Když se dítě narodí v srdci aneb Jsme konečně rodina

Chování v náruči, bušící srdíčko, rozzářené obličeje, melodie před spaním, drncající kočárek, první svíčka na dortu, první krůčky. Hrajeme si, výskáme, zpíváme, tancujeme, honíme se, hádáme se, vztekáme se, čekáme, bojíme se, radujeme se, jsme šťastní… Střípky dětství, na které se nabalují další obrazy. Každý máme v paměti ty své. A většina z nás je má spojeny s domovem a milujícími rodiči a prarodiči, pro které zůstáváme navždy dítětem. Na své pouti životem si pak mnohokrát připomeneme, že rodina je to nejcennější, co máme. Největší jistota, opora a radost. Každý rok však u nás skončí stovky dětí v ústavní péči, protože takové štěstí nemají. A na druhé straně je mnoho manželských párů, které se na vlastní miminko těší marně. Logicky se tedy nabízí jejich spojení v podobě adopce, jež je však velice náročným krokem, a ne každý na něj má sílu a odvahu. Představujeme vám dva páry, které se touto cestou vydaly a vytvořily šťastný domov pro dvě dětské dušičky. A smekáme před nimi pomyslný klobouk.

Jiřina, Roman a Míša

„Naše rodina vznikla jinak, než jste zvyklí: náš syn se nám narodil v srdci. A adopce se tak pro nás stala vlastně přirozenou cestou ke vzniku rodiny,“ začíná své vyprávění Jiřina Maleňáková. S manželem Romanem jsou dnes rodiči malého Míši.

Roman, Míša a Jiřina

Adopce je krokem do neznáma

S manželem jsme se rozhodli nemít vlastní dítě s ohledem na můj zdravotní stav, který mi však zároveň v péči o ně nebránil. Shodli jsme se, že pro nás není důležité, že dítě nebude biologicky naše, a tak bylo jasno. Jdeme do adopce! I když jsme si o ní dlouho zjišťovali všechny dostupné informace, stejně jde člověk do velkého neznáma. V tu chvíli byl náš cíl prostě dát lásku dítěti, předat mu ze sebe to nejlepší a vychovat z něj zdravého a slušného člověka. K vytouženému cíli někdy ale vede cesta dlouhá a těžší, než si dokážeme představit.

Z úřadu, kde jsem si domluvila schůzku, jsem domů nesla stoh dokumentů. S manželem jsme doma vyplňovali, obíhali zdravotní prohlídky, sháněli různá potvrzení. Když jsme měli vše nachystané, mohli jsme konečně podat žádost o adopci. Sociální pracovnice nás ještě navštívila doma, aby provedla tzv. sociální šetření, a poté žádost putovala na pražský magistrát. Ten nás za půl roku vyslal na psychologické testy a přípravný kurz osvojitelů.

Ze žadatelů čekateli

Kurz byl strašně fajn, dozvěděli jsme se hodně nejen o náhradním rodičovství, ale díky zážitkové formě i o sobě samých. Trval tři měsíce. Za tu dobu jsme se také víc poznali s dalšími páry, které se ho spolu s námi účastnily, a dnes už mohu říct, že to byl začátek velkého přátelství a vzniku skvělé party lidí. Po ukončení kurzu jsme dostali pozvání na magistrát, kde jsme byli oficiálně schváleni jako žadatelé – a tím se z nás stali čekatelé. Začalo naše „těhotenství“, jen jsme nevěděli, jak bude dlouhé. Nutno podotknout, že se nehledá dítě rodičům, ale hledají se vhodní rodiče dítěti.

A tak jsme čekali. Vrátili jsme se ke svým životům, občas jsme se společně setkali, popovídali... Byli jsme smutní, že to trvá dlouho, a současně se těšili na to, co nás čeká. Ubíhaly týdny, měsíce. Nemohli jsme ani nic nakupovat, protože jsme nevěděli, jak staré děťátko dostaneme, v jakém ročním období, prostě nic. Tak jsme se s manželem zabavili alespoň rekonstrukcí pokojíčku.

