O stromečku z mostu spadlém

To už je drahně let, co v Praze žili, byli, každý na svém usilovně pracovali a spolu sem tam skotačili dva kumštýři kamarádi. Prvního (co do pořadí, ve kterém vstoupí do našeho příběhu), uznávaného malíře a ilustrátora, jsem pro tyto stránky překřtil na Petra. Druhého, úspěšného spisovatele a dramatika, jsem obmyslel jménem Pavel. Přátelé těch dvou – pokud jsou stále mezi námi, a dorazí-li k nim dnešní vzpomínání – budou i tak okamžitě v obraze. A stran toho inkognita by mi určitě dali za pravdu.

Co je pro dobrou partu jen k zasmání, může se leckomu jinému hodit jako zlomyslný drb. Tak proč tu příhodu šířit i s jejími aktéry? Jména ať zůstanou společným tajemstvím těch, kdo nejlépe vědí, jací ti dva byli poctiví dělníci na vinici Páně. Co vytvořili, je tu ostatně stále s námi. Málo toho nebylo – a pokaždé to stálo za to. A že jim přitom čas od času ujely nohy? Ruku na srdce: komu z nás ne?

Do předvánočního období dávného roku, do kterého vás zvu na výlet proti proudu času, vykročil Petr single, jak se dnes módně říká a píše, často zřejmě i z neznalosti krásného českého slůvka osaměle.

Přítelkyně, se kterou svůj mrňavý byt s o něco větším ateliérem přes chodbu na pražském Starém Městě sdílel v dobrém i ve zlém, se definitivně rozhodla ho opustit právě na prahu adventu. A podle všeho nešlo o úplně nahodilou shodu okolností. Spíše se jí stále naléhavěji vracely vzpomínky na Štědrý večer předešlého roku. A když k nim padlo na váhu ještě pár jeho nových prohřešků…

To bylo tehdy tak: Už pomalu smažila kapra, když si zčistajasna vzpomněla, zdali už má Petr ustrojený stromeček. Neměl, zato mexický caballero, kterého si právě skicoval, jen promluvit. Jenže o jeho kresbu v té chvíli ani tak nešlo. V krátké rozpravě vyšlo najevo, že stromeček vlastně ani strojit nemohl, protože jej zapomněl koupit.

Chybička se vloudí, ale správný chlap ví, jak se k ní postavit. Petr se bez dlouhých cavyků hodil do kabátu a vyrazil do akce. Odpoledne pokročilo, pomalu se začalo smrákat. Většina ohrádek se stromečky už zela prázdnotou. Nevzdal to, hledal další. Jenom se mu jako na potvoru nemělo postavit do cesty tolik stánků se svařákem, grogem a bůhví, s čím ještě.

Ať to neprotahujeme: nakonec kdesi jakési koště přece jen sehnal – jenže domů s ním dorazil až na Boží hod kolem poledne. Vysvětlovat to se ani moc nepokoušel. Věděl, kdy je knokaut.

Zkrátka, když se rok s rokem sešel, lámal si Petr hlavu nad problémem, co s blížícím se svatvečerem. Štědrý den se kvapem řítil k polednímu, ženatí kamarádi byli tou dobou už na cestě domů nebo někam na chalupu. Bankomaty tehdy ještě nebyly ani hudbou budoucnosti. A kdyby nakrásně – kdoví, jestli by v té chvíli měl na kontě co k vybrání.

Ale pozor, byl tu přece nedávno šťastně rozvedený Pavel! Petr tedy nahodil drát, jak se říkávalo v předmobilní éře, a setkal se s nadšenou odezvou: „Hochu, voláš jak na zavolanou! Nemůžu mezi lidi, kejchám tu a prskám… Musíš zajít! Mám tu lahev kompletního vizoura. Teda kromě jinýho.“

Spisovatel žil v domě až kdesi u Strahovského kláštera. Malíř by jindy měl úplně opačnou představu, kdo z nich by měl za kým zajít, ale na jedné straně tu byla jeho prázdná kapsa a na straně druhé plná lahev, byť dost na kopci. Souhlasil. Leč protistrana hned stupňovala požadavky: „Hele, a přines nějakej malej smrček nebo tak něco. Co ti to udělá? Když jsou ty Vánoce.“

Petr později vždy tvrdil, že už od samého začátku mu vánoční stromek pro dva staré mládence (vlastně zase ne až tak staré, ale mládence už také ne) připadal jako blbost. Pavel jeho námitky nebral. A jak už měl upito, nedal se zastavit, ani když kamarád kápl božskou, že na stromek nemá. „To neřeš. Přece jsem říkal, že jsem tyhle dny zrovna bohatej. Kdyby mi bylo líp, skočím pro něj sám. Prachy ti dám. Na poezii Vánoc má nárok každej. Dokonce i matlalové, jako jsi ty.“

Malíř tedy vyšlapal na Strahov, vypil cloumáka na setkání, potom ještě jednoho do druhé nohy, třetího a čtvrtého jen tak mezi řečí. Čas utěšeně utíkal. Když se konečně zvedl, už mu nepřišlo nikterak divné, že se právě teď má sebrat a vyrazit zpátky do města kvůli nějakému stromečku. Se dvěma stovkami od spisovatele (tenkrát to byl obnos, s nímž už se dalo něco podniknout) dokonce sám iniciativně navrhl, že koupí také něco k zakousnutí.

Jak řekl, tak udělal. Krabici plnou chlebíčků pořídil hned na Malé Straně. Se stromkem už to bylo horší. Narazil na pár míst, kde je ještě doprodávali, ale výběr už byl podle toho. To stánkaři s všemožnými drinky měli onačejší zásoby. Od jednoho k druhému dorazil až kamsi do Libně, kde konečně přišel k čemusi na letmý pohled podobnému borovičce.

Večer se blížil, stánkaři jeden po druhém balili, ulice se pomalu ale jistě vyprazdňovaly. S tmou začalo přimrzat. Byl čas vydat se na zpáteční cestu. Kamarád čekal!

Toho magického večera by nikdo neměl být sám. Od toho jsme tu přece my ostatní.

Sám a sám uprostřed Libeňského mostu, kterým jen jednou či dvakrát projela poloprázdná tramvaj, nad řekou, ze které táhla krutá zima, Petr náhle procitl z lihové euforie a po chvilce úporného přemýšlení si položil dvojitou otázku. Co tady vlastně dělám? A jak jsem se sem dostal? K jeho cti je třeba říci, že na to posléze přišel.

„Ty vole,“ oslovil nepřítomného, „ty si mě pošleš pro stromeček a sám se rozvaluješ v teplíčku a vymlaskáváš si vizoura.“ Na chviličku se odmlčel, aby něco promyslel. „Teda jestli už jsi ho nepotrestal.“

Ještě chvíli tak postál. Pak hodil stromek do Vltavy, zkousal chlebíčky a beze spěchu došel ke stanici tramvaje na Staré Město.

Ti dva chvíli trucovali a potom si to vzájemně odpustili. A poslání příběhu? Co třeba, že Vánoce by se mohly – kdyby na to přišlo – obejít bez dárků, bez stromečků, docela určitě bez všemožných petard a ohňostrojů. Ale hlavně a především: toho magického večera by nikdo neměl být sám. Od toho jsme tu přece my ostatní.

Text: Miloslav Jenšík

Foto: Shutterstock

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2020 na straně 5.