Markéta Pekarová Adamová: Poslání projektu Srdce s láskou darované odpovídá mému pohledu na svět

Rodina je pro ni na prvním místě. Ne náhodou má tedy jména svých nejbližších vytetována na levé paži. „Je to na levém bicepsu blízko srdce, jsou tak stále se mnou,“ říká Markéta Pekarová Adamová, která stojí od podzimu v čele Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Převzala tak pomyslné žezlo od Radka Vondráčka nejen v rámci jedné z nejdůležitějších zákonodárných pozic v naší republice, ale také záštitu nad celostátním projektem Srdce s láskou darované.

Když zůstaneme u toho tetování, před časem se vedly diskuze o tom, proč je v arabštině. Tehdy se někde psalo, že jste si tetování pořídila v době svého dobrovolnictví v jednom z marockých dětských domovů. Mě zaujalo to dobrovolnictví, které je čtenářům našeho časopisu blízké. Jak jste se k němu dostala a kde všude jste takto působila?

To tetování jsem si pořídila až po návratu z Maroka. Je ale pravda, že právě pobyt tam mě svého času hluboce ovlivnil. Kromě Maroka jsem působila jako dobrovolnice ještě v dětském domově v Arménii. V obou případech jsem tak měla možnost být očitým svědkem zajišťování péče o jednu z nejzranitelnějších částí společnosti v podmínkách méně vyspělých zemí. Člověk si až přímo na takovém místě plně uvědomí, že kvalita tamní péče je s tuzemskou situací naprosto nesrovnatelná.

Působila jsem také v odlehčovacím centru pro lidi s Downovým syndromem v Srbsku či se účastnila prací na environmentálním projektu ve Skotsku. Dobrovolnickým aktivitám jsem se ovšem věnovala a snažím se věnovat i v České republice.

AGE propaguje tradiční hodnoty, mezi které patří právě rodina, týmovou spolupráci a dobré mezilidské vztahy. Vraťme se k vašemu dětství a rodině. Co vás nejvíc ovlivnilo?

Zásadní vliv na mě rozhodně měli oba moji rodiče a dva mladší sourozenci. Bratr žije se zdravotním handicapem, což naši rodinu stmelilo více dohromady. Byli jsme si díky tomu vždy vědomi křehkosti života. Myslím, že taková reakce není zcela samozřejmá, a jsem za ni rodičům velmi vděčná. Další hodnoty, které považuji za sobě vlastní, jsou vytrvalost a schopnost nevzdávat se tváří v tvář dílčím neúspěchům.

Kdybyste měla sestavit žebříček svých hodnot v dětství, době dospívání a nyní. Prozradíte nám ho? Zůstal by stejný, nebo se časem měnil?

Jistěže měnil. Mnohé zásady vštěpované nám našimi rodiči člověk docení až s delším časovým odstupem. Na druhou stranu výchova k samostatnosti a s ní spojené odpovědnosti, které se mi od poměrně útlého dětství dostávalo, je cosi, za co jsem byla vždycky ráda. Chápala jsem to totiž již tenkrát jako výraz důvěry našich rodičů ve vlastní schopnosti nás dětí. Dnes mi tento přístup dává dokonce ještě větší smysl.

Často slýcháme, že dnešním dětem a dospívajícím chybějí ty správné vzory. Kdo byl vedle rodičů vaším největším vzorem a proč?

Když jsem dospívala, nechávala jsem se inspirovat spíš osobnostmi z blízkého okolí než těmi veřejně známými. V době gymnaziálních studií tak byli mými vzory například starší studentky a studenti z pěveckého sboru, kam jsem chodila. Formující vliv na mě tehdy měli také někteří středoškolští pedagogové, kteří mi pomohli rozšířit obzory a motivovali mě k dalšímu studiu.

Co vás poprvé napadlo, když jste se dozvěděla, že přebíráte záštitu nad osmým ročníkem projektu Srdce s láskou darované?

Říkala jsem si, že poslání projektu dokonale odpovídá mému pohledu na svět. Jsem totiž bytostně přesvědčena, že člověk na tomto světě není a nemá být pouze sám pro sebe. Hodnota člověka se podle mého soudu odvíjí od jeho chování k druhým.

Může to znít trochu jako fráze, ale věřím, že je opravdu nejlepší pomáhat druhým tak, aby si byli schopni pomoci sami. A to zdaleka neplatí jen v politice. My všichni bychom měli na sobě v tomto ohledu pracovat, posilovat nelhostejnost ke svému okolí a pěstovat nesobeckost v sobě.

Trvalé štěstí je pouze to sdílené.

Co byste vzkázala dětem a dospělým, kteří se projektu účastní? Za těch osm let už jsou jich desetitisíce z celé republiky.

Ať mají radost z toho, co dělají, a nacházejí potěšení především v potěšení druhých. Trvalé štěstí je totiž pouze to sdílené.

V našem projektu nejde o výhru, ale o to dát se dohromady a v týmu udělat něco pro dobrou věc, pro ty, kteří potřebují pomoct nebo třeba jen potěšit. Z tohoto pohledu není vítězů a poražených a my jako organizátoři se snažíme alespoň drobností odměnit všechny. Nicméně asi patnáct týmů pozveme na slavnostní setkání do hlavního jednacího sálu sněmovny – a to je také pomyslnou třešničkou na dortu. Minulé dva roky nám tuto akci bohužel znemožnil covid a hygienická opatření s ním související. Ale všichni věříme, že letos to konečně vyjde a dvě stě krásných srdcí rozzáří sněmovnu. Těšíte se na to?

Na osobní setkání se nesmírně těším již teď. Při svém zvolení do čela Poslanecké sněmovny jsem si ostatně předsevzala, že se vynasnažím více otevřít a přiblížit dolní komoru našeho zákonodárného sboru nejširší veřejnosti.

Za rozhovor děkuje Jana Jenšíková

Foto: archiv Markéty Pekarové Adamové

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2022 na straně 24-25.