„Domov je to nejvíc, co můžeme v životě mít,“ říká režisér Zdeněk Troška

Na jeho pohádkách vyrůstají generace dětí. Natočil jich deset, jednu hezčí než druhou. Je autorem sérií populárních komedií v čele s trilogií Slunce, seno… Hlášky z jeho filmů zlidověly. Je nepřehlédnutelný. Poznáte bezpečně, kde zrovna je, protože se lidé kolem smějí. Rád rozdává radost. Když vám píše e-mail, končí slovy: Mějte se. A smějte se. Zdeněk Troška.

Jste velký vypravěč. Verbálně i filmově. Každé vyprávění potřebuje příběh. Kde je brát? Alespoň ty filmové? Co by dnes musel mít scénář, abyste si řekl: Jo, to je vono, to chci točit?

Základní lidské situace jsou vlastně pořád stejné: zamilovanost, láska, manželství, nevěra, rozchod, smíření, další nevěra, rozvod. A je jedno, jestli se to odehrává v 18. nebo 21. století, na zámku, na statku, na chatě, v paneláku, jestli má ona na sobě krinolínu nebo kombiné. Anebo vůbec nic. Prostě pořád dokola, do omrzení furt stejný, jak říkají báby v Babovřeskách. Autor se pak musí rozhodnout, jestli to pojme jako sociální drámo, tragédii nebo komedii.

Těch možností je nekonečné množství. Stačí se dívat kolem sebe, tu něco vyslechnout, tu si něco přečíst, pak to „hodit“ do příslušného obalu a je to. Pamatovat si složení vět, použití slovních výrazů, zachovat hovorový, lidový styl, snažit se být co nejvíc člověčí. Vždycky, když čtu knihu, scénář, dopis, vidím to už před sebou jako film. Co se týče pohádek, snažím se vybrat historickou dobu, která by příběhu nejvíc slušela. Pohádkovou dobou je gotika, renesance, baroko a rokoko. Je zajímavé, že od empíru výš je to už historická, nám blízká doba, tudíž nepohádková. Každý styl má něco do sebe, jednomu příběhu sluší renesance, druhému rokoko. Nesnáším mišmaš, kdy se třeba ve filmu objeví gotický čepec a rokokové zrcadlo, to mě může čert vzít. I když pohádka snese hodně, nemůže vypadat jako dort od pejska a kočičky. To pak ukazuje na neznalost a nevzdělanost režiséra.

Jde mi o pravdivost a uvěřitelnost

Vnímám správně, že čím přirozenější situace, čím normálnější dialogy a hlášky se scenáristovi podaří, tím více se divák s filmem ztotožní a kus si ho přivlastní? Jak moc práce dá, aby filmová hláška zlidověla? Když se u nás doma něco nedaří, někdo zahlásí: Se podívej na Vachoutouc, jak se zmohli!

Při psaní scénáře vůbec nemyslím na to, že by se ta která věta měla stát hláškou. To si diváci sami vyberou a osvojí. Pochopitelně mě těší, když zaslechnu nějakou narážku z mých filmů. Zrovna nedávno v restauraci. U vedlejšího stolu si paní strčila několik párátek do kapsy a manžel to okomentoval slovy faráře Otíka: Nepokradeš, Kelišová J. Jinak situace a dialogy musí být uvěřitelné, pravdivé, byť nadsazené do humorného výrazu. Prostě tak, jak by to v dané situaci řekl každý Čech. U filmu Slunce, seno a pár facek mi kritika kdysi vyčítala, že jsem natočil vulgární film, plný fekálního humoru. Měli na mysli výkřik Škopkové: Neser mě, Blaženo! Jenže v tom stavu nejvyššího rozčilení by to řekl každý, tudíž je to uvěřitelné a pravdivé. Kdyby řekla: Nezlob mě, Blaženo, nebyla by to pravda, znělo by to falešně.

Nejen hoštická trilogie stojí na geniální symbióze herců a neherců. Jak poznáte, že to neherec „dá“?

