Osamělost jako nová forma pandemie?

O osamělosti se v poslední době začalo mluvit jako o nové formě pandemie. Tento fenomén postihuje lidi každého věku, pohlaví i místa bydliště a představuje vysoké zdravotní riziko. Výzkum provedený mezi českými seniory a seniorkami identifikoval, že intenzivním pocitem osamělosti trpí až 5 % dotázaných. Že by se jich tento problém netýkal vůbec nebo jen velmi zřídka, pak uvedlo „pouze“ něco málo přes 70 %. Osamělost se přitom přirovnává k takové zdravotní zátěži, jako je kouření, obezita, nadužívání alkoholu nebo znečištěné ovzduší. Může tak vést ke snížené kvalitě života a předčasnému úmrtí.

Podle starších výzkumů považuje osamělost přímo za definiční znak stáří 7 % dotázaných. Tito respondenti mají za to, že právě podle něj můžeme poznat, že je někdo starý. To je ovšem velmi vzdálené skutečnosti. Různý typ pocitů osamělosti, které se mohou vyskytovat v různé intenzitě, hloubce a délce, potká někdy v životě asi každého z nás a v žádném případě to nejsou pocity a situace vyhrazené pouze starším lidem. Faktem ale je, že vyšší věk může toto riziko přinášet častěji. Dá se totiž očekávat, že ve vyšším věku lidé například ztratí partnera, zhorší se jejich mobilita, a tedy možnost vyjet si za nějakým zážitkem nebo do společnosti, či se jim sníží příjem.

Samota a osamělost nejsou totožné pojmy

Lucie Vidovićová z Fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně vede mezinárodní tým výzkumníků ze sedmi zemí, který se zabývá projektem GENPATH. V jeho rámci hledají zdroje a dopady osamělosti ve vyšším věku. Na počátku se ale museli domluvit „co vlastně budou zkoumat a sledovat“, protože pojetí osamělosti je řada. Někdo ji může chápat jako samotu, která je vlastně blahodárná, přináší určité zklidnění, vytváří prostor pro vnímání sebe samého tady a teď, pro hluboký prožitek a načerpání energie. Jiný rozumí osamělostí situaci, kdy kolem sebe nemá dostatečný počet lidí nebo to nejsou ti, které by si přál, případně vztahy s nimi nejsou kvalitní a/nebo příliš časté.

V sociologických výzkumech se tak obvykle musí nejdříve přesně určit, na co se vlastně chceme ptát, zda právě na množství sociálních vazeb, jejich kvalitu, anebo na respondentovu spokojenost s těmito dvěma nezávislými aspekty. Ne každý, kdo kolem sebe nemá dost lidí, je osamělý. Někdy stačí jen jeden dobrý přítel nebo třeba soused od vedle, který osamělého člověka takzvaně vidí, vnímá jeho existenci, pozdraví, poptá se, jak se má, a je ochoten jej krátce vyslechnout. To je další forma osamělosti, totiž pocit, že jsem na světě sám se svým trápením, v situaci, kterou jakoby nikdo jiný nevidí nebo nemůže pochopit.

Marja Aartsen z norské části týmu GENPATH hovoří o vyloučení ze sociálních vztahů jako o situaci, kdy jsou lidé sociálně a emocionálně odpojeni od odpovídající úrovně intimních a sociálních vztahů, sociální podpory a/nebo sociálních příležitostí. Sociální vyloučení ze vztahů je tak podstatně více než jen „pocit“, který může nebo nemusí mít oporu v realitě. Klíčový je onen koncept „připojení“ nebo „spojení“. Díky zkoumání sociálního vyloučení ze vztahů totiž vidíme, že velkou roli hraje vzájemné působení jedince a lidí kolem něho. Možná více než jiné fenomény je osamělost na straně jedné velmi soukromý a niterný prožitek, na straně druhé představuje velmi závažný veřejný problém zasahující i do oblastí, jako jsou veřejné zdraví a náklady na zdravotní a sociální systém.

Podle dat z USA znamenají důsledky osamělosti vyšší čerpání rozpočtů ‒ ročně až o téměř sedm milionů dolarů. I proto se o její řešení snaží řada odborníků. Zároveň se totiž ukazuje, že vedle značné šíře dopadů je osamění, respektive vyloučení ze sociálních vztahů, charakteristické velkou šíří zdrojů a původců.

