Skaut je životní styl

„Když šla naše dcera do první třídy, chtěli jsme ji zapsat do skauta. Bohužel jsme zjistili, že u nás pro ni žádný není a pražské oddíly praskají ve švech a na případně uvolněné místo už stojí dlouhá řada čekatelů,“ vzpomínají manželé Školníkovi. Podobný příběh si jistě prožila a prožije spousta dalších rodin. Oni však nakonec situaci vyřešili tím, že si prostě oddíl založili sami. Jeho kapacitu naplnili během dvou dnů a mnoho dalších dětí zůstalo na čekací listině. Proč je dnes skaut tak populární? A na co se připravit, rozhodnete-li se založit nový oddíl?

Sedm měsíců příprav

Skautské hnutí má do nejmenších detailů propracovanou organizaci a založit si nový oddíl není jen tak, je třeba splnit určitá závazná pravidla. Bylo to pro vás těžké?

Káťa: Ačkoli jsme oba dlouholetí skautští vedoucí, nový oddíl jsme zakládali poprvé, takže i my jsme si čtyři měsíce zjišťovali, co to vlastně obnáší. Nejdřív se musíte rozhodnout, jestli si založíte vlastní středisko a v rámci něj budete budovat oddíly, nebo oslovíte středisko již existující, aby vás zastřešilo. Provozovat své středisko je samozřejmě spousta byrokracie a my jsme to chtěli pro nás příjemné, dělat skauta s radostí. Tak jsme si řekli, založíme si oddíl a středisko si nějaké najdeme.

Roman: Nebylo to tak jednoduché. Nakonec nás pod svá křídla vzal Bílý los, pražské středisko na Břevnově, které má pod sebou jen čtyři oddíly, s námi pět. Jiné mají třeba osm, ale to už je pro ně totální strop. Ještě předtím, než jsme začali oslovovat střediska, museli jsme ale zajistit, že se budeme mít kde scházet a že máme podporu města.

Místem pro klubovnu to prý snad celé začalo?

Roman: Přesně tak. První konkrétní nápad, že bychom si mohli založit svůj vlastní oddíl, jsem dostal loni v září na akci v místní myslivecké hájovně. Bylo tam moc hezky, kolem příroda, rybníky. No a tam mě to napadlo. To je přece pro skauty jako dělané!

Káťa: Ano, myšlenka přišla manželovi, na procházce se mi svěřil a já jsem říkala, to vůbec není špatný nápad! U nás žádný vhodný oddíl není, nechtěli jsme děti nikam vozit autem a taky pražští skauti, kteří jsou k nám nejblíž, jsou strašně nabití, v každém oddíle funguje třicet dětí a dalších sto jich je na čekací listině. Tak dobře, založíme si vlastní oddíl.

Takže to vlastně nezačalo klubovnou, ale sháněním oddílu pro své vlastní děti.

Roman: Ano, my jsme s Káťou taky oba skauti, a dokonce na jedné skautské akci jsme se poznali, zamilovali se do sebe, a tak nějak nám to vydrželo už osmnáct let. Skaut nás totiž oba od dětství formoval a my jsme to samé chtěli poskytnout i našim dětem.

Káťa: Máme tři děti a naše nejstarší Rozárka už nastoupila do první třídy, což je právě věk, kdy se nejčastěji do skauta vstupuje. První impulz tedy byl: založíme oddíl, aby naše děti měly skautské vedení, skautského ducha, jako jsme měli my.

Když si to počítám, vychází mi, že od první myšlenky po oficiální datum vzniku oddílu 12. 4. 2020 uběhlo asi sedm měsíců. Co se dělo mezi tím?

Roman: Od září do prosince jsme řešili, jestli do toho půjdeme a jestli nás podpoří město. To se stalo, a dokonce nám jako klubovnu nabídli skvělý prostor, již tradičně pro podobné aktivity využívaný. Pak jsme začali hledat středisko, které by nás zaštítilo. To se povedlo letos v březnu. No a na další schůzi střediska, v dubnu, už odhlasovali, že s naším návrhem souhlasí a oddíl zakládají. S nimi i s městem jsme se rovnou dohodli, že pro děti budeme otvírat od září. Nechtěli jsme začínat někdy v květnu, nabírat děti a za chvíli zavřít kvůli prázdninám.

Přátelství, soudržnost, spolupráce. To jsou tři pilíře, na nichž stavíme.

Děti přemlouvat nemusíme

Konečně se dostáváme k dětem, o nichž to celé je. Jak se vám dařilo členy do oddílu získávat?

