Tomáš Kirschner: Nikdy není pozdě naučit se něco nového

Tomáš Kirschner je členem hornové sekce Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK už 32 let. S příchodem pandemie poprvé zažil, že se koncertní činnost zastavila. A právě tehdy přišel na nápad vytvořit online seriál o hudebních nástrojích s názvem Orchestr bez pódia aneb FOK za časů pandemie.

Jak se ten nápad zrodil?

Nebyl to ani tak momentální nápad, jako přišla vhodná chvíle pro jeho realizaci. Snad nevadí, když prozradím, že vedu od roku 1990 malou firmu zabývající se vším kolem hudby. Má v názvu umělecká agentura, protože vznikla v době, kdy bylo potřeba nějak uchopit koncertní vystupování, které do té doby bylo v rukou státních agentur. Za tu dobu jsem jako člen několika komorních souborů připravil řadu programů, ve kterých jsme posluchačům přibližovali náš hudebnický svět co nejzábavnějším a neformálním způsobem. Před pár lety jsem uvažoval o tom, nabídnout něco podobného televizi, ale tehdy pořád nebyl čas, ne jako teď.

Kolegové z orchestru se chytli a byli úžasní

Jak se s ostatními kolegy z orchestru spolupracovalo? Bylo těžké někoho z nich přemluvit?

S kolegy se spolupracovalo výborně a o přemlouvání ani nešlo, spíš o vysvětlení, jak to bude technicky probíhat. Orchestrální hráči jsou za prvé pracovití, za druhé dostatečně kreativní a za třetí jsou schopní tvořit nejen dohromady jako orchestr, ale i každý jako samostatná osobnost. Tuto osobitost jsem se snažil zohlednit i v rozdělení scénáře mezi jednotlivé účinkující. Ne každý má blízko k nějaké komice nebo vůbec hereckému projevu. A také jsem se párkrát ve svém odhadu spletl, protože ne každý, kdo je extrovertní v běžném životě, to dokáže na kameru. A jak jsem se přesvědčil, platí to i obráceně. Některé zakřiknutější typy zcela excelovaly.

Bylo náročné se najednou seznamovat s technikou, stříháním videa nebo třeba barevným klíčováním s pomocí tzv. green screen?

Koupil jsem si nejnovější verzi soft waru, který jsem kdysi používal pro rodinná videa, a snažil se něco naučit. Při stříhání je určitě výhodou vnímání času, které máme jako orchestrální hráči v krvi. Trochu horší je to s hudebními ukázkami, kde se nedá stříhat jako v audiozáznamu, protože u videa poskočí i obraz.

A green screen, tedy natáčení před zeleným pozadím a následné smontování s pozadím jiným, to byla kapitola sama pro sebe. Protože moje firma se zabývá i stavbou pódií, mám spoustu zbytků textilií. A tak jsem si na stroji sešil pruhy zelené látky a pomocí dvou stativů na reflektory vždy v pondělí instaloval doma v obýváku stěnu ‒ k velké radosti zbytku rodiny, které jsem překážel. V prvních dílech jsem měl ještě technické problémy, což je vidět, ale pak mi je pomohl odstranit přítel na telefonu, kolega Kurt Neubauer, který se v tom opravdu vyzná. Radost z povedených green screenů mi udělali někteří sledovatelé, když mi mnohé tyto návnady i spolkli. Montování ale chce i trochu představivosti. Například jsem zajel k Vltavě natočit si řeku v pohybu, potom jsem si před stěnou vyfotil detail hlavice flétny a pak natočil sebe v kostýmu a se zelenou látkou před sebou i za sebou, aby se dala vyklíčovat jen polovina těla čouhající z lodi, respektive z flétnové hlavice. Dohnalo mě k tomu ovšem hlavně to, že moje příspěvky z domova byly ve všech dílech, a náš obývák by se tak stal až příliš populárním.

Každý pátek nový díl, to byla výzva

Jak velká příprava jednotlivým dílům předcházela?

