Zpívání v Podkrušnohoří aneb Cesta za Zpěváky českého nebe

Přiznám se, že dokud jsem se nesetkal s profesorem Miroslavem Košlerem (+2016), tak mne sborový zpěv moc nebral. Až díky němu jsem poznal, jaký je to celonárodní fenomén. Lidé, kteří často nemohou nalézt společnou řeč, jsou z různých sociálních vrstev, se sejdou, aby si společně zazpívali. Tehdy jsem si uvědomil, že často leckde vznikl pěvecký sbor jako forma společenského angažmá dříve než fotbalové mužstvo.

To mne přivádí ke vzpomínce na mého dědu, který se vydal po Velké válce posílit český živel na Těšínsko. Zažil tam všechno to národnostní handrkování i konečné stanovení demarkační čáry a v roce 1938 také vyhnání, i když nikoliv od Němců, ale od Poláků. Nicméně z jeho vzpomínek vyplývalo, že záchytnými prvky těchto pionýrů byl Sokol, Československá církev, pěvecký sbor a ochotnické divadlo. To zpívání mu vydrželo i po návratu do vnitrozemí do jeho rodného kraje a do rodné vesnice babičky, což byla Dvořákova Vysoká. A tam se ukázalo, jak kolektivní zpívání dokáže zklidnit hladinu adrenalinu a emoce.

Řadu let zasedal v tom, čemu dnes říkáme obecní zastupitelstvo, ale tehdy to byl místní národní výbor. Scházeli se u Cempírů v hospodě a po nějakém tom pivku s prckem rumu si šli mnohdy po krku. Když měl děda pocit, že už je to příliš krvelačné, bacil tesařinou utvářenou dlaní do stolu a s úsměvem od ucha k uchu pravil: „Tak kterou si dnes zazpíváme?“ A bylo, jak se říká, vymalováno. Půllitry už nemířily na hlavy spolustolovníků, brunátné tváře získaly pokornější barvu a po dalším doprckovaném pivu byl z toho chaosu pěkně sladěný pěvecký sbor. A tak se hospodou rozléhala třeba česká lidová Na břehu Blanice, přičemž na slova „jedni jako druzí, sedláci, podruzi, na hřbitově budou spát“ kladl děda zvláštní důraz.

Vánoce jako svátek sborového zpěvu

Blíží se vánoční čas, který je svátkem sborového zpívání. Začíná to už u malého rodinného sboru kolem vánočního stromku, pokračuje často o půlnoční v blízkém kostele, kde sice obvykle bývají secvičené sbory či sborečky, ale není-li nic takového k dispozici, vystačí si i sami návštěvníci. Zpravidla zazní-li známé tóny varhan, nasadí první odvážlivec a při druhé sloce se ‒ sice trochu váhavě ‒ přidávají ostatní. Když příběh Spasitelova zrození dospěje ke sloce poslední, tak už i v malém chrámu zní vánoční hymnus mohutným sladěným mnohohlasem.

Jak se na tyto sváteční dny připravují ti, kteří se sborovým zpěvem zabývají nejen příležitostně, ale věnují mu všechny volné chvíle? Pro odpověď na tuto otázku se vydáme do severozápadní části našeho pohraničí. Na rozdíl od té „mé“ západočeské byla a mnohde ještě je v horší situaci, protože kromě odsunu ji navíc postihla povrchová těžba a elektrárenská proměna krajiny. Ale přesto zde jsou lidé, kteří vyhledávají zpřetrhané kořeny kulturních tradic, na něž navazují. Podobně jako u nás na západě mají tradiční kulturní centra. Lázně a klášter. Lázně v Teplicích, klášter v Oseku.

