Epištoly - Já sním o Vánocích bílých

Ta píseň patří k mým nejmilejším už ode dne, kdy jsem ji slyšel poprvé. Právě tak jsem obdivoval zpěváka, který ji z Ameriky poslal do celého křesťanského světa – Harryho Lillise „Binga“ Crosbyho. Píseň mne okouzlila o některých prvních poválečných Vánocích. Snad už v pětačtyřicátém, možná rok poté. S Crosbym jsem se seznámil o něco později, nejspíše v sedmačtyřicátém, kdy mě jako malého kluka dostal film Farář u svatého Dominika se zpěvákem v titulní roli.

Na katolického kněze těch časů (i amerického) byl hrdina filmu hodně nekonvenční a měl s tím trable. Nakonec ale zmákl i partu zdánlivě nezvládnutelných chuligánků. A mé sympatie k hlavnímu představiteli přerostly až v bezvýhradný obdiv, když mi docvaklo, že právě on první nazpíval tu kouzelnou vánoční písničku.

V originále se jmenuje White Christmas. A roku 1940 ji nenapsal nikdo menší než Irving Berlin, jeden z otců zakladatelů moderní populární hudby, kterého celý svět dlouho považoval za Američana jako řemen, jenže on se narodil jako Israel Bejlin v Ťumeni. Za Atlantik se dostal až jako jedno ze sedmi dětí židovské rodiny, která z Ruska prchla z obavy před protižidovskými pogromy. V nové vlasti se s poameričtělou transkripcí svého příjmení na Beline probíjel pouličním prodejem novin a čištěním bot, až se uchytil jako zpívající číšník. To byla v letech před první světovou válkou na newyorské Broadwayi veliká móda a on brzy dosáhl takové popularity, že po něm majitel restaurace požadoval, aby si složil vlastní píseň. Tak roku 1911 napsal Alexander’s Ragtime Band, snad nejproslulejší evergreen posledního století…

A píseň White Christmas se podle Guinnessovy knihy rekordů v Crosbyho nazpívání z jara 1942 dočkala do konce prvního pololetí roku 1987 jen ve Spojených státech prodeje 170 884 207 gramofonových singlů. A dál se prodává ostošest na různých nosičích sama za sebe i v nesčetných kolekcích zpěvákových hitů nebo vánočních písní z celého světa.

U nás se bleskem ujala také díky přidané hodnotě hezkého českého překladu skladatele a textaře Jaroslava Moravce. Nepochybně i zásluhou Rudolfa Cortése, který ji tehdy úžasně zpíval. „Já sním o Vánocích bílých, Vánocích, jaké z dětství znám…“

Zajímavá věc: i já, uprostřed vlastního dětství, jsem si broukal s rádiem o Vánocích, jaké z dětství znám, a kupodivu mi to nepřišlo divné, ačkoli o bílé Vánoce u nás tenkrát ještě nebyla žádná nouze. Ani o zamrzlou Vltavu, na které obvykle v Praze o vánočních prázdninách bruslívaly snad tisíce lidí.

Nikdy a ničím se nelze zavděčit všem. Jedny takové vydařené Vánoce mého základní školou povinného dětství byly pro mě právě mimořádnou nadílkou sněhu i ledu poněkud smolné. Všechno to začalo už na Štědrý den, když jsem byl po ránu vyslán na poslední drobné nákupy. Klouzalo to a já, který jsem odjakživa našlapoval spíše na paty než na špičky, jsem se proměnil ve zvláště ohrožený druh. Chviličku poté, co jsem potkal půvabnou o tři roky mladší dívenku, kterou jsem už delší čas ostře sledoval (ovšem pouze zrakem, a ještě jen když se zrovna nedívala), mi podpatek ujel po zmrazku a už jsem sebou břinkl. Jen jsem se zvedl, znovu a ještě hůře, protože jsem padl na lopatky a pořádně se uhodil do týla. Nic jsem si nezlomil ani nevyvrkl, ale i to by mi bylo snad milejší, než kdyby můj dvojpád viděla ta mladá dáma. Ať jsem se však rozhlížel, jak chtěl, už tam naštěstí nikde nebyla, takže má důstojnost začínajícího mladého muže v jejích očích nikterak neutrpěla. Ještě že alespoň tak. (Po jedenácti letech jsem si tu slečnu vzal a už máme za sebou i diamantovou svatbu. Ale to je zase jiný příběh.)

