Tomáš Duda: Pro život je nejdůležitější vybrat si, čemu budeme věnovat svůj čas

Tomáš Duda je violista a dlouholetý člen Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Kromě orchestrální hry se však věnuje také komorním projektům a předává zkušenosti mladým generacím. Vyučuje hru na violu a komorní hru na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy, připravuje adepty ke konkurzům včetně výuky orchestrálních partů. A právě o výuce mladých hudebních talentů jsme si s ním povídali, neboť jeho žáci se stávají členy prestižních českých orchestrů. Ale také o tom, jak mu chybí diváci v sále.

Proč je pro hudebníky tak důležité živé publikum?

Vnímám koncert jako završení naší práce, živé publikum je součást uměleckého procesu. Celá naše práce – příprava, cvičení, zkoušky – dostává smysl až s publikem. Publikum je nenahraditelné i tím, že spoluutváří atmosféru při živém provedení a tu si nemůžete pustit ze žádné nahrávky. Naši posluchači to vědí, proto k nám na koncerty chodí.

Jste člen orchestru FOK a pedagog, vaše manželka pracuje jako lékařka v Motole. Máte tedy doma možnost porovnat situaci přetížených lékařů se situací ve školství a v kulturním sektoru, kde je činnost v podstatě paralyzována vládními opatřeními. Jak probíhá život ve vaší domácnosti?

Moje žena do druhé vlny skočila po hlavě, pracuje opravdu od rána do večera, neboť prvního října se ujala funkce primářky kliniky dětské psychiatrie. Samozřejmě i tam je nyní potřeba poskytovat péči pacientům, kteří jsou pozitivní na koronavirus, což je organizačně mnohem složitější. Já se jí to snažím ulehčovat tím, že ji už od března denně vozím do práce, aby nemusela jezdit MHD, tedy ušetřila čas a minimalizovala kontakty kromě těch pracovních.

Teď sice koncerty nemám, ale minimálně dvě hodiny denně cvičím na violu, věnuji se synovi a hodně času mi zabere online výuka. A to nejen na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy. Na jaře vznikla Virtuální akademie FOK, kde mi přibylo dalších osm studentů, takže denně poskytuji individuální hodiny a konzultace. Je to náročné, byl jsem zvyklý při výuce hodně hrát, ale teď musím mnohem víc mluvit.

Jaký význam podle vás má výuka hry na hudební nástroj pro ty, kteří se nechtějí stát profesionály?

Hra na hudební nástroj zapojuje prakticky všechny oblasti mozku najednou, zejména vizuální, sluchovou a motorickou oblast. A stejně jako jakékoliv cvičení i disciplinované a strukturované provozování hudby posiluje nejen jednotlivé mozkové funkce, ale celkovou mozkovou činnost. Existuje množství vědeckých studií, které dokazují, že děti, které se vzdělávají v hudbě, se stávají bystřejšími, cvičí paměť a dokáží si obvykle i lépe poradit s nelehkými životními situacemi, protože jsou zvyklé pracovat s emocemi. Můj syn například výborně hraje na klavír, získal ceny na několika mezinárodních soutěžích. Od dětství jsem s ním každý den cvičil a vedl jsem ho k tomu, aby ho hudba bavila a měl ji rád, což se podařilo. Sám si vybral, že bude mít jinou profesní cestu, a já jsem ho nikdy nenutil, aby se stal profesionálním hudebníkem. Myslím si, že tak je to správné.

Nemůžete zpívat? Tak poslouchejte!

Co by podle vás bylo vhodnou náplní hudební výchovy na základních a středních školách za pandemie koronaviru, kdy je výuka omezena nebo převedena na vzdálenou formu?

Všem svým studentům a žákům doporučuju poslech. Na ten většinou při plném školním provozu nebývá moc času, ale přitom je v rozvoji hudebního vnímání strašně důležitý. Obvykle dám svým studentům na výběr – pošlu jim ukázky hudby různých stylů a období – a potom s nimi prohlubuji jejich znalosti v tom, co je zaujme, co se jim líbí. Člověk se diví, jak rychle děti získávají k hudbě vztah, a místo toho, aby hrály hry v telefonu, se aktivně zajímají o klasickou hudbu.

Celá naše práce dostává smysl až s publikem.

S jakým základem k vám obvykle přicházejí studenti, kteří se chtějí stát profesionálními hudebníky?

Většinou se hlásí talentované děti, které již absolvovaly výuku hry na hudební nástroj na základní umělecké škole. Některé z nich využívají možnost konzultace před přijímacími zkouškami. Děti, které se k nám dostanou, mají předpoklady k profesionální hudební dráze, ale zároveň získají všeobecné vzdělání, které jim umožní se uplatnit i mimo hudební profesi. Chtěl bych v tomto ohledu vyzdvihnout studium Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy, podle mě je to unikátní spojení víceletého gymnázia s rozšířením hudební výuky na úroveň srovnatelnou s konzervatoří. Nejlepší absolventy každoročně doprovází Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK na absolventských koncertech v Rudolfinu či ve Smetanově síni Obecního domu.

Viola nejsou větší housle

Učíte hru na housle a na violu. Viola je nástroj specifický tím, že se na ni nezačíná rovnou, ale studenti na ni přecházejí z houslí. Čím se liší výuka hry na violu od houslí a jak studenty připravujete na změnu nástroje?