A tak naše předvánoční pouť míří za Spojenými sbory Podkrušnohoří. To jsou sbory z Teplic, Mostu, Sokolova a blízkých míst. Lídrem tohoto sborového hnutí je Collegium hortense z Teplic. Všechny jsou amatérské, avšak s odborným vedením. Interpretačně se podílely na řadě významných akcí, ať už to byl Koncert pro kardinála (2017) v pražském a mosteckém provedení nebo řada koncertů v listopadu roku 2019 při oslavách 30. výročí svatořečení Anežky České v Římě. Naším průvodcem je Jan Zástěra, umělecký vedoucí souboru Collegium hortense.

Měl jsem v úmyslu představit čtenářům Spojené sbory Podkrušnohoří, ale zjišťuji, že lidé jsou sice stejní, avšak působíte pod novým názvem Zpěváci českého nebe. Jak, kdy a proč došlo k této proměně?

Kdybychom představovali jednotlivé zpěváky nebo třeba i celé sbory, které se obou projektů účastní, opravdu bychom měli zjednodušenou práci. V mnoha případech jsou to titíž lidé. Ale i když oba projekty takto opticky splývají, jedná se o dvě rozdílné platformy. Každá má svůj vlastní prostor i účel.

Spojené sbory Podkrušnohoří vznikly zhruba před deseti lety s myšlenkou vytvořit příležitost k setkávání a spolupráci zpěváků z různých pěveckých sborů Ústeckého kraje. Aby to setkávání nebylo samoúčelné, přišli jsme s konkrétními projekty zacílenými na historickou i současnou hudbu z regionu. Snažili jsme se zpěvákům představit repertoár, s kterým by jinak nepřišli do styku, a pak také zrealizovat některé velké projekty, na něž by jeden sbor sám nestačil.

Tento druhý důvod měl ve vínku i vznik sboru Zpěváci českého nebe. Mnoho členů Spojených sborů Podkrušnohoří, které společná práce bavila, se pustilo i do tohoto projektu, ale připojilo se také hodně dalších z celé republiky, včetně Moravy. Na této platformě se v různých velkých i komorních sestavách věnujeme provádění hudby oslavující české světce a patrony. Především to byly koncerty s Hudbou Hradní stráže a Policie ČR, ale nakonec také několik akcí komorního střihu. Zpěváci českého nebe vloni také vyrazili reprezentovat Českou republiku a její duchovní odkaz do Říma a Vatikánu v rámci oslav výročí svatořečení Anežky České.

V úvodu jsem slíbil, že se dozvíme, jak se sbory připravují na advent a na Vánoce v letošním, poněkud „vykloubeném“ roce.

Bohužel v aktuální situaci není možné nic plánovat. Všechny adventní koncerty a vystoupení, s nimiž jsme ještě v létě počítali, jsou zrušené. Nikdo neví, jak dlouho daný stav potrvá. Aktivita sborů je na nule, zakázána jsou vystoupení, nemůžou se konat zkoušky, a tak se ani nelze připravovat na dobu, kdy restrikce třeba už nebudou tak přísné.

My jsme se rozhodli podržet jediné dvě velmi tradiční akce a zrealizovat je, jakýmkoliv způsobem to bude možné. V předvečer první adventní neděle se vždy koná Adventní koncert Ústeckého kraje. Je to jedna z nejvděčnějších a nejnavštěvovanějších akcí, které pořádáme. Podle aktuálních pravidel se zatím zdá, že pokud omezíme pěvecký sbor na čtyři sólisty a orchestr na smyčcové kvinteto a nepozveme do chrámu žádné „živé“ posluchače, ale jen tři kameramany, kteří zajistí online přenos, pak by se koncert mohl v této okleštěné formě konat i letos. Přesto je dost dobře možné, že se situace změní a nebude možné ani to.

Druhou akcí, o níž doufáme, že ji bude v nějaké formě možné uskutečnit, je půlnoční bohoslužba na Štědrý večer. Aktuálně, kdy jsou bohoslužby zakázány, je to spíš jen zbožné přání, ale třeba už bude líp.