Příprava byla náročná, ale časově krátká. Rozhodl jsem se pro týdenní systém, který jsem se snažil dodržovat, aby vždy v pátek šel ven nový díl. Členové každé nástrojové skupiny mi posílali svoje nápady do své epizody. Za čtvrtek a pátek jsem napsal scénář, do kterého jsem se snažil tyto nápady promítnout. V pátek večer dostal každý pouze svůj díl scénáře s očíslovanými vstupy. To byla ode mne taková schválnost, aby ani účinkující nevěděli, o čem to vcelku je.

Přes víkend se měnily domácnosti v hollywoodská studia a točili jsme každý zvlášť svoje příspěvky výhradně na mobilní telefony. Údajně u toho bylo v některých rodinách rušno, ale i zábava a nové zážitky. Videa se v pondělí sešla u mě a začal jsem stříhat. Občas se něco muselo přetočit z technických důvodů nebo kvůli návaznosti. Hotový díl šel nejprve na rodinný KOPR (kontrolní promítání) a poté na schválení do PR oddělení FOK. Tam vychytali třeba nějaké poslední chyby v titulcích, což je moje slabina, a pak, co jsem je opravil, umístili video na YouTube kanál FOK. Mezitím už další skupina posílala nápady, já psal další scénář a tak pořád dokola. O letních prázdninách jsme měli pauzu a já si tehdy dělal z dnešního pohledu nemístnou legraci, že jestli na podzim nepřijde druhá vlna, tak to ani nedotočíme.

Byl některý díl výrazně náročnější, ať už na přípravu nebo na editaci?

Určité rozdíly jsem zaznamenal, ale nic zásadního. Většinou to bylo technickou složitostí, kterou jsem si vymyslel, a nebo komplikovaností společných skladeb. Ty byly vůbec asi nejtěžší ze všeho. Když třeba sedm violoncellistů odděleně nahrálo svůj part, aniž by slyšeli ostatní, tak pak to dát dohromady byla někdy mravenčí práce. Ale to byla právě ta autenticita nouzové doby.

Všechno, co se člověk naučí, ho obohatí.

Ani estráda, ani nuda

Díly nejsou jen velmi informativní, ale také vtipné. Je vidět, že jste si se scénáři vyhrál. Byly všechny nápady z vaší hlavy nebo jste je s někým konzultoval?

Určitě nebyly všechny z mé hlavy, spoustu si jich vymysleli aktéři sami nebo vznikly spontánně. Já jsem se snažil spíš o vyváženost, aby to nebyla estráda ani nuda.

Stal se některý díl vaším oblíbeným?

Takhle jsem o tom nepřemýšlel a asi je to tím, že každý díl je o něčem jiném a vystupují v něm jiní lidé. Možná právě proto pro mě byl výzvou bonusový díl o technicích orchestru – kustodech, protože ten se tematicky trochu vymykal. Řekl jsem si, že se na celý seriál podívám třeba v roce 2022 a pak se nějaké pořadí oblíbenosti třeba dostaví. Všechny díly ale měly společné to, že jsem se v nich vždycky dozvěděl spoustu pro mě úplně nových informací a zažíval příjemná překvapení z hereckých výkonů kolegů, které znám z orchestru spíš jen po hudební stránce. Za to bych touto cestou všem ještě jednou rád poděkoval.

Některé díly ale asi nebylo možné natáčet doma?

Přesně tak, kromě již zmíněných techniků se dva hudební díly točily jinde kvůli nástrojům. Proto jsme si je nechali na konec, když se trochu rozvolnilo. Epizoda o klávesových nástrojích, klavíru, cembalu, celestě a varhanách se natáčela dílem ve Smetanově síni, stejně jako některé bicí, a dílem v kostele sv. Šimona a Judy. Ale stejně z bezpečnostních důvodů točil každý hráč zvlášť.

Ohlasy od muzikantů, učitelů, ale i od myslivců

Máte nějaký ohlas například od učitelů hudební výchovy nebo na hudebních školách, že tento seriál zařadili do výuky?

