Naší úče s láskou

Vsadil bych se: kdyby mně a mým někdejším spolužákům bylo znovu deset, jedenáct let a kdyby nás život ještě jednou obdaroval naší tehdejší skvělou učitelkou, určitě bychom s ní patřili k účastníkům soutěže Srdce s láskou darované. Ačkoliv – sluší se vsázet o to, co víme na beton?

Prvními třemi třídami obecné školy chlapecké nás provedl pan ředitel. Prošedivělý plnovous a brýle v drátěných obroučkách mu propůjčily vzhled básníka z lumírovské generace. Jaký byl? Se sedmdesátiletým odstupem (běda, to číslo opravdu souhlasí!) soudím, že vyrovnaný a laskavý; i největší rošťáky káral s důstojným sebeovládáním. Učil nás (asi dobře), známkoval (nejspíš shovívavě) a zjitřené klukovské dušičky nám hladil srozumitelnými projevy češství, kterými dokázal prošpikovat snad i opáčko z malé násobilky. Bylo to v posledních třech letech nacistické okupace… Nicméně mi po něm zbyla zmatená tříšť kusých vzpomínek, které jen tu a tam vystupují z mlhy. Chovali jsme se k němu s úctou. Byli jsme k tomu doma vedeni. Třeba ne všichni, ale ty druhé už usměrnila většina.

Taková byla doba. Kdo byl vychováván podle jejích přikázání, tomu se po ní stýská. Bída naší rozhárané, rozhádané a rozkradené současnosti je už v tom, že přemnoho mladších nemá tušení, po čem se jim vlastně má stýskat…

V pětačtyřicátém roce ,čas trhnul oponou‘. Pro mne a dalších třicet čerstvých čtvrťáků i tak, že prvního září úderem osmé hodiny do naší třídy vstoupila – ale ne, tak to nebylo. V té chvíli se mezi nás vřítila vysoká brýlatá mladá dáma a hned zkraje nám sdělila, že my jsme teď její pánčata a ona že je naše úča.

A už to jelo! Jestliže vzpomínka na pana ředitele je rozostřena zřejmě i proto, že se – řečeno současným jazykem – nepouštěl do žádných složitějších akcí, pak úča co možná nejsložitější akce bez ustání a neúnavně vyhledávala. A povětšinou takové, při kterých se rozdávala někdy opravdová, někdy pomyslná srdce.

Před Dnem matek jsme vždy několik hodin ručních prací zasvětili výrobě blahopřání maminkám. Jindy zase třeba dárků neznámým vrstevníkům do nemocnice nebo dětského domova. Jako přeškolený levák jsem měl – a mám – obě ruce levé, ale pod tvořivým a taktním vedením úči jsem se přímo překonával. Ale to my všichni.

Nevzpomínám si, že by jí někdo odmlouval nebo se dokonce po ní nějak pitvořil. To se svatým nedělá. Tedy opravdovým určitě ne.

Nemám tušení, zda úča kdy co četla od Johna Ruskina, oxfordského filozofa z 19. století, ale určitě s ním sdílela tvrdě odmítavý postoj k parazitismu všeho druhu. A nejspíš si nějak sama a po svém zformulovala jeho okřídlenou větu: „Zaslouží-li si kdo pochvalu, dbejte, ať mu ji neodepřete.“ Nezapomněla občas přede všemi pochválit i toho nejpytlíkovatějšího pytlíka, byť třeba jen za to, že při tělocviku pěknou roznožkou přeskočil kozu nebo že čistě umyl tabuli. Na bezpočet způsobů hnětla třídu v jednu velkou soudržnou partu. Vlastně až po letech mi došlo, že jsme tehdy většinou vůbec nevěděli, kdo chodí o jednu třídu výš nebo níž. Tolik jsme si sami stačili, my pyšní rytíři družiny naší Královny Úči!