Kouzelný telefon

Den, kdy zazvonil kouzelný telefon, jak se mu mezi čekateli říká, si pamatuju dodnes. Číslo jsem měla uložené, věděla jsem tedy, kdo volá. Byla jsem v práci a utekla s mobilem na chodbu a posléze si říkala, že kolegyně si musely myslet, že jsem asi vyhrála sportku, jak šťastně jsem se tvářila. Referentka z magistrátu mi sdělila, že by nás ráda poslala jako vhodné žadatele pro dvouměsíčního chlapečka do jiného kraje, kde bude probíhat tzv. poradní sbor, tedy kde se bude vybírat ze žadatelů, kteří jim tam budou posláni. Následující týdny, než měl poradní sbor proběhnout, se neskutečně vlekly. Doma jsme vedli hovory o tom, jaký asi chlapeček bude, a snažili si zachovat chladnou hlavu; co když nás nevyberou?

Konečně telefonát z magistrátu, opět v práci vybíhám na chodbu s telefonem jako s výherním losem a srdcem až v krku. Vybrali nás! A prý se nám ozvou! V ten moment jsem byla jak v jiném světě! Následně mi volala paní referentka z kraje, že se můžeme přijet seznámit se spisem chlapečka, a pokud budeme na základě toho chtít, můžeme ho vidět. Řekli jsme, že chceme rovnou naplánovat i seznámení, protože žádná informace, kterou nám řeknou, nás nemůže od setkání odradit.

Návštěvu nám naplánovali až za další dva týdny, od prvního telefonátu to byl celý měsíc, než jsme mohli vyrazit. Nejdřív jsme strávili asi dvě hodiny na kraji čtením spisu, kde jsme se dozvěděli všechno, od zdravotní anamnézy po další informace, které o biologické rodině měli. A také pro nás velice důležitou informaci, že chlapeček je v péči pěstounky na přechodnou dobu. Byli jsme za to moc rádi, protože jsme věděli, jak je pro dítě skvělé, když není umístěno do ústavu, kde se může prohloubit citová deprivace, zatímco u pěstounky mu je poskytnuta nejen péče o fyzické potřeby, ale navíc péče jedné osoby v rodinném prostředí.

Osudové setkání

Konečně míříme za ním! Až k hranicím s Polskem, do malé vesničky, kde na nás v kouzelném domečku čekala pěstounka a dovedla nás k postýlce – a v ní ležel ON. V první sekundě našeho srdce šampion! Koukal na nás, smál se a ten moment byl přesně jedním z těch, které nikdy nezapomenete. Podívali jsme se na sebe s manželem a pak na malého a bylo jasno: je náš a my jeho, prostě se to tam propojilo. Domů jsme odjížděli totálně okouzlení a zamilovaní. Hned jsme telefonovali a plánovali, že obratem podáme žádost o svěření do péče formou předběžného opatření, já že oznámím v práci, že končím, že budeme rychle nakupovat výbavičku, a také si pamatuju na ten skvělý pocit, že na Vánoce budeme rodina.

Bohužel druhý den ráno nastalo vystřízlivění. Volala mi sociální pracovnice a doprovázející pracovník pěstounky, že to tak rychlé nebude, protože malému běží termín, kdy může biologická matka odvolat souhlas s osvojením, a soud, který měl tento případ na starost, předběžná opatření v takové situaci nedává. Začali jsme tedy řešit, jezdili, telefonovali, psali a výsledek byl ten, že dřív než po Novém roce danou věc řešit nebudou. Naprosto nechápali, kde je problém. Že není až tak u nás, i když jsme se moc těšili, ale že dítěti běží čas, který už mohlo strávit s novými rodiči a budovat si s nimi pouto. Bylo nám přímo od soudu řečeno, že je to malé miminko, kterému to je jedno, nic nevnímá, a že ho zajímá jen to, že dostane najíst a čistou plenu. Toto považuju za absolutně tristní a pevně doufám, že se to v našem systému změní a bude opravdu jednat v zájmu dítěte tak, jak se tímto sloganem propaguje. Za sebe mohu říct, že následující týdny a měsíce pro mě byly ty nejtěžší, které jsem zažila, a mám pocit, že jsem snad vyplakala všechny slzy.

Naštěstí jsme měli tu nejlepší pěstounku pod sluncem, která se o malého úžasně starala, a my jsme za ním, ač jsme na cestě tam a zpět strávili pět hodin, jezdili, jak jsme jen mohli. Ve všem nám vyšla vstříc, starala se o nás při každé návštěvě jako o rodinu. Společně jsme například také jeli na víkend na hory, kde jsme si malého dosyta užívali. Ač toto období bylo pro nás hodně vyčerpávající jak psychicky, tak fyzicky, snažili jsme se užít si s malým každou minutu, jak to jen šlo. Na pěstounku vzpomínáme dodnes a posílám jí fotky malého, aby viděla, jak roste, a plánujeme ji navštívit, až to situace ohledně cestování dovolí.

