Jak řešit neshody? Rozhodně o nich diskutovat a vyjít si vzájemně vstříc
Platí to ve sportu stejně jako v orchestru. Výsledek tvoří všichni společně. A proto by měli táhnout za jeden provaz a vzájemně se respektovat. Jak toho dosáhnout? A co má společného orchestr se školní třídou? O tom jsme si povídali s šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK Tomášem Braunerem a houslovým virtuosem Romanem Patočkou.
„Někdy je to alchymie. V orchestru je osmdesát až sto hudebníků, kteří vám musí dát důvěru. A zároveň se na vás spoléhají,“ říká Tomáš Brauner.
Jste v první řadě skvělými umělci. Dá se říct, že jste i skvělí manažeři? A jak jste toho dosáhli?
Roman Patočka: Myslím si, že už to v člověku musí trochu být. Když už spěje na nějakou pozici, jako je třeba primárius kvarteta, sólista nebo koncertní mistr, tak by v sobě měl mít něco vůdčího. Máte nějakou představu a musíte ji umět sdělit kolegům. Někdy i maličkost může způsobit problém, ale když si to vysvětlíte a odůvodníte, tak to všichni přijmou.
Tomáš Brauner: Ano, je to proces, člověk se učí celý život. U dirigenta se ale tak nějak předpokládá, že bude jednou muset ovládat masu lidí a vést zkoušku a koncert. Pro mě je důležité především zůstat sám sebou, nechovat se na pódiu jinak než v civilním životě. Což někteří dirigenti často dělají. Myslím si, že není dobré si získávat autoritu nepřirozeným chováním, které orchestr rychle odhalí. Komunikace je důležitá na obě strany. Neříkám, že je to vždycky procházka růžovou zahradou, ale ta snaha je společná. Musíme k tomu přistupovat s tím, že jsme jeden tým.
Připravují hudební školy i na tento způsob práce v hudbě?
Patočka: Ne, takový předmět ani přednáška tam není. Ale během studia se věnujete komorní hře. Takže obvykle úzce spolupracujete se dvěma až pěti kolegy podle obsazení ansámblu. A tam se obvykle sejdou různé hudební názory. Takže už začnete trénovat společné tvoření a spolupráci. Snažil jsem se například udržet klavírní trio, ale hudební neshody s violoncellistkou absolutně neumožňovaly jeho další fungování, přestože jsme jinak byli velcí přátelé. Někdy se k sobě prostě hudebně nehodíte. Takže se postupně učíte komunikaci mezi hráči, jak podat svoje námitky nebo naopak přijmout názory druhých a podřídit se.
Brauner: U dirigentů je to podobné. Když jsem připravoval studenty dirigování na vysokou školu nebo na dirigentskou soutěž, tak jsem s nimi probíral, že sledovat takty a udávat rytmus, to by měli zvládnout vždycky. Ale mnohdy je nejtěžší jen přijít před orchestr, který neznáte, a pozdravit. To vás nikdo na škole nenaučí. Pro mladé dirigenty nejsou začátky jednoduché. Jste hozeni do vody a musíte plavat. Pokud se člověk vydá na dráhu dirigenta, může to být pro něj velké překvapení.
Jde o to, aby se všem hrálo dobře
Je vztah dirigenta a koncertního mistra spíše přátelský nebo více hierarchický?
Brauner: Stojí to hlavně na vzájemné komunikaci. Roman mi už dlouho před zkouškami často posílá různé dotazy ohledně dynamiky a smyků, které spolu konzultujeme. Řekl bych, že náš vztah není direktivní, spíš je to na základě vzájemného respektu a snahy si vyjít vstříc. Já vždy přijímám názory koncertních mistrů, s kterými pracuji i v jiných orchestrech.
Patočka: S Tomášem máme společnou nedávnou historku, kdy při zkoušce vstal hráč od posledního pultu prvních houslí a poprosil pana dirigenta, jestli by v jedné části nemohl o chvíli déle zůstat v jednom tempu, protože se tam vždycky ztratí. A Tomáš mu k překvapení všech vyhověl a dokonce řekl, že bude v tomto místě dirigovat pouze pro něj. (smích)
Brauner: Umím si představit, že jsou dirigenti, kteří by s tím měli problém. Ale mně jde o to, aby se všem hrálo dobře, proto jim rád vyjdu vstříc. Některé věci i sám s orchestrem konzultuji. Nechci, aby se hráči cítili nekomfortně.