Měl jsem tu výhodu, že jsem své sousedky a sousedy z Hoštic od dětství velmi dobře znal. Někteří z nich hrávali ochotnické divadlo, tancovali Českou besedu, vystupovali na Babském bále, prostě se nestyděli. Věděl jsem, že paní Švecová bude skvělá Keliška a paní Plátová stejně dobrá Konopnice. Také to, že mě odmala znali, jim pomáhalo, aby neměli žádný ostych a trému. A když jejich výkon pochválili sami herci, byli už v klidu a spokojení.

K jednotlivým obdobím a žánrům patří i herci, možná až party herců, s nimiž s oblibou pracujete. V poslední době otevíráte dveře opravdu mladé generaci, jako jsou Sara Sandeva či Dominick Benedikt. V čem jsou dobří? Musí tam být něco, co se těžko popisuje slovy, ale co cítíte, že bude fungovat?

Ano, nejprve zaujmou tím, že se vejdou vizuálně do mé představy. A pak svou schopností hereckého výrazu, kterým postavu oživí. Stačí se domluvit, jak postavu vidím já a jak oni, shodneme se a je to. Musím jim věřit a oni zase mně, že je povedu či ohlídám, aby jejich postava byla přesně taková, jaká má být. Je to o vzájemné důvěře.

Měl jsem tu výhodu, že jsem neherce – své sousedky a sousedy z Hoštic od dětství znal.

I dnešní děti milují pohádky

Jako dítě jsem žila „Zemlejnou“. Rodiče jsem donutila k hledání kulis mlýna, ale zbyla už jen louka, kde „Zemlejna“ bělila prádlo, prošmejdila jsem Helfenburk. Žádná princezna tam už nejni. Na vašich pohádkách vyrůstají generace. V čem jsou ty současné jiné? Je těžší oslovit generaci používající od školky mobily a sociální sítě? Nemluví ty děti už trochu jinou řečí?

Máte pravdu, doba po revoluci se výrazně změnila. Děti jsou odchované videohrami, mají k dispozici všemožné technické vybavení, jsou už naprogramované jinak. Přesto se dovedou při projekci soustředit na děj a jít s protagonisty, fandit jim a mít radost z jejich úspěchu. Ověřil jsem si to opět v říjnu na festivalu filmů pro děti a mládež v Ostrově u Karlových Varů, kde děti od první do deváté třídy naprosto soustředěně a spontánně sledovaly mou poslední pohádku Zakleté pírko. A nakonec jí v hlasování přiřkly Hlavní cenu dětského diváka. Prostě pod zdánlivě drsnější slupkou je pořád to hodné, citlivé nitro, které se nechá příběhem unést, rozesmát i dojmout.

Vaše babička od tatínka si přála, abyste byl kněz, ta od maminky učitel. Jakého řemesla, povolání si vážíte a čím byste asi byl, kdyby vás třeba nevzali na FAMU? Máte mezi našimi filmaři „pana učitele“?

Ano, to byla přání mých babiček, viděly v tom zabezpečenou existenci a žádnou dřinu. Dlouhá léta jsem v našem kostele ministroval, farář Otík je přesnou kopií našeho pana faráře. Učitelování by mě taky bavilo, byl bych jistě přísný, ale i laskavý kantor. Hlavně bych trval na tom, aby se děti naučily dobře česky. Nechápu rodiče, co nutí své dětičky už od druhé třídy chodit na angličtinu, když neumí ani vyjmenovaná slova. Pak neumí pořádně to ani to. A co bych dělal jiného? Prodával v antikvariátu nebo v knihkupectví. Anebo byl knihovníkem, protože knížky miluju od dětství. Filmových vzorů bylo hned několik: Martin Frič, Václav Krška, Karel Kachyňa, Antonín Moskalyk, Petr Weigl a otec české filmové pohádky Bořivoj Zeman. Ten mě učil a stal se mým milovaným pedagogem.

Školu jsem miloval

Kudy vedla cesta kluka z Hoštic na Lycée Carnot v Dijonu? Jaký jste byl žák a student? Mazánek, Pažout nebo to zdravé mezi tím?

