Marek Orko Vácha: Život není biologická náhoda, ale pokus o umělecké dílo

„Kdyby byl tvůj život bílé plátno, tak každé slovo, které vyslovíš, a čin, který uděláš, je tah štětcem. Snaž se, aby ten obraz byl co nejkrásnější,“ říká Marek Orko Vácha, s nímž jsme si povídali o Vánocích v Antarktidě, mezilidských vztazích, pravdě a lži, potřebě globálního etického systému a úskalích současné vědy.

Asi všichni letos vzpomínáme na tradiční Vánoce a ty nadcházející vyhlížíme s trochu smíšenými pocity. Jaké Vánoce byly ve vašem životě nejkrásnější?

Nikdy nezapomenu na ty, které jsem slavil v letech 1997 a 2000 v Antarktidě. Vánoční svátky jsem tehdy trávil jako účastník expedic na základně Eco Nelson a naši kolegové ze „sousední“ chilské polární stanice mě ‒ jako široko daleko jediného katolického kněze ‒ pozvali, abych u nich, v nejjižnějším kostelíku na světě, na ostrově krále Jiřího, na Štědrý den odsloužil mši svatou. Asi po čtyřech hodinách plavby na člunu na sto kilometrů vzdálený ostrov na mě čekalo padesát Chilanů, jimž jsem v dojemné, až patetické atmosféře nedokonalou španělštinou odsloužil vánoční bohoslužbu. Tehdy se na těchto stanicích dodržoval po celý rok „suchý zákon“, ale Štědrý den byl výjimkou. Po sváteční večeři následovala za doprovodu kytar a zpěvu španělských a chilských písní veselice.

Tak to věřím, že na takovou mši se nezapomíná. A jak trávíte Vánoce tady v Česku?

Mám sice spoustu příbuzných, přátel a kamarádů, kteří mě zvou ke štědrovečernímu stolu, ale na Štědrý večer jsem nejraději sám a moc se na to těším. Myslím si, že 24. prosinec je nejdůležitější událostí v rodině, kdy se upevňují vzájemné vazby mezi blízkými, kteří se obdarovávají a věnují si vzájemně čas. Je to zvláštní chvíle, kdy mají být její členové spolu a neprovozovat žádnou „charitu“. Zajímavé je, že Vánoce slavíme všichni, bez ohledu na to, v jakém žijeme nebo nežijeme náboženském kontextu.

Když odsloužím půlnoční mši vánoční, shromáždí se u mě na faře v Lechovicích věřící, nezávazně si povídáme, popíjíme svařené víno a kolem druhé hodiny se rozejdeme do svých domovů.

Nevadí vám, že v poslední době jsou Vánoce spíš svátky komerce?

Asi vás překvapím, ale nehledím na předvánoční davy u pokladen s despektem. Vždycky mě pohled na ně naplňuje radostí, protože nakupují dárky svým blízkým, které mají tak rádi, že jim stojí za to vystát fronty a zaplatit někdy i hodně peněz, aby jim udělali radost.

V oslavách se totiž skrývají ještě další dva momenty. Za prvé výsměch veškerému workoholismu. Člověk nežije proto, aby pracoval, ale pracuje, aby žil. Cílem člověka není upracovat se k smrti, i když práce je významným prostředkem seberealizace. Za druhé jsou přitakáním životu, protože vždy, když slavím, nejsem sám. Na svátky zveme širší rodinu a přátele, slavnostně se oblékáme, servírujeme slavnostní pokrmy, obdarováváme oslavence, bavíme se o nezávazných tématech, o Vánocích se díváme na pohádky a takzvaně nic neděláme. Tak těmto chvílím přiznáváme důležitost.

Tímto přístupem ale jdete proti současnému paradigmatu, jímž je honba za co nejlepším výkonem.

Současný trend představuje druhý extrém. Třeba židovský šabat připomíná věřícím, že po šesti dnech práce má následovat sedmý den klidu, kdy se zastavím, nic nedělám, jenom jsem, spíš mlčím a naslouchám, než mluvím. V tom se přece skrývá veliká moudrost!

Psychiatr a spisovatel Max Kašparů připomněl v jednom rozhovoru pro náš časopis, že postupně ztrácíme schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, krásou a ošklivostí, pravdou a lží. Selhala rodina, škola nebo společnost?

Asi všichni dohromady, ale největší podíl na tom nejspíš nese rodina. My, kteří jsme byli vychováváni v laskavém prostředí harmonické rodiny, si ani neuvědomujeme, jaký poklad jsme od rodičů dostali. Říká se, že některé věci jsou dovolené, jiné zakázané a pak jsou takové, které se nedělají.

My, kteří jsme byli vychováváni v laskavém prostředí harmonické rodiny, si ani neuvědomujeme, jaký poklad jsme od rodičů dostali.

Důvěra je mravní i ekonomický faktor

V posledních desetiletích jsme si vytvořili systém globálního byznysu a obchodu a naivně jsme si mysleli, že přinese všem blahobyt. Opak je pravdou. Na Západě většina lidí více ztrácí, než získává. Současná pandemie prohloubila krizi hodnotovou a k tomu všemu se ještě dovídáme, že genové inženýrství již dokáže relativně snadno a levně upravovat genetickou informaci člověka. Není na čase vytvořit a přijmout pravidla globální etiky?

