O cestě ke Slunci

Naši starší spolužáci z 9. A se na začátku školního roku rozhodli vstoupit do soutěže Srdce s láskou darované. Krásná soutěž, ze začátku nikdo ve škole nevěděl, o čem to pořád potají deváťáci diskutují, byli tajemní, jasně, nechtěli, abychom jim někdo vzal jejich myšlenku… I my dvě z naší školní redakce s názvem Krasoňačky jsme se zapojily sice do jiné, ale také krásné soutěže – Převezměte terezínskou štafetu, kde jsme psaly časopis navazující na dětský z Terezína – a tím měly podobný námět. Proto jsme byly „vyvolené“ jejich cestu sledovat a dnes již můžeme a chceme se podělit o ní i s vámi. A proč říkáme, že jsme měly podobný námět?

Srdce pro Wintona a Hachenburga

Srdce je totiž s láskou věnované siru Nicholasi Wintonovi a Hanuši Hachenburgovi. Sira Wintona snad nemusíme představovat, je to přesně ten, co zachránil 669 židovských dětí před koncentračním táborem. Škoda, že nezachránil krásně zaokrouhleně 670 dětí! Tam bychom se i my přimlouvaly za Hanuše Hachenburga – tomu také byla věnovaná druhá část srdce a zase z lásky! Hanuš byl velice talentovaný chlapec, dokonce vyšla po smrti jeho sbírka básní. Bohužel se narodil ve špatnou dobu na špatném místě a to byl důvod, proč se rozplynul jako obláček dýmu z komínu v Osvětimi, velká ztráta! Hanuš i nás také v časopise inspiroval k napsání básně, předlohou nám byla právě báseň s názvem Srdce.

A jak to všechno se srdíčkem začalo? Vlastně nenápadně, sezením naší paní učitelky s deváťáky a vymýšlením, jak skloubit obrázek a text.

O psané slovo se nakonec postaral Aleš Krčil, náš sice bývalý spolužák, ale jelikož přeskočil dva ročníky, tak je to náš vrstevník. Společné se srdíčkem a s námi má to, že již soutěž Převezměte terezínskou štafetu absolvoval a dokonce i vyhrál několik cen. Dnes již štafetu převzal a je nám vzorem, který bychom chtěly následovat.

„Škoda“ a „děkujeme“

Text a nápad na srdíčko tedy byl a už se krásně nápady mísily. Každý přiložil ruku k dílu. Žádné obrysy srdce, pěkně básničky Hanušovi, malované mašinky, každá jede jiným směrem, jedna do Británie, druhá do Terezína, všichni víme, kam bychom si raději sedli. Srdíčko je v půlce rozlomené, na jedné polovině pozadí šedivé, na druhé červené, to se ani vysvětlovat nemusí. V srdíčku se najdou také obláčky a v nich nepřeživší z Terezína a Osvětimi, ale také srdíčka dětí zachráněných sirem.

Pro kontrast používáme refrény „škoda“ a „děkujeme“. Nechybí ani fotky sira a vzkaz od Hanuše, sluníčko a k němu stopy a mráček s deštěm, nemusíme psát, na jaké straně je co. Aby v srdíčku každý opravdu nechal kousek sama sebe, tak holky daly mezi dva obrysy básniček pusy a kluci otisk palce, okolo se každý nezapomněl podepsat. Všechny holky i s paní učitelkou chodily po škole s červenými pusami, málokdo ale věděl, že ty pusy jsou opravdu z lásky darované!

Z Humpolce do Prahy i Británie

Když bylo dílo dokončeno, nechtěl se nikdo smířit s tím, že už to všechno končí. Začali se hledat adresáti srdce. Jeden je bohužel k nesmírné škodě mrtvý, druhému je 105 let a žije v Británii. Začal neúnavný boj a povedlo se. Najít Hanuše bylo paradoxně lehčí, známe přece Gymnázium Přírodní škola v Praze, tam je Hanuš vlastně neustále jako živý a určitě se na školu z obláčku dívá. Sir byl horší oříšek, nakonec pomohlo zase nám známé gymnázium, dalo kontakt na školu, která má sirovo jméno. Odtud kontakt na Sílu lidskosti a už se rozjel kolotoč. Srdíčko bylo elektronickou formou posláno jak do Británie, tak do Prahy. Ale zase tím cesta ke Slunci nekončí.

Před Vánoci kopii srdce viděl starosta našeho města Humpolec a měl velkou radost, určitě se přijde podívat i na originál. Ten je střežen u nás ve škole, zatím v chemii, již na něj máme i rámeček, ještě zasklít a bude zde památka na spoustu let. Nejen na Nicholase Wintona a Hanuše Hachenburga, ale i na naše šikovné deváťáky.

Další pokračování přišlo jednoho únorového dopoledne, kdy jsme se všichni sešli na předání kopií srdíčka na obě strany. Bohužel obě strany byly v zastoupení, Hanuš ho určitě uvidí z obláčku, sir Nicholas Winton možná i na fotce a přečte si text, doufáme.

Síla lidskosti

Předávání bylo moc dojemné, pan Tulis, dramaturg dokumentu o Nicholasu Wintonovi nazvaného Síla lidskosti, se nám věnoval skoro čtyři hodiny. Film byl tak krásný, že jsme skoro všichni brečeli, beseda byla moc zajímavá a pak už pan Tulis řekl do plného sálu kina, že má přijít na pódium 9. A s paní učitelkou. Bylo to nádherné, všichni určitě pochopili, že srdce nebylo malované jen tak z nudy, ale bylo opravdu z lásky darované!

Děkujeme za krásný zážitek a jsme rádi, že navazujeme na správnou věc. Panu Tulisovi jsme pak měli možnost my tři týmy s krásnými názvy Krasoňačky, C6H12O6 (paní učitelka jim neřekne jinak než Cukry) a Svatoušci předvést naše časopisy, jsme na ně velice hrdí! Psali jsme je po vzoru dětí z Terezína s cílem převzít jejich štafetu, všichni jsou většinou bohužel již mrtví, zabila je nesmyslná válka, ale my nechceme, aby zmizeli z povědomí, zaslouží si, aby se o nich vědělo! Doufáme, že ještě budeme mít možnost o dětech i našich časopisech více napsat i jindy.

I my se na závěr připojujeme k základní myšlence srdce a děkujeme!

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2015 na straně 46—49.