodnotách člověka. Někdy musím skousnout pěkně tvrdý ořech. Stalo se mi třeba, že tanečnice stála na stupních vítězů na velmi prestižní soutěži a její rodiče jí šli poblahopřát se slovy, tak vida, že se ty peníze do tebe investované vyplatily. To vám doslova vezme dech a je vám jasné, že tady jako pedagog a trenér moc nezmůžete, že tito lidé jdou naprosto jinou cestou, které já nerozumím.

Co plánujete pro tuto sezonu?

Otevřeli jsme ji derniérou pohádky Kouzelnická škola. Projekt vznikl na přání našich malých tanečníků, kteří si přáli pohádku plnou strašidel, bubáků a kouzel. Tak jsem jim ji vymyslela. Na duben chystáme další z projektů pro dospělého diváka s názvem Knihovna. Jak název napovídá, roztančí se příběhy z knížek krásné literatury.

A prozradíte nám své plány nebo sny?

Velké sny asi ani nemám, na ničem velkém úplně nelpím. Co si opravdu moc přeju, abych byla zdravá, aby všichni blízcí, které mám ráda, byli zdraví. Také si přeju, ať jsou lidé k sobě laskaví. Tato vlastnost se vytrácí jak písek ze síta. Laskavost bez podmínek jako by už ani neexistovala.

Přeju si, ať jsou lidé k sobě laskaví. Tato vlastnost se vytrácí jak písek ze síta.

Za rozhovor děkuje Jana Jenšíková

Foto: archiv T. Vlachynské

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2020 na straně 14-17.