Na to, aby děti mohly hrát na violu, musejí mít dispozice. Technika a postavení ruky se buduje odmalička na houslích a přechod se plánuje podle toho, jak dítě roste, například jak má dlouhé prsty. V dnešní době už existují i dětské violy, několik nástrojů na škole máme k dispozici. Další možností je na přechodné období natáhnout na housle violové struny. Samotný přechod je otázkou několika týdnů či měsíců – děti se musí například naučit číst noty v altovém klíči a zvyknout si na jiné ladění.

Jak připravujete studenty na sólové, komorní i orchestrální hraní?

To je těžká otázka, odpovím trochu z jiné strany. Jiří Kout, bývalý šéfdirigent Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, říkal: „Orchestrální hra je komorní hra.“ Myslel tím, že orchestrální hráč musí nejen umět svůj part, ale musí vnímat všechno, co se děje kolem něj. Když hrajete v kvartetu nebo triu, přirozeně se soustředíte na ostatní a snažíte se s nimi splynout. V orchestru je sice mnohem víc hráčů a není možné všechny slyšet dobře, nicméně musíte být neustále ve střehu. Všímat si například, kdy nastupují housle, violoncella, a jak to souvisí s tím, co hraju já. Stejně tak sólista nemůže hrát jen svůj part, ale musí spolupracovat s orchestrem. Samozřejmě že všechny způsoby hry mají svá specifika, na která své studenty individuálně připravuji.

Během pandemie jste podobně jako ostatní školy museli přejít na online formu výuky. Jak konkrétně u vás probíhá a jaké platformy se vám osvědčily?

Snažím se o to, aby výuka probíhala v plném rozsahu. Používám mobilní aplikaci WhatsApp, protože je mezi studenty rozšířená a uživatelsky přívětivá. Kromě online výuky mi studenti přes tuto aplikaci posílají své nahrávky.

Narazil jste na nějaké technické limity?

Po technické stránce jsou limity pro hudebníka jasné: každá aplikace ořezává zvuk, přenos je vždy zkreslený. Nezachytím například jemné nuance tónu. Na online hodinu by měla navázat vlastní nahrávka studenta, na které slyším, co je potřeba doladit. Online výuka je mnohem časově náročnější – jenom poslech a rozbor nahrávek mi zabere třeba dvě hodiny denně.

Virtuální akademie Pražských symfoniků

V úvodu našeho povídání jste zmínil Virtuální akademii orchestrální hudby Pražských symfoniků, kterou FOK inicioval již během jarní vlny pandemie. Vy jste byl velmi aktivním mentorem v rámci tohoto projektu. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Distanční výuka probíhala na jaře podobně jako ta, kterou mám se svými studenty z gymnázia, ale zaměřili jsme pozornost na orchestrální praxi. Jsem moc vděčný vedení FOK, že s tímto nápadem přišlo a že jsme ho zrealizovali. Aktivní předávání zkušeností mladším generacím považuji za součást našeho povolání. Ve Virtuální akademii FOK byla výuka zaměřená na specifickou oblast, která se za běžného provozu na školách podceňuje: orchestrální party. Studenti na školách hrají etudy, sólové sonáty a koncerty. Přitom většina absolventů konzervatoří a hudebních oborů vysokých škol směřuje do orchestrů, tedy party budou jejich denním chlebem. Studentům, kteří se ke mně na jaře přihlásili, jsem zdůrazňoval, že to je jen začátek, že by ve studiu orchestrálních partů měli pokračovat, a nabídl jsem jim možnost konzultací i po skončení této akademie. Nyní v ní FOK vzhledem k situaci oficiálně pokračuje.

Jaké další možnosti mohou studenti využívat k plynulému přechodu do praxe?

Studenti k nám chodili i v minulosti do orchestru v rámci živé orchestrální akademie, hráli s námi některé koncerty a využívali možnost konzultovat svoji přípravu ve skupině. Já sám jsem se v FOK pravidelně účastnil stáží jako student AMU. Studenti mají možnosti zapojit se v rámci kurzů a studijních pobytů u nás i v zahraničí nebo se stát součástí mezinárodních orchestrů mládeže, navštěvovat hudební semináře a samozřejmě také koncerty. Pro rozšíření této nabídky bych byl rád, kdyby se u nás v FOK podařilo zřídit letní interpretační kurzy pro mladé hudebníky.

Jak se liší současná generace studentů od té vaší? Mají na generační odlišnosti hudebních profesionálů vliv moderní technologie?

Většina studentů jsou osobnosti, které mají své sny a cíle, stejně jako jsme měli my. Rozdíl je v možnostech, jimiž mohou tyto cíle naplnit. Využívání internetu je na jednu stranu velká výhoda – vše se dá snadno najít, například co se týká hudby, je dnes obrovská dostupnost nahrávek. Na druhou stranu internet znepřehledňuje spousta nekvalitního obsahu. Při nedostatečném vedení se studentům mohou ztratit podstatné informace. Naše generace byla odkázána na osobní zpětnou vazbu od profesorů, které jsme si velmi vážili.

Co byste na závěr rád vzkázal mladým hudebníkům?

Říkám to i svému synovi: „Musíš si umět vybrat, čemu chceš věnovat svůj čas.“ Jinak bych si přál, aby pracovali, nenechali se odradit, měli hudbu rádi, a pokud by se rozhodli pro hudební dráhu, aby nesešli z cesty.

Text: Tereza Axmannová

Foto: Petra Hajská, Jan Slavík, archiv Tomáše Dudy

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2020 na straně 16-19.