Patočka: Takže je tam hierarchie, nejen mezi dirigentem a koncertním mistrem, ale i dál v orchestru. To ale neznamená, že bychom ignorovali názory jednotlivých hráčů, naopak.
Můžete prozradit, jak hráče pozitivně motivujete, abyste jako celek byli špičkovým orchestrem?
Brauner: Dá se předpokládat, že v tělesu o několika desítkách lidí se nikdy nezalíbíte všem. Já se samozřejmě se členy orchestru bavím i mimo zkoušky. Tím je hodně poznáte, ale nemusí to vůbec mít vliv na to, jací jsou profesionálové na pódiu. Postupem času si uvědomuji, že s určitými skupinami bych měl jednat trochu jinak. Přirovnal bych to ke sportovcům, co se celý život snaží posouvat své limity. V muzice je to úplně stejné. Často jsou podmínky složité, ale snažíme se je překonat a dobře odvedená práce nás ve výsledku dělá lepšími. Budování špičkového orchestru je nekonečná práce. Je to otázka i několika let, než se těleso skutečně naučí společně pracovat a získá tu nejvyšší úroveň.
I orchestr může být „hodný“, nebo „zlobit“
Nepůsobíte jen v FOK. Jak to vypadá, když pracujete s nějakým jiným orchestrem, který neznáte?
Brauner: Říká se, že orchestr a dirigent se navzájem poznají během prvních deseti minut. Samozřejmě se můžete setkat se „zlobivějším“ nebo „hodnějším“ orchestrem. Záleží také na jeho předchozím vývoji, kdo ho vedl předtím a jak moc povoloval nebo naopak udržoval disciplínu. Osobně se snažím ke každému novému orchestru přistupovat stejným způsobem. Vždycky pracujete s tím, co vám nabízí. Poznáváte, jestli je někdo uzavřenější nebo komunikativnější, a podle toho s ním také jednáte. Je to hodně věc psychologie a vzájemného porozumění.
Stejná otázka pro vás, jak vypadá komunikace koncertního mistra a orchestru s hostujícím dirigentem?
Patočka: Je to úplně stejné, jako když jdete první týden v září do školy a seznamujete se s učiteli. Orchestr je zpočátku napjatý a pozorný, protože vůbec neví, kdo přišel. Hráči cítí něco mezi respektem a strachem, protože nevědí, co od dirigenta čekat. Ale samozřejmě jsem vypozoroval, že už druhý den mají tendenci sklouznout do své rutiny. Třeba když dirigent něco říká violám, tak se housle začnou bavit. Nebo si někdo začne cvičit svůj part. A to je špatně. To je ta nedisciplína, o které mluvil Tomáš. Některé orchestry tohle nikdy nedělají, protože vědí, že by to bylo nevhodné. Zdá se mi, že v České republice je to takové benevolentnější. Když jedna část něco řeší, ostatní to považují za naprosto nepodstatnou informaci, která se jich netýká, tak proč by měli dávat pozor. Což je taky špatně. V orchestru se týká všechno všech.
Standardně se k sobě chováme s respektem a s úctou. Dirigent po vás něco požaduje a vy se mu snažíte vyhovět. Samozřejmě můžou nastat situace, kdy s ním nesouhlasíte, ale uvědomíte si, že kdyby takové připomínky měli všichni členové orchestru, pak dirigent tu skladbu nikdy nenastuduje. Nejdůležitější je vzájemný respekt. Aby i hostující dirigent měl z práce s námi radost a chtěl se k nám vracet.