Já byl nadšený žáček, školu jsem miloval. Celých devatenáct let, co jsem do ní chodil, jsem seděl v první lavici u katedry. Měl jsem tak pocit, že vyučující je tam pro mě, chtěl jsem s ním být v neustálém kontaktu. Jen jednou se stalo, že mě učitelka přesadila do zadní lavice, a tím pro mě zájem o předmět zmizel. Pod lavicí jsem si při hodině četl napínavé černé romány. Pak mi učitelka knihu Krásná kajícnice aneb Prodavač duší sebrala, ale za čtrnáct dní mě požádala, jestli bych jí přinesl druhý díl. Těch dílů bylo pět a já jsem zase směl do první lavice…

Na základce jsem byl horlivý žák, všechno mě zajímalo, ležel jsem v knížkách. Jenže už v šesté třídě jsem věděl, že budu filmovým režisérem, tudíž nějakou matiku, chemii, fyziku nebo geometrii nikdy potřebovat nebudu, a tak jsem je vypustil ze zřetele. Stál jsem si neochvějně na svém a nikdo mě nedonutil ztrácet čas nějakými nesmyslnými rovnicemi o x neznámých.

A studia ve Francii, to je na dlouhé povídání, to snad někdy příště. Strakonické gymnázium mě poslalo na konkurz do Brna, já ho udělal a odjel na tři roky do burgundského Dijonu. To bylo v době kolem roku 1968, kdy zavládlo uvolnění, padla cenzura, otevřely se československé sekce ve Francii. A já se do toho vešel.

Vánoce u Trošků byly kouzelné

Máme společnou jednu vášeň, která k Vánocům patří. Dobré jídlo. Jaké bývaly Vánoce u Trošků a jaké jsou teď? Vosí hnízda, nebo pracny? Kapr z Blatný, nebo z Třeboně? Ale co mne opravdu trápí: Proč nemáte rád kozí sýr a votápek

Dobré jídlo mám rád Vánoce Nevánoce. Navíc jsem nadšený všežravec, takže s chutí sním cokoliv. Jen ten škraloup ne, ten polknout, pustím okamžitě moč i trus J a kozí mlíko či sejra mi smrdí. I když jsem asi dvakrát ochutnal sýr z kozího mléka a byl lahodný. Vánoční cukroví jsem miloval jako dítě, dneska snad jen pracny zůstaly u mě na prvním místě, protože už na sladké nejsem. A kapr, jestli z Třeboně nebo Blatné, to je jedno, já se jich neptám J . Vánoce mého dětství byly opravdu kouzelné. Byli jsme veliká rodina, oba rodiče pocházeli ze stejné vsi, takže tam bylo otcovo i matčino příbuzenstvo. Peklo se, vařilo, smažilo, tloustlo. Hýčkané děti ze všech stran. Psali jsme Ježíškovi, já o knížky, čtvrtky, náčrtníky, barvičky a omalovánky, bratr Pavel o autíčka, traktory, stavebnice, nářadí, vláček. A Ježíšek nikdy nezapomněl.

A druhou vášeň: knížky. Ohlásil jste v létě odchod do důchodu, takže teď na ně máte čas? Můžete jmenovat jednu nebo deset, které by stály za převedení na plátno? A kterou byste si chtěl určitě natočit vy? Protože spojení Troška rovná se důchodce, to je protimluv, souhlasíte? Jakou spotřebu knížek, řekněme měsíčně, máte, když vstáváte ve čtyři a kupujete si jich sto padesát najednou?

Koho jste potkali, co vám to nalhali? Pravda, vstávám ve čtyři ráno a čtu všechno možné. Od literatury faktu přes historii až po pohádky nebo Vlastu Javořickou. A jsem spokojený. Teď zrovna čtu Romanovce od Simona Montefioreho, skoro tisícistránkovou bichli, ale strašně zajímavou! Pak tu mám slovník architektury i to je zajímavé studium a vedle Erbenova Kytice, kterou od dětství miluju. Stejně tak balady Karla Dewettera píšícího na vlně Erbena, a hlavně mého milovaného Julia Zeyera, na kterého nedám dopustit!