Roman: Veřejně prezentovat jsme se začali od června, Káťa napsala článek do místního měsíčníku, že zakládáme skautský oddíl, koedukovaný čili kluci holky dohromady, od první třídy až asi do jedenácti let (tj. vlčata a světlušky). To mělo obrovský úspěch. Téměř naplněný oddíl jsme ale vlastně měli ještě předtím, protože než vyšel ten článek, tak už spousta kamarádů, se kterými jsme se o tom bavili, bylo strašně nadšených a říkali „jo a rovnou už počítej s našima dětma“. Takže než se celé byrokratické kolečko uzavřelo, už jsme měli oddíl téměř plný. A čtyřicet dva dalších dětí čeká, až se uvolní místo.

Káťa: Chtěli jsme jen jeden oddíl, abychom všechno v klidu zvládli. Pro něj jsme si dali strop patnáct dětí, ale když jsme pak viděli ten obrovský zájem, tak jsme si řekli, že to bude dvacet. Tohle jsme schopni zvládnout. Já už jsem si všechny ty děti předem tak trochu okoukla a vytvořila jsem dvě družiny, aby byly vyrovnané věkově, povahou, aby spolu děti dobře fungovaly. Řekla bych, že to nakonec vyšlo tak, že jedni víc vynikají v pohybových hrách a druzí ve vědomostních. Zatím se ještě všichni oťukávají, poznávají, ale myslím, že to jednou bude skvělá parta.

Čím si tak obrovský zájem vysvětlujete? Pokud vím, byly doby, kdy měly oddíly problém nové děti sehnat.

Káťa: Řekla bych, že zájem jde ruku v ruce s dnešní online informační dobou. Rodiče mají víc informací a povědomí o tom, o čem skaut je, co přináší, že třeba studie ukazují, že skauti jsou jako dospělí v životě úspěšní. Na konci devadesátých let nebyl o skauta vůbec zájem, bylo nás strašně málo. Ale proč, to nevím.

Roman: To je jednoduché, tehdy pro veřejnost skaut nic moc neznamenal. U nás byl tehdy hroznej propadák v devadesátém osmém, jak bylo Nagano, všichni chtěli hrát hokej. To bylo něco! Nikdo do skauta nechtěl, protože všichni chodili dvakrát, třikrát týdně na hokej nebo na fotbal a na ostatní nezbýval čas. Dneska je to s tím sportem taky tak, ze všech se snaží dělat profesionální fotbalisty, baletky. Ale pro hodně lidí dnes představuje skaut jednu z mála možností, kde nejde o dril, myslím, že i díky tomu se vrací. Ono je to vždycky všechno v takových vlnách.

Vedoucí – skauti tělem i duší

O děti v oddíle se staráte vy sami dva?

Káťa: Teď je nás pět. Já jsem totiž do toho článku v měsíčníku taky napsala, že jestli je tu někdo, kdo třeba dřív dělal skauta a chtěl by se zapojit, tak ať se ozve. A ozvali se nám Lukáš s Bárou, tehdy zrovna plánovali svatbu. Já z nich cítím, že oni jsou jako my, ale před osmi lety, ještě nemají děti. Takže jdou jakoby v našich šlépějích a spolupráce s nimi je moc fajn. Zároveň se přidala Bianka, sedmnáctiletá gymnazistka, dcera našich dobrých známých. Tu jsme oslovili sami.

Roman: Protože začínáme, chodili jsme na oddílové schůzky zatím všichni, nás všech pět dospělých, neboť jsme nevěděli, jak to bude fungovat. Jestli si my dospělí vzájemně porozumíme, jestli si s dětmi sedneme.

Káťa: On je totiž velký rozdíl, jestli je oddíl zbrusu nový, nebo nějakým způsobem zajetý. Tam už většina dětí ví, co a jak, a pomáhají zaučovat nováčky. Náš oddíl je komplet nový, je to tedy náročnější.

Když si chcete založit skautský oddíl, tak musíte mít nějakou kvalifikaci?

Káťa: Vzdělávání ve skautu má svou hierarchii. Když si chceš založit oddíl, musí mít aspoň dva dospělí vůdcovskou zkoušku. Na složení těchto zkoušek se normálně hlásíš na vypsaný kurz, tím projdeš a pak složíš zkoušku. Já jsem třeba jezdila na sedm víkendů, každý víkend byl zaměřený na určité téma. Je to časově náročné, někam jedeš, poznáváš nové lidi a zároveň čerpáš zkušenosti a učíš se.

