Hurá na parket aneb Nebudeme čekat u televize na pana Alzheimera

Chodili jste někdy do tanečních? Nebo dokonce na tréninky tance? Pak jistě víte, že dosáhnout stavu, kdy je pro člověka tanec zábavou, není tak samozřejmé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nám se podařilo nahlédnout do světa lidí, kteří jsou v tomto oboru mistry: seznamte se s podbrdskými Kopýtky. Trénují latinskoamerické i standardní tance pod vedením mladého učitele Kamila Krause, který by mohl být klidně jejich synem, neboť nejstarší z tanečníků už má na zádech přes šest křížků.

Kamile, říkám to správně, když vás oslovuju „trenére“?

Ano, tohle je opravdu trénink. V tanečních používáme termín „výuka“, tam se jedná nejen o tanec, ale i o nějakou společenskou etiku a výchovu tanečníků. Do tanečních jdete, když se chcete připravit na ples. To, co děláme s Kopýtkama, je už opravdu spíš sportovní výkon. V amatérském tanci jsou kategorie rozděleny do tříd a myslím, že my už jsme na takové úrovni, kdy by členové Kopýtek mohli v těch nižších třídách závodit.

Kdo vlastně jsou Kopýtka, taneční skupina?

Kopýtka jsou skvělá parta. Dříve si tak i říkali – Partička. Je to trochu zašmodrchané. Úplně na začátku jsem tady dělal taneční výuku, asi před deseti lety. A pak se z původní početnější Partičky vyselektovala skupina, která se tanci chtěla věnovat intenzivněji. Líbilo se jim, jak učím, prý jsem vždycky působil, že jsem přísný a že bych jim nemusel odpouštět chyby. Takže si mě vybrali, vznikla Kopýtka a od té doby to spolu táhneme.

Momentálně už vlastně učím jenom je, dohromady osm párů. Taneční a všechno ostatní jsem ukončil těsně předtím, než začaly všechny ty covidové uzávěry a podobně. Neměl jsem na to čas, hlavně kvůli práci.

Kopýtka jsou hlavně skvělá parta.

Proč jste si ze všech svých kurzů vybral právě Kopýtka?

Oni si vybrali mě. Nedovolili mi skončit.

Jak tak pozoruju, kolik mají energie, dovedu si to živě představit.

Je to tak. A pro mě je důležité, aby bylo vidět, že se tanečníci chtějí posouvat, že je to baví. Kdysi jsem třeba spolupracoval se spolkem Ramus. To byla velmi zajímavá zkušenost, jsou v něm totiž i handicapovaní. Byli tam lidé s Downovým syndromem, vozíčkáři, byl tam i asperger a lidé s dalšími poruchami. Ono asi není důležité, do jaké kategorie tanečník patří, ale jestli se chce učit a jestli je ta chuť a snaha vidět. Ani pokrok není důležitý, on přijde vždycky. I když lidé mají někdy pocit, že se neposouvají, není to pravda. Vždycky se posouvají. Nejdůležitější ale je, aby bylo vidět, že se chtějí učit. A v ten moment je to pro jejich učitele adekvátní náplň – alespoň pro mě ano.

Jako pedagog jistě do určité míry upravujete způsob výuky podle toho, s kým pracujete. Odráží se zde nějak i věk tanečníků?

Mám zkušenost s věkovým rozpětím od středoškolských studentů až po Kopýtka. Kolik je let nejstaršímu tanečníkovi, to třeba vůbec nevím. To mě nezajímá. Dokud to utančí, tak mě věk nezajímá.

Kdybych ale měl nějak porovnat práci s různými generacemi, pak mě napadá, že s těmi staršími je asi potřeba věci probírat častěji. Ale oni zase mají tu výhodu, že jsou srovnaní se životem, takže k tanci přistupují jinak. Látku přijmou a pamatují si ji. Mladí třeba stejnou věc udělají rychleji, ale zase nemají tendenci se k ní vracet a procvičovat ji. Takže ono to asi vyjde nastejno. U mladých se věc musí drilovat znovu a znovu, protože se k tomu nechtějí vracet, a u starší generace se musí drilovat znovu a znovu, protože na to potřebují víc času. Samozřejmě, pokud je žákem člověk ve věku mých rodičů, tak diskuze probíhá jinak než u mladého, ale nedělá mi to problém. A oni jsou poslušní, takže je to dobrý.

Učíte lidi tančit – a čemu učí vaši žáci vás?

Trpělivosti. Určitě hodně trpělivosti. Čemu mě ještě učí? Jak se vlastně zasmát, i sám sobě. Někdy jsou to neuvěřitelné momenty, když se o něčem bavíme a najednou mi dojde, že jsem říkal věci celou dobu úplně špatně, a tak to ani pochopit nešlo. Takže mě také učí, jakým způsobem předat látku, jak mluvit, jak mířit svá slova přesně. Ono toho bude určitě víc, ale teď si nevzpomenu. Já se snažím držet si životní motto, že co mě nebaví, to nedělám. A ona je s nimi legrace. Navíc pořád vidím, že to má smysl, že to, co děláme, nás posouvá dál. Samozřejmě, kdybychom si přestali rozumět, tak se s mírem v duši rozejdeme a bude to dobré dál.

Samotní členové Kopýtek o sobě říkají, že jsou skupinou lidí, kteří nechtějí trávit večery u televize a čekat, až si je pan Alzheimer najde. Chtějí se něčemu novému naučit, být aktivní, trávit čas s fajn partou a prožít radost, kterou si předtím nedokázali ani představit.

Nejmladší pár tvoří Stáňa a Milan, kteří své pocity popisují takto:

Kamil dovedl naše taneční figury na úroveň, kdy jsme si troufli vystoupit před veřejností na městském plese v Hořovicích. Ačkoli jako mladík nemusí humoru „gerontů“ vždycky rozumět, vytvořili jsme fungující společenství, kde věk nehraje roli a společně strávený čas není považován za promarněný. Důkazem toho jsou i naše mimotaneční setkávání při opékání selátka, na výletech a lyžařských zájezdech. Když jsme začínali, nevěděli jsme, že v tanci si nikdy neřeknete, ták a teď už to umíme. Nikdy to nebudete dostatečně umět. Můžete se jen zlepšovat a s každým zlepšením se vám otevřou nové dveře k tomu, co se ještě můžete (a chcete) naučit. Kamilovo nadšení nás strhlo a dnes se obáváme dne, kdy spolupráce skončí, ať už z důvodu jeho vytíženosti nebo našeho stáří.

Nejstarším párem jsou Petra a Michal:

Kamila máme strašně rádi. My dva už tancujeme hrozně dlouho, ale teprve s ním máme z tance radost. To jsme dřív neměli. Na věku vůbec nezáleží. Ne každý taneční mistr, který dobře tančí, to umí také dobře naučit. A u Kamila je znát, že má výborné pedagogické schopnosti. Navíc je to hrozně fajn kluk, chytrý, příjemný, empatický. Naše parta se schází i ve volných chvílích, sami si třeba organizujeme i taneční tábory a podobně. A Kamil to s námi vydrží! Cítíme se spolu dobře a vždycky se na sebe těšíme. Strašně si užíváme každého tréninku, který s námi Kamil ještě protancuje, protože víme, že to není úplně běžné, že skutečně dostáváme velmi nadstandardní servis. Jsme vděční za každý rok, který nám takhle ještě dá.

Text: Martina Hošková

Foto: archiv Kopýtek

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2021 na straně 32-33.