Brauner: To mi připomnělo jeden zážitek. Když jsem chodil na generální zkoušky Vídeňských symfoniků, nastal tam okamžik, kdy se hostující dirigent rozhodl výrazně změnit jednu část ve skladbě. To je na generálce poměrně nestandardní. Viděl jsem, že to probíral s koncertním mistrem a ten řekl, že by to neměl být problém. Mě osobně to překvapilo, protože to byla poměrně výrazná změna v koncepci. Po generálce jsem se ptal koncertního mistra, kterého jsem dobře znal, co na tak náhlou změnu říká u čtvrté Brahmsovy symfonie, kterou Vídeňští symfonikové znají i pozpátku, tak jako my Češi třeba Dvořákovu Novosvětskou. Odpověděl, že pokud to není úplný nesmysl, což v tomhle případě nebyl, tak rádi vyhoví dirigentově hudební představě. A v tomto případě se osvědčilo, že orchestr respektoval jak dirigenta, tak koncertního mistra.
Není to jen o talentu
A co teprve, když jste přítomni vzniku úplně nové skladby. To musí být skvělé!
Brauner: Za tyto příležitosti jsem velice rád. Těší mě oslovovat soudobé skladatele. Věřím, že každá premiéra je událost jak pro ně, tak pro publikum a hudebníky. Můžeme trošku přispět k tomu, že vznikají nové skladby, které budou mít mnohem větší přesah než samotná premiéra.
Patočka: Já jsem tohle zažil zatím jednou, u houslového koncertu výborného klavíristy a skladatele Adama Skoumala, který jsem měl tu čest premiérovat. On mě požádal už během psaní o názory na nějaké části skladby, jak se mi to hraje, jak je to zvládnutelné. Některé pasáže jsem změnil, některé připsal. A on si pak dělal legraci, že by mě tam měl uvést jako spoluautora.
Otázka spoluautorství mě napadla také.
Brauner: Z mojí strany je to spíš editorská práce. Já můžu říct, co si myslím, ale poslední slovo má skladatel. Nemusíme spolu vždy souhlasit, ale snaha je se vzájemně respektovat. Ale mám příjemnou zkušenost a jsem za to vděčný, že skladatelé se na můj názor během celého zkouškového procesu ptají.
Je něco, co jste za svoji kariéru odpozorovali nebo se naučili a co byste poradili svým kolegům nebo mladým nástupcům?
Patočka: Z mého pohledu je důležité jít za tím, čeho chcete dosáhnout, být upřímný, otevřený názorům a radám kolegů a věnovat skladbám dostatek času v přípravě.
Brauner: Nestagnovat. Neustále na sobě pracovat. V našem oboru, a nejen v něm, je potřeba stále se učit novým věcem. Hudba vytváří emotivní prostředí. Rozum si zde podává ruku s talentem. Je potřeba, abychom jak na rozumu, tak na talentu stále pracovali, aby náš život byl bohatší a smysluplnější.
Tomáš Brauner
Patří k nejvyhledávanějším dirigentům své generace. Od sezony 2020/2021 je šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. V letech 2018 až 2021 byl šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně a hlavním hostujícím dirigentem Plzeňské filharmonie. Působil také jako hlavní hostující dirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze.
Tomáš Brauner pravidelně spolupracuje s předními symfonickými orchestry a operními domy, jako je Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Česká filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, Münchner Symphoniker, Deutsche Radio Philharmonie, Nürnberger Symphoniker, Krakovská filharmonie, National Radio Orchestra Romania, Slovenská filharmonie, Philharmonie Südwestfalen, Státní orchestr moskevského rozhlasu, Orchestra of Colours Athen aj.
Roman Patočka
Patří mezi výjimečné osobnosti současné generace houslistů. Od sezony 2020/2021 je koncertním mistrem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Vystupuje jako sólista s dalšími renomovanými orchestry v České republice i v zahraničí. Je členem klavírního Eben tria a smyčcového Talichova kvarteta. Spolupracuje se špičkovými českými i zahraničními interprety, jako je např. Jiří Bárta, Igor Ardašev, Adam Skoumal, Martin Kasík, Radek Baborák, Roberto Giordano, José Gallard, Maciej Pikulski, Jennifer Frautschi či Daishin Kashimoto.
Text: Karla Melichnová
Foto: archiv FOK
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2022 na straně 36-38.