Roman: No a my dva vůdcovské zkoušky máme, už dlouho. Skaut naše fungování zaštiťuje, posílá nám nějaké dotace, zajišťuje pojištění úrazu dětí, právní pomoc. Na druhou stranu od nás chce záruku, že oddíl zkrátka bude skautský, ne něco jiného. A vůdcovské zkoušky právě takovou zárukou jsou. Oni vědí, že když člověk těmi kurzy projde, tak je skaut tělem i duší.

Skaut je časově náročná záležitost, jako všechno, co chce člověk dělat pořádně. Jak to zvládáte?

Káťa: V tuhle chvíli nám oddíl zabere času docela dost, protože se to všechno rozjíždí a jedeme online. To je zas něco jiného. Ale běžně minimálně tři hodiny týdně příprava a schůzka má hodinu a půl, online je kratší, děti pozornost tak dlouho neudrží. Plus výpravy a další akce. Skautští vedoucí to všechno dělají zadarmo jako dobrovolníci, na tom je skaut založen. Já se držím hesla, že skaut není kroužek, je to životní styl.

Roman: Zatím jsme stihli jednu výpravu a čtyři normální schůzky celý oddíl dohromady. Pátou schůzku jsme už museli mít každá družina zvlášť, abychom se vešli do deseti osob uvnitř podle tehdejších vládních nařízení. Snažili jsme se držet aktivity co nejvíc, i za cenu toho, že třeba musíme mít roušky. Po dalším zpřísnění jsme přešli na online schůzky, zatím jsme měli dvě. Pro nás, protože za ty roky ve skautu to už všechno známe, je příprava jednodušší, ale kdyby to člověk dělal poprvé, bude to pro něj strašně těžké.

Káťa: Teď třeba Lukáš učil děti přes internet skautský pozdrav, to je strašně bavilo. Online schůzky jsou zážitek, je to něco nového, oddíly, které už jsou zajeté, to už praktikovaly na jaře. Scházíme se zhruba hodinu, kdo chce, může zůstat o trochu déle. Zatím se připojují skoro všichni.

Roman: Junák taky pořádá online semináře, kde radí, jak v této době vést online schůzky, jak se starat o oddíl. A díky tomu, že se docela známe s rodiči, dostáváme od nich zpětné vazby. Jak to jejich dítě vnímá, jestli se nudí, nebo ho to baví. Navíc Lukáš je strašně šikovný přes IT.

A jak dál?

Oddíl tedy žije dál přes všechny klacky, které sdružování lidí současná doba hází pod nohy. Plánujete do budoucna přijmout dětí víc?

Roman: Spolupráce nás pěti vedoucích nám zatím hezky klape, krásně se doplňujeme. Lukáš má taky vůdcovské zkoušky, také léta vedl skautský oddíl. Bára je skautkou tím, že si vzala skauta. Už jede na stejné koleji se svým manželem. Navíc má blízko k přírodě, pracuje v botanické zahradě, to jde se skautem ruku v ruce. Myšlenka je, že na konci roku si spolu sedneme, vyhodnotíme klady a zápory, a když si to všechno sedne, tak bychom třeba od ledna přidali do našeho oddílu další družiny. Musíme ale dobře zvážit, co jsme časově schopni zvládnout, nechceme nic dělat kvantitativně na úkor kvality.

Čeho chcete skautingem u dětí dosáhnout, jaký je váš cíl?

Roman: Předat jim skautské myšlení, skautský úhel pohledu na život. Nedokážu to dobře popsat, prostě když v něčem člověk žije třeba dvacet pět let, tak ho to změní. Jde o to, nebát se výzvy, umět se o sebe postarat, odhalit své hranice a odžít si své strachy. Děti poznávají samy sebe a my je až v akci. Skaut je také o lásce k přírodě, strom už není jen strom, ale je to bříza, borovice, lípa… Tráva není jen tráva, ale spousta různých rostlinek.

Káťa: Mým konkrétním cílem je, aby životní poselství dětí stálo na pevných pilířích ve smyslu přátelství, soudržnost, spolupráce, aby byly pevné v kramflecích. Aby nalezly sílu být samy sebou, stát si za svým názorem – a mít to podložené těmi pilíři. Moc se mi líbila slova jedné maminky, která nám na zprávu o založení oddílu napsala: „konečně něco smysluplného.“

Text: Martina Hošková

Foto: archiv manželů Školníkových

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2020 na straně 20-23.