Po Novém roce jsme se přestali spoléhat na sociální pracovnici a začali jednat u soudu na vlastní pěst. Atakovala jsem je žádostmi o termín soudního jednání, sehnala si posudek psychologa o tom, že malý je na nás navázaný a není vhodné prodlužovat dobu předání atd. Konečně nám dali termín, soud proběhl a mohli jsme si našeho syna odvézt k nám domů.

Nový život ve třech

A začal nám nový život. Oficiálně jsme se stali rodinou. Když jsme si malého přivezli a uložili ho do postýlky, stáli jsme nad ním, pozorovali ho, jak klidně spinká, srdce nám skákalo radostí. Dívali jsme se na sebe s manželem: je náš, jsme rodina, napořád. Po čase získal také milující tety, babičky a dědečky.

Po dalším půl roce jsme znovu absolvovali soud, už konečný, na jehož základě došlo k finálnímu osvojení a pro syna jsme dostali nový rodný list, kde jsme uvedeni jako jeho rodiče. Byl to pro nás silný okamžik, takové stvrzení toho všeho, že jsme oficiálně rodiče a dítě, oficiálně rodina.

Dnes je našemu Míšovi dva a půl roku, z toho je u nás víc než dva roky. Je to šikovný, zdravý, citlivý a usměvavý chlapeček. A protože téměř všichni z přípravného kurzu dostali dětičky skoro ve stejnou dobu, náš kontakt přetrval a jezdíme celá parta i s dětmi na výlety, na víkendy, hojně se navštěvujeme, takže se už i z našich dětí stali nerozluční kámoši.

Občas se nás někdo zeptá, zda synovi někdy řekneme, že je adoptovaný. Ale my už jsme mu to řekli! Od začátku mu vyprávíme pohádku o tom, jak k nám přišel, kterou v návaznosti na věk doplňujeme. Mám pro něj fotky všech lidí, kteří pro něj byli důležití v jeho životě, jako jsou biologická matka, pěstounka na přechodnou dobu... Co jsme se o něm dozvěděli, mám zapsané, a až nastane čas, všechno mu řekneme a bude jen na něm, jak s tím naloží. My mu velice rádi pomůžeme s hledáním jeho kořenů. Teď je naše největší poslání milovat ho, pečovat a starat se o něj a vychovávat ho, jak nejlépe budeme umět. Je naše největší štěstí.

Igor, David a Anetka (a kocour Flip)

„Zamýšleli jste se někdy nad tím, zda existuje osud nebo zda je vaše životní cesta napsána ve hvězdách, jak se říká? Nikdy jsem tomu nepřikládal velkou váhu. Dnes už ale vím, že hvězdy v našem příběhu rozhodně musely sehrát významnou roli,“ přiznává Igor Rolínek a vypráví příběh své rodiny. S dcerkou Anetkou zrovna slaví její druhé „přichozeniny“.

Igor, David a Anetka

Cesta k duhové rodině je klikatá

S partnerem spolu žijeme čtrnáct let a již od počátku našeho vztahu jsme oba toužili mít rodinu. Velmi často jsme se o tom společně bavili, snili a představovali jsme si, jaké by to jednou mohlo být. Věděli jsme, že v našem případě nemusí být cesta tak jednoduchá, jak tomu bývá u heterosexuálních párů. Přeci jen koncept duhové rodiny (tj. dva tátové nebo dvě mámy) nebyl a stále není v naší společnosti zcela běžným jevem.

Věděli jsme, že několik párů před námi si touto zkušeností prošlo a až na výjimky to pro ně nebylo z různých důvodů vždycky snadné. K tomu bylo zapotřebí přičíst také fakt, kolika mýty a předsudky jsou duhové rodiny opředeny. Na počátku to tedy pro nás znamenalo sebrat veškerou odvahu a připravit se na možné komplikace, nepochopení, odmítnutí, a to i přesto, že naše rodiny i blízcí přátelé nás podporovali a povzbuzovali.

S partnerem jsme oba velmi důslední a vždycky se snažíme získat co nejvíc informací, podkladů i zkušeností. Ani tato cesta pro nás nebyla výjimkou. Obrovskou podporu a impulz nám v začátcích přinesla svépomocná skupina pro stejnopohlavní páry, kde jsme měli možnost se setkat nejen s odborníky (právníky, psychology, lékaři), ale také sdílet stejnou touhu po rodině s ostatními účastníky. Tato skupina nám asi nejvíc pomohla při rozhodování o reálných možnostech.