Ohlasů je spousta z velmi různorodých stran a jsou vesměs pozitivní, ať už od muzikantů mimo náš orchestr, tak třeba nečekaně od myslivců. Učím totiž asi patnáct let na kurzech hrát loveckou hudbu myslivecké trubače a ti to po sociálních sítích šíří. A školy, to je pro mě asi nejpříjemnější překvapení. Už po natáčení druhého dílu „Violoncella“ mi psala kolegyně, že jí přišel e-mail od vedení hudební školy, kde učí, s odkazem na naše videa ke zhlédnutí a následnému šíření mezi studenty. To byl ale teprve začátek. PR oddělení FOK rozjelo kampaň pro hudební školy a podstatnou roli v oblíbenosti seriálu mezi dětmi určitě hraje i jejich nápad s kvízem ke každému dílu. Podle počtu vyluštěných kvízů lze usoudit, že často luští celé třídy, takže to funguje i na základních školách, nejen těch hudebních. A hlavně, seriál je nadčasový, takže věřím, že si ho občas někdo pustí třeba i za pár let.

Se svou ženou vystupujete s programy pro děti ve školkách a školách. Byla tato činnost inspirací pro Orchestr bez pódia?

Jistě jsem z toho do seriálu něco použil, i když to je trochu jiná práce. My hrajeme, pardon, hráli jsme a možná zase budeme, hlavně pro mateřské školy program s názvem Koncert pro nejmenší a to je úplně něco jiného než pro školy nebo dospělé. Pro mě osobně jsou takhle malé děti to nejlepší a zároveň nejnáročnější publikum. Na rozdíl od školních dětí zde není dobré klást hromadné otázky, protože hromadná odpověď může trvat i několik minut. Nesmí se povolit ani na vteřinu vzájemná pozornost, a tak když máme třeba dva koncerty za sebou, jsme zralí na lázně.

Plánujete po úspěchu seriálu ještě nějaké další podobné projekty pro FOK? Například v dětských pořadech FOK Orchestr na dotek?

Podobné pořady jsem pro FOK v minulosti dělal. Ale bylo to v devadesátých letech, tak si to už nikdo nepamatuje. Byly to dva typy koncertů v kostele svatých Šimona a Judy vždy pro 400 školních dětí, což bylo soustíčko. Jeden program byl s žesťovým kvintetem Bohemian Brass o žesťových nástrojích a další o bicích a harfě. Pokud by byl ze strany dramaturgie zájem, jsem připraven se v rámci svých možností podílet na čemkoliv smysluplném. Obecně si myslím, že je důležité dělat koncerty pro děti tak, aby se v nich vzbudil zájem o hudbu a hudební nástroje, a ne aby se cítily poučovány. Ostatně, to nemáme rád nikdo.

Nebojme se nových věcí

A nakonec taková shrnující otázka: řekl byste, že vás zkušenost s přípravou Orchestru bez pódia, kdy jste se musel učit spoustu nových dovedností, obohatila i do budoucna? Doporučil byste i pedagogickým pracovníkům, aby se v současné době nebáli vyzkoušet a naučit nové technologie pro výuku?

Všechno, co se člověk naučí, ho obohatí. U techniky je problém, že když s ní nepracujete často, leccos zapomenete a nestíháte vstřebávat novinky, a naopak si člověk musí hlídat, aby s ní netrávil až příliš času. Většina učitelů se při online výuce musela hodně naučit, i když jim to třeba nebylo blízké. Učit online je ale něco úplně jiného než točit videa, ta jsou, doufám, trvalejšího charakteru. Oboje by mělo něčím zaujmout, což je v tom zvýšeném počtu hodin, co všichni trávíme u obrazovky, monitoru nebo displeje, čím dál tím těžší. Přesto doporučuji nebát se zkoušet nové věci, protože se to bude hodit i v době pocovidové a vůbec pro komunikaci s dalšími generacemi. Mému otci je přes devadesát a jak se mu teď v domově seniorů hodí, že umí s mobilem a počítačem. Nikdy není pozdě.

Text: Karla Melichnová

Foto: archiv FOK a T. Kirschnera

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2021 na straně 22-24.