Většina sborů mívá před vánočními svátky každoročně nabito. Koncerty střídají vystoupení na bohoslužbách, na předvánočních trzích, konají se různé večírky. Letos bude asi nezvykle mrtvo a myslím, že na všechny sborové zpěváky ta podivná, mimořádná prázdnota teprve dolehne.

Nejen sbory, ale i vy osobně v roli sbormistra jste si vyzkoušeli vystoupení v situaci restriktivních opatření při Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi. Vím, že se zúčastňujete každý rok, a to nejen jako sbormistr, ale také jako dirigent Hudby Hradní stráže a Policie ČR. Tentokrát bylo vystoupení bez orchestru, před početně omezeným auditoriem a počasí ještě svádělo minimálně k melancholii. Jaký to byl prožitek?

Vládní omezení v tu dobu teprve začínala platit. Nicméně sami jsme zvažovali, jak zodpovědné by bylo natěsno, hlavu na hlavě, shromáždit na relativně malé pódium přes stovku interpretů. A tak jsme byli postaveni před Sofiinu volbu, jestli oželet sbor, anebo orchestr. Nakonec se o doprovod bohoslužby postarali zpěváci „a cappella“ v tom nejvlastnějším slova smyslu, orchestr zůstal doma a po mnoha letech měl volný svátek sv. Václava.

Zpěváci opravdu mohli z pódia sledovat poloprázdné náměstí v pošmourném počasí, které chvílemi přecházelo v déšť. Všechny okolnosti dohromady vyvolávaly pocit, že se časy mění a že bude zle. Přesto nás ještě nikoho nenapadlo, že týden nato bude zpěv zakázán z oficiálních míst.

Za normální situace realizujete během roku řadu projektů. Které aktivity jste kvůli epidemii museli odložit nebo zrušit?

Upřímně řečeno téměř všechny veřejné výstupy vzaly zasvé. Na začátku roku jsme se pustili do práce a příprav nových projektů, přišla ale první vlna. Pořadatelé i my jsme akce zrušili nebo přesunuli na podzim. Postupné uvolňování se totiž potkalo s koncem sezony a s prázdninami. V září jsme se ještě nezačali pořádně scházet na zkouškách, a už se ukazovalo, že bude znovu problém. A nyní jsme po uši v druhé vlně, přesunuté akce jsou znovu zrušené a bůhví, kdy budeme moci zase začít normálně pracovat.

V prázdninovém intermezzu se nám ovšem podařilo zrealizovat tři natáčecí projekty, takže se přece jenom nějaká nová hudba k posluchačům dostane. V prvé řadě je to kantáta o Zdislavě z Lemberka s názvem Já vládnu pouze láskou. Sv. Zdislava má letos 800. výročí od narození, plánovaly se velkolepé oslavy a my jsme chtěli s textařem Jendou Matouškem přispět touto novou kompozicí. Koncerty plánované na jaro i na podzim byly zrušeny a stejně tak se nám nepodařilo zrealizovat zamýšlený krátký televizní film s TV Noe postavený na tomto hudebním díle. Nakonec jsme ale se sborem, sólisty a smyčci natočili alespoň hudbu, která nyní vychází na CD a je možno se s ním seznámit na www.ceskenebe.cz.

Dalším projektem byl Saltus Taranis, bezmála půlhodinová symfonická báseň, kterou jsem věnoval Českému středohoří a natočil začátkem září se Severočeskou filharmonií Teplice. Ta je k poslechu na www.saltustaranis.cz a vyjde až s dalšími básněmi, na něž se chystáme v příštích letech. A abychom nezůstali nic dlužni historické hudbě, máme z léta rozpracovaný natáčecí projekt s velice zajímavým cyklem klavírních sonát Jakoba Trautzla. Pokud se jej nyní podaří dotáhnout, někdy na jaře by mohlo vyjít další krásné album v rámci edice Hudba oseckých cisterciáků.

Text: Martin F. Fabík

Foto: Vojtěch Hlávka; archiv Hudby Hradní stráže a Policie ČR

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2020 na straně 12-15.