Nějakou globální etiku bychom určitě měli mít. Medicína si toto dilema, byť zatím nedokonale, vyřešila tzv. čtyřmi principy lékařské etiky. Jsou jimi nonmaleficence (neškodit), beneficence (konat dobro), princip autonomie a princip spravedlnosti. Jejich vymezení je zatím natolik volné, že v případě konfliktu stejně přesně nevíme. Svým studentům však zdůrazňuji, že nikdo nemá právo během jejich pracovní doby po nich chtít, aby lhali. A na začátku studia jim dáváme podepsat etický kodex, jímž se mimo jiné zavazují, že nebudou opisovat.

Začněme tím, že nebudeme lhát ani krást.

Čím bychom mohli začít jako jednotlivci?

Třeba tím, že se shodneme na tom, že nikdo v naší republice nebude lhát ani krást. A když bude politik přistižen při lži, z funkce odstoupí. Vzájemná nedůvěra, která je v naší společnosti velká, není jen otázka mravní, ale prodražuje i fungování ekonomiky.

V čem spatřujete největší současnou hrozbu absence globální etiky?

V editaci DNA pomocí systému CRISPR-Cas9. Před pěti lety ji komise pracující pro CIA identifikovala jako jeden ze šesti největších bezpečnostních problémů pro planetu. Když v roce 2018 vyšlo najevo, že Číňan Che Ťien-kchuej upravil genom dvojčat ještě v embryonální fázi, což znamená, že všechny změny se přenesou do dalších generací, vyvolal ve světové vědecké komunitě velkou obavu. Podle oviedské Úmluvy o lidských právech a biomedicíně z roku 1997, kterou podepsalo 29 evropských států, včetně ČR, se genetické úpravy povolují jen z důvodů diagnostických, preventivních či léčebných a jen tehdy, když nebude změněna DNA žádného příslušníka další generace. S čínským experimentem toto kompromisní tabu padlo a nikdo si ani nemůže být jist, zda nedošlo i k dalším podobným pokusům.

Proto letos v září vydali Američané publikaci, v níž vyzývají svět, aby se zformulovala globální pravidla hry pro editaci DNA. Současně navrhli, aby se podobné zásahy dělaly jen u dědičných chorob a jen u embryí, která v sobě obsahují závažnou mutaci jen jednoho genu. V rámci iniciativy rovněž vyzvali ke zřízení mezinárodního panelu, jenž by nad touto oblastí vědy dohlížel.

Dovedu si představit účinnost podobných projektů lokálně, ale na globální bázi? V poslední době nás hodně pálí výrazné klimatické změny a dopady ničení přírody. Jsme možná první civilizace v dějinách, která nedokáže většinu toho, co vyrobí, zrecyklovat nebo dostat zpět do přírody. Přesto věříte, že dokážeme přestat prosazovat partikulární zájmy a pokusíme se odvrátit hrozbu environmentální katastrofy jako lidská entita společně?

Věřím a vycházím z vlastní zkušenosti. Když jsem v osmdesátých letech minulého století jako gymnazista a člen nelegálního skauta pozoroval, jak vznikají různé environmentální aktivity a skupiny ochránců přírody mládeže, z nichž potom třeba vzešlo zařízení pro environmentální vzdělávání Lipka, které v Brně založil pedagog a ekolog Aleš Máchal, řada lidí říkala, že jejich stoupenci jsou blázni, protože v člověku nakonec zvítězí jeho egoismus. A vidíte. V současné době je environmentální výchova běžnou součástí vzdělávání a ekologie tvoří již léta větší či menší součást programů politických stran.

Etika na českých školách

Zkraje roku jsem četla, že se podílíte na přípravách projektu etického vzdělávání na základních a středních školách. Jak jste daleko?

Není to má myšlenka, byl jsem přizván ke spolupráci. Projekt má být určen pedagogům základních a středních škol, ale jeho přípravy zkomplikovala pandemie.

Jak se učí etika na 3. lékařské fakultě UK, kde jste přednostou Ústavu etiky a humanitních studií?

Výuku koncipujeme tak, že prochází jako jakýsi komín jednotlivými ročníky a na přednáškách a seminářích se snažíme propojovat etiku s deskriptivními fakty a technickými dovednostmi, s nimiž se studenti seznámili v jednotlivých oborech.

Další důležitou linií přípravy je identifikace argumentů. Nezávisle na osobním stanovisku uvádíme fakta pro a proti a přibližujeme medikům legislativu v jednotlivých zemích, která se může významně lišit, jak nyní vidíme třeba v Polsku. Ale pokud má být legislativa dobrá, měla by zohledňovat většinové mínění společnosti.

Studenti jsou často překvapeni, jak diametrálně odlišný názor na tentýž problém mohou mít jejich spolužáci, a začínají na něj nahlížet i očima protistrany. Nejvíc nás těší, když ze semináře odchází dvacet studentů a vyučující s jednadvaceti různými názory a ještě v tramvaji o problémech diskutují.

Text: Věra Vortelová

Foto: Markéta Zelenková a archiv M. O. Váchy

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2020 na straně 8-11.