Rozdíly jsou nejen genderové

Sociolog Petr Fučík svoji část výzkumu často přirovnává k letecké archeologii. Pokud zkoumáme zapomenutý svět z výšky, nevidíme už ostré obrysy samotných starých domů, spíše jen to, co z nich zůstalo, někdy pod vrstvou zeleně, která nad archeologickým nalezištěm vyrostla. Při zkoumání raných důvodů pozdější osamělosti je situace dost podobná. Příčiny často nevidíme zjevně, spíše odhadujeme, co způsobily dřívější zkušenosti jednotlivců. Ze sociologických dat, která zkoumají celé populace seniorů, Petr Fučík se svým týmem například potvrdil, že i velmi raná zkušenost z dětství může ovlivnit naši schopnost tvořit si spolehlivé sociální vazby ve stáří. „U mužů vidíme především vliv fyzických aspektů životních podmínek v dětství, jako jsou například nevyhovující bydlení, nebo zkušenost se špatným zacházením či finanční potíže. U žen je to spíše kulturní kapitál v rodině, kvalita vztahů s rodiči, která pravděpodobně kvalitu pozdějších sociálních vazeb ovlivňuje,“ rozvádí svá zjištění výzkumník.

Mějme oči otevřené a ústa připravená k úsměvu. Pro osamělého člověka to může být životadárné.

Jeho kolegyně Marcela Petrová Kafková dodává: „Bylo třeba zvážit také rozdílné příčiny a důsledky u mužů a žen zejména v době covidové krize. I když data neukazují na nějak závažné prohloubení osamělosti, v důsledku covidu se významně osaměle v poslední době cítilo 7 % žen, dalších 28 % přinejmenším občas, kdežto u mužů to bylo pouze 3 % a 15 %. Buďto to muži méně často přiznávají, nebo skutečně vidíme velkou propast mezi možnostmi starších mužů a žen něco proti své osamělosti podniknout.“ Podle dat, která analyzovala, to byly především ženy, které se častěji v důsledku opatření proti covidu přestaly stýkat se členy rodiny i s dalšími přáteli, a dokonce i méně často chodily na procházky, od čehož žádná oficiální doporučení neodrazovala.

Fyzická versus sociální vzdálenost

Jak dále uvádí Lucie Vidovićová, „zejména na počátku pandemie, kdy byl kladen velký důraz na izolaci, se vžil pojem sociální vzdálenost. To ale považuji za velmi nešťastné, spíše se mělo a má jednat o vzdálenost fyzickou, tedy prostorový odstup, abychom na sebe nepřenášeli bacily, ale sociálně, lidsky, bychom si naopak měli být více nablízku.“

Na to, že by pandemie mohla mít potenciál lidi i spojovat, upozorňuje také Thomas Hansen, další z Norů pracujících v týmu GENPATH, podporovaném u nás Technologickou agenturou ČR v rámci programů mezinárodní spolupráce Zéta. Výzkumník během pandemie sledoval změny v obecné pohodě a kvalitě života v průběhu tří časových období. V jeho analýzách se totiž ukázalo, že opatření proti covidu sice běžně zhoršují subjektivní pohodu respondentů ve výzkumu, zejména žen. Ale u těch, které měly velmi nízké hodnoty životní pohody naměřené na začátku pandemie, se postupem času tento ukazatel zlepšoval. Thomas Hansen se domnívá, že to může být v důsledku vnímání covidové situace jako něčeho, co sdílíme, čeho jsme všichni součástí, co má sílu nás spojovat. Lidově bychom řekli, že jsme všichni na stejné lodi.

Kritikové ale zároveň upozorňují, že spíš než na stejné lodi jsme ve stejném oceánu, přičemž kvalita a spolehlivost našich příslovečných plavidel se může ve společnosti dost lišit. I proto je nutné dále hledat cesty, jak podpořit osoby, které jsou osamělostí třeba i jen ohroženy, protože v těchto nestandardních dobách mohou být jejich potřeby ještě více skryté a schopnost říct si o pomoc ještě více oslabená.

„Do značné míry tak je na každém z nás, aby měl oči otevřené a ústa připravená k úsměvu, i když to nebylo přes ty naše roušky vidět, protože právě ten úsměv a podaná, ovšem vydezinfikovaná, ruka může být pro osamělého člověka život zachraňujícím gestem,“ uzavírá Lucie Vidovićová.

Text: Emilie Jašová

Foto: Shutterstock

Ing. Emilie Jašová, Ph.D., oddělení stárnutí a sociálního začleňování, Odbor sociálních služeb a inspekce sociálních služeb, MPSV

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 3 - 4 / 2022 na straně 70-72.