S bílými Vánocemi mám spojený i další příběh z trochu jiného soudku. V dobách, kdy náboženství patřilo k povinným školním předmětům, jsem se v té věci díky vlasteneckému rozhodnutí rodičů zapsat mě do Církve československé – husitské, i když to tehdy ještě neměla v názvu – cítil docela komfortně. Jak by ne, když Mistr Jan Hus byl a je národním světcem a nadto mě jedna víra pojila s Janem Žižkou a jeho božími bojovníky, kteří to křižákům pokaždé natřeli.

Ve třídě nás husitů bylo tak právě kolem bubnu, jak by napsal Alois Jirásek. To mi nevadilo, právě naopak. Náboženství jsme mívali v kabinetu, kterému vévodil stojan se závěsnými obrazy z české historie. Velitelský stan před bitvou na Moravském poli, Bitva na Vítkově, Poslední odpor u zdi bělohorské obory, Poprava vůdců českého povstání na Staroměstském náměstí… Spousta toho byla a já jsem se týden co týden div nemodlil, aby farář, který nás učil náboženství, dorazil pozdě nebo ještě lépe nepřijel vůbec, protože to bych si potom mohl ty výjevy prohlížet celou hodinu.

Naše nepočetnost však byla zároveň i nevýhodou. Katolíků byla plná třída a v neděli se v plném kostele jejich nepřítomnost ztratila. Nadto je náboženství učil katecheta, takže farář z jejich kostela z nich vlastně znal pouze ministranty.

Jeden můj spolužák podobojí a já jsme hráli po většinu roku fotbal, a když mrzlo, pak i hokej. Žákovským zápasům patřila téměř bez výjimky nedělní dopoledne, čas bohoslužeb. A to byl obrovský problém. Náš farář tam po nás požadoval alespoň padesátiprocentní účast. Jenže jak to navléknout, když jsme v tom samém čase měli být někde úplně jinde? A on neustále hrozil zhoršenou známkou na vysvědčení. Když se s námi loučil před vánočními prázdninami, kladl nám na srdce, že nás chce v modlitebně vidět i na Boží hod.

Jenže v té obzvlášť bílé a zmrzlé zimě jsme v ten svátek nemohli nehrát zápas. S krásnou a moudrou paní farářkou Martinou Viktorií Kopeckou by se určitě dalo úspěšně vyjednávat – ale s ním?

Teoreticky jsme mohli stihnout obé, pokud se už k bohoslužbě navlékneme do hokejové výstroje a drobet to zamaskujeme kabáty a šálami. Leč, jak už jsem vzpomněl, klouzalo to. Pan farář k nám jezdil na jawě robotu, takovém postarším prskoletu, a právě toho dne nabral značné zpoždění. Zbylo nám jediné – uprchnout vprostřed bohoslužby. Nemohli jsme přitom neprozradit důvod svého nekřesťanského konání. Prozradily nás brusle přes rameno, hole a mé mohutné brankářské betony.

Na hřiště jsme se přiřítili jen taktak. A zase pech: jen se začalo hrát, škrtl mi jeden protihráč špičkou hokejky o tvář. Dochytal jsem s velikou náplastí.

Tím byl, zaplať bůh, smůle konec. Vyhráli jsme 2:1. Pan farář nám tu dezerci nakonec v duchu svého poslání odpustil. A já si, zase jako tenkrát, i letos určitě zabroukám, že sním o Vánocích bílých, jaké z dětství znám. Marně?

Miloslav Jenšík

Foto: Shutterstock

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2021 na straně 6-7.