Ano, s natáčením jsem skončil, protože musím přečíst ty stohy knížek, které jsem si během života nakoupil právě s tím, že si je přečtu v důchodu. Jsem v něm už pět a půl roku, a tak čtu. Musím rychle, dokud na to ještě vidím, a už se taky kolem poflakuje ten mizera Alzheimer. Abych nakonec nečetl stále dokola Honzíkovu cestu J. Mám nachystaných několik scénářů, jednak klasických českých pohádek, dvě veselohry ze současnosti, detektivní seriál, a hlavně Čachtickou paní podle Joža Nižnánského. Bylo mně však řečeno, že jsem stará škola, že točím postaru a že dneska se točí už jinak. Tak jsem poděkoval a šel domů.

Z vašich filmů plyne, že máte rád lidi. Ale – co na nich nemáte rád?

Omezenost, hloupost, lhostejnost, závist, podrazy, agresi a vůbec všechny záporné vlastnosti, co můžou být.

Vydavatelé časopisu AGE s podobnými nadšenci vymysleli a roky organizují Srdce s láskou darované, projekt, který dává radost, spojuje lidi a generace stejně jako vaše filmy. Proč je těžší dělat laskavé věci než lumpárny, těžší projevovat lásku než sobeckost?

Je to asi tím, že se lidi stydí projevovat své city. Láskyplná kniha nebo film se označí za červenou knihovnu nebo škvár, jsou na veřejnosti odsuzované, ale nic bych za to nedal, že si je tito kritici doma tajně čtou nebo sledujou. A jestli říkají, že ne, tak lžou. Proč se mám stydět za to, že někomu projevím svou náklonnost, lásku? To se musí lidi stále na potkání zabíjet a vraždit? Jen si spočtěte všechny mrtvoly, které za den spatříte v televizi, a to zdaleka nevidíte všechny programy. Je to hnus, velebnosti. Vžilo se, že komedie či romantika jsou odpady, ale boj jedince proti všem je to pravé ořechové. Nebo jako vzdělaný intelektuál číst jen Dostojevského, Eca nebo Solženicyna? To je, jako byste stále dokola jedla jen svíčkovou. Za týden jí budete mít plné zuby. Naštěstí si člověk může vybrat – když to nechci vidět, číst nebo jíst, neberu si to. A je to. Nikdo vás nemůže donutit.

À propos: Jakou filmovou pohádku máte nejraději?

Je jich několik. Předně Krškova Legenda o lásce s krásnou Janou Rybářovou jako princeznou Širín, Hrátky s čertem, Byl jednou jeden král, všechny ty princezny pyšné i se zlatou hvězdou, Strakonický dudák, Florián. Ruská kreslená Sněhová královna nebo Koníček Hrbáček, Jak voják přemohl vodníka a smutný Člověk obojživelník. Filmy mého dětství.

Jako Jihočeška jsem hrdá na to, jak fantasticky propagujete náš kraj. Už to vidím: V Hošticích na návsi socha, v Týně Troškovo náměstí, po blatských vesnicích by mohla vést Naučná stezka Zdeňka Trošky a končit v Holašovicích u návesáku u toho vodníka, který je vám trošku podobný. Co pro vás znamená domov? Kde jste nejvíc doma?

Domov je to nejvíc, co můžeme v životě mít. Opravdu platí, že všude dobře, ale doma nejlíp. Čím víc zemí procestujete, tím víc si vážíte domova. Domov je jistota, bezpečí, vzpomínky na dětství a dospívání, prostě radost. Doma jsem v Hošticích, v Praze jenom přespávám. Jižní Čechy jsou nejkrásnější, protože jsem tu doma. Kamkoli postavíte kameru, můžete točit. Krásná země zamyšlená.

Kdybych mohl čtenářům AGE dát k Vánocům nějaký pohádkový dárek, bylo by to, aby Vánoce trávili vždycky doma s těmi, co mají rádi, byli všichni zdraví a měli proč se smát. Protože, jak říkala Helenka Růžičková, nikdy nezapomínej na úsměv, je to světlo, které při pohledu do očí prozradí, že je srdce doma.

Se Zdeňkem Troškou si povídala Štěpánka Kotrbová

Foto: archiv Zdeňka Trošky

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2021 na straně 8-11.