Jednou si vzpomněla, že s námi zdramatizuje Havlíčkova Krále Lávru. Jen tak, pro naše sebevědomí a pro radost rodičů a přátel školy. Vybranými komedianty obsadila role ušatého krále (hrál ho pozdější vynikající fotoreportér Ota Richter), nešťastného holiče Kukulína, dokonce i jeho ustarané matičky… Představení jsme s velkým úspěchem dávali v divadelním sále smíchovského pivovaru a také v Ženských domovech.

Mnohostránkový příběh musel verš od verše, slovo za slovem umět nazpaměť i sbor. A ten tvořila bez výjimky celá třída. Pozoruhodný úkaz: text bezchybně zvládli i borci, kterým dělalo potíže osvojit si třeba vyjmenovaná slova po b. Co všechno dokáže správná motivace! Mohu doložit, že třeba někdejší Kukulín umí odříkat Krále Lávru s občasným malým zaškobrtnutím dodnes. I když si nemůže vzpomenout, kam položil brýle.

Úča s námi občas jezdila i na nedělní výlety: do Šárky, na Berounku, třeba až na Křivoklát. Vyhlásila několikaměsíční soutěž o půl tuctu nejiniciativnějších, kteří s ní za odměnu pojedou na velikonoční prázdniny do Prachovských skal, a ten slib ve vší parádě splnila. Korunu všemu nasadila vždy v posledním měsíci čtvrté i páté třídy, které jsme s ní strávili ve škole v přírodě. Kdo ví o jiné třídě, která něco takového absolvovala v letech 1946 a 1947, ať mi dá vědět.

Kolik asi musela naše úča oběhnout kanceláří, kolik napsat dopisů a odpovědí na odpovědi, než jí ten záměr nějakým zázrakem schválili!

Optimista dokáže udělat z těžkostí příležitosti. To bylo její krédo. Díky němu jsme strávili měsíc ve srubové osadě na Sázavě a po roce v podobné v Beskydech. Ona, čtyři nebo pět maminek – ty nám vařily, ale jinak bydlely samy a kromě kuchyně a jídelny je téměř nevídali ani jejich synkové – a třicet kluků. Jedenatřicátý chyběl; na konci čtvrté třídy doma šprtal na zkoušku, aby mohl přejít rovnou do primy gymnázia, a příští školní rok už s námi neabsolvoval. Jiného tak postiženého by nám bylo líto, ale tohle byl maminčin mazánek.

Každé všední dopoledne jsme se tam docela ostře učili, odpoledne byla vyhrazena sportování a hrám. Inspektor za námi nedorazil, ani kontrola dodržování hygieny. Všechno klapalo i bez nich.

Každý den jsme vztyčovali a snímali státní vlajku. K tomu obřadu jsme nastupovali v tričkách s našitými odznaky, které úča navrhla a dala zhotovit. Že se zjevně inspirovala znakem Rychlých šípů, nikomu z nás nevadilo, právě naopak. Vlajkovou četu tvořili vždy premianti předchozího dne. O to vyznamenání jsme se div neprali! Něco z toho muselo zůstat v každém z nás.

Trpím, když vidím fotbalové fandy třeba z Horní Dolní, jak s řevem pobíhají s tou krásnou vlajkou počmáranou svým domicilem a všemožnými nápisy, mnohdy politou pivem. Úča by je srovnala!

Po návratu z Padolí jsme se rozprchli. Někdo na gymnázium, někdo na měšťanku. A když to po roce srovnala jednotná základní škola, já už jsem bydlel na opačném konci Prahy. Když jsem se tu a tam potkal s někdejšími spolužáky, pokaždé přišla řeč na úču. Že bychom měli zjistit, kde působí, a vydat se za ní. Ale všichni víme, jak to chodí.

A tak bych chtěl alespoň tohle srdce z lásky darované poslat jednomu srdci, které – jak to v minulém čísle smutně, ale moc hezky vyjádřil Jiří Lábus – asi už dotlouklo…

Optimista dokáže udělat z těžkostí příležitosti.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2015 na straně 6—7.