Nakonec jsme se rozhodli pro adopci. V srdci nás hřál pocit, že tímto krokem nejen budeme mít možnost založit rodinu, ale pomůžeme i jednomu človíčku, který by jinak nepoznal lásku, něhu a bezpečí. Začali jsme si zjišťovat všechny zákonné podrobnosti, ale také to, kde jsou nejvíc otevřené úřady i pro naše páry, jakým způsobem probíhá příprava a co budeme muset podstoupit.

Sociální pracovnice byla na naší straně

Vyplnili jsme tedy potřebné formuláře a vyrazili na jeden pražský OSPOD. První setkání s paní sociální pracovnicí nás naprosto odzbrojilo: přestože jsme byli její první gay pár žádající o osvojení dítěte, zahrnula nás neuvěřitelnou podporou a v celém procesu nám velmi pomohla. Za to jí patří veliké poděkování. Naštěstí nebyla sama. I dál jsme na naší cestě za vysněnou rodinou potkávali úžasné lidi – ať to byla paní na magistrátu v Praze, paní soudkyně nebo sociální pracovnice dnes už naší dcery. Stejně tak jsme si zvolili opravdu kvalitní organizaci pro takzvanou přípravku, kterou je nutné povinně ze zákona absolvovat. V naší skupině jsme poznali skvělé přátele, s nimiž jsme dodnes v kontaktu, navštěvujeme se a podnikáme společné akce s našimi ratolestmi.

Proces přípravy, psychologického vyšetření a sociálního šetření u nás doma trval víc než rok. Pak už zbývalo jen čekat, zda budeme vhodní rodiče pro naše nastávající dítě. Čekání na ten magický telefonát, který nám změní život, bylo nekonečné, velmi emotivní a náročné. S každým zazvoněním neznámého čísla jsme si říkali: „Tak už? Konečně?“ A ono stále nic. Nikdy nezapomeneme na probdělé noci a neustálé přemítání o tom, jestli nás dva někdy vyberou.

Hovor H nakonec přišel. Paní z magistrátu nám řekla, že bychom mohli být vhodní rodiče pro holčičku, která se nachází v dětském centru v Praze. A tak jsme vyjeli. Oba vystresovaní jako před státnicemi. Nejdřív jsme museli na magistrát do Ústí nad Labem, kde nám o naší holčičce poskytli veškeré informace, od zdravotního stavu po rodinnou anamnézu. Když jsme souhlasili, ukázali nám její fotografii. Věděli jsme, že nám pouhý obrázek nestačí, a chtěli jsme holčičku poznat osobně.

Láska na první pohled

A naše dcerka? Byla to opravdu láska na první pohled. Ten první okamžik, kdy nám ji dali do náruče, její hluboký a klidný pohled, kdy jsme pocítili to propojení. Vůbec neplakala, i když nás viděla poprvé. Netrvalo to ani měsíc a dcerku jsme si přivezli domů. To však nebyl konec, právě naopak, začátek intenzivní a krásné cesty jménem rodičovství se vším, co k tomu patří. Dnes jsou naší dcerce tři roky a připadá nám, jako by tu s námi byla odjakživa. Každý den nás naplňuje radostí, štěstím, ale také učí trpělivosti, pokoře a umění užívat si každého okamžiku.

I když naše cesta procesem osvojení probíhala bez sebemenších překážek a nabyli byste pocitu, že vše je růžové, úplně tomu tak bohužel není. Právně platným rodičem může být pouze jeden z nás. Přestože jsme pro naši dcerku tátové oba stejným dílem, cítíme k ní stejnou lásku, staráme se o ni a plníme své povinnosti, naše právo uznává jako otce jen jednoho z nás. Co to vlastně znamená v praxi? Například to, že pokud by se mi cokoliv stalo, můj partner nemá automaticky práva jako druhý rodič. Kdybych tu já nebyl a partner by musel dcerku odvézt do nemocnice, nemůže ani v život ohrožujících případech rozhodnout, nemá právo na žádné informace. Takových podobných reálných situací může být spousta. I když to zatím bohužel vypadá tak, že se současná legislativní situace jen tak nezmění, nepřestáváme věřit a doufat.

Zpracovala: Jana Jenšíková

Foto: archivy obou rodin a Shutterstock

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2021 na straně 12-15.