Nekoukej a tvoř aneb s Michalem se děti mají pořád na co těšit

Jakmile jsem doma svému třináctiletému synovi řekla, že budu dělat rozhovor s Michalem z Kouzelné školky, neuvěřitelně ožil a okamžitě se ptal: „A víš, že Michal v Kouzelné školce končí?“ Vůbec jsem přitom netušila, že v jeho věku ho ještě něco takového zajímá. Děti mají prostě Michala Nesvadbu skutečně rády a nezapomínají na něj. Moje první otázka byla tedy jasná:

Milý Michale, opravdu končíte v Kouzelné školce a proč?

Ano, je to pravda. Oficiálně jsem to oznámil České televizi koncem letošního jara, jeden rok předem, což podle slov ředitele Déčka, pana Petra Kolihy, je ode mě profesionální přístup. Jak dál odpověděl, e-mail četl se smutkem a nostalgií, ale zároveň připsal, cituji: „Věřím, že spolu najdeme i další nové společné projekty a třeba se i po čase do naší televizní školky vrátíte.“ Málokdo uvěří, že mám za dobu 23 let, kdy je Kouzelná školka na obrazovkách, za sebou přes jeden tisíc scénářů. To je, jako byste napsali 83 celovečerních filmů. Dal jsem si vždycky hodně záležet, aby každý můj výstup byl něčím originální a překvapivý. To s sebou neslo velkou přípravu nejen scenáristickou, ale taky výrobní. Rekvizity a kostýmy jsem si všechny vyráběl sám včetně zvuků a ruchů.

V kostce: mám na tuto práci nádherné vzpomínky, ale byly i chvíle zoufalství, velkého stresu a fyzického vypětí. Bude mi chybět naslouchání dětem, když mi vyprávěly, co si z toho či jiného dílu pamatují. Je úžasné, že mě občas potkají dnes už dospělí nebo rodiče, kteří na mně vyrostli, a vzpomenou si, jak jsem třeba chodil v Kouzelné školce na lanovém mostě. To opravdu potěší. Detailní vzpomínka na to, jak jsem ho pět hodin vyráběl ze samolepicí pásky, už zase tolik ne. S Českou televizí jsem se dohodl na nových dvou seriálech, takže se děti mají na co těšit.

Dětská fantazie je stále stejně nádherná

Pro děti tedy tvoříte krásných a dlouhých 23 let. Jak to děláte, že je váš vztah s nimi stále živý, že se na ně pořád umíte „napojit“?

Říká se, že dobrá improvizace na jevišti má být dobře nazkoušená. Toho se držím zvláště při svých vystoupeních na náměstích, na oslavách narozenin, na dětských hřištích nebo v parcích. Divák si může myslet, že skutečně improvizuji a reaguji na podněty, které dostávám od dětí. Je to zvláštní psychologie. Já se tak sice chovám, ale vím velmi přesně, jak děti budou reagovat, a proto je mohu překvapovat tak, že si každý myslí, že jsem při své hře bezprostřední. Ne, nejsem, já už mám tak velkou praxi, že reakce a myšlení dětí vlastně předbíhám.

Můj technik, shodou okolností můj synovec, musí být ale ve střehu, protože některé playbacky, které jsou od dob MIMTRIA zastoupeny ve všech mých vystoupeních a představeních (MIMTRIO – pantomimická skupina, která působila úspěšně v zábavných pořadech České televize ve složení Světlana Nálepková, Václav Krejčí a Michal – pozn. red.), pouští na gesto či slovní narážku, která se může v mém strhujícím tempu na jevišti ztratit, nebýt vidět nebo slyšet. Jedinou improvizací totiž je, že změním scénosled.

Proměňuje se v čase způsob, jakým s dětmi komunikujete? Jsou dnešní děti jiné nežli ty v roce 1999, kdy jste v Kouzelné školce začínal?

Před sebou mám děti stále stejné, protože je unesu při své show do svého světa fantazie, který je překvapuje a baví. Co se změnilo, je, že mi děti neříkají, že mě znají z televize, ale naopak, že se na mě dívají na počítači. Takže na vaši případnou otázku, jestli mám nástupce, rovnou odpovídám, že ano, ne v televizi, ale na YouTube. A je jich tam hodně a jsou šikovní.

Z „velké“ televize do Michalovy.tv

Technologie jsou zkrátka každodenní součástí života dnešních dětí a vy je následujete i sem. Pro starší fanoušky máte svůj profil na Facebooku a Instagramu, pro malé jste vytvořil online Michalovu televizi, kterou mohou sledovat na chytrých mobilech. Povězte nám něco o tomto svém moderním projektu.

Je to tak. Můj odchod z velké televize je krokem do mé malé internetové televize. A protože jsem známý tím, že hromadím ve svých šuplíkách tisíce papírků s nápady, určitě je opráším a zkusím s nimi dál děti překvapovat. Michalova.tv, jak se moje televize jmenuje, vznikla v covidové době, kdy jsem marně vyhlížel svá živá představení pro děti. Protože jsem v mnoha věcech puntičkář, dříve než jsem natočil takzvaný metr filmu, tak jsem si koupil vše, co k tomu budu potřebovat, a přitom se s nikým neporadil. Najednou jsem stál nejen před kamerou, ale i za světly, hledáčkem objektivu, seděl ve střižně anebo nahrával ruchy jako mistr zvuku. O tom jsem alespoň něco věděl z dob MIMTRIA. Před nedávnem jsem se vrátil z dovolené a pustil si doma v klidu materiál, který jsem předtím natočil. A co myslíte? Nebylo tam nic, i když jsem si vše pečlivě kontroloval. Takže ze školky jsem neodešel do důchodu, ale vracím se do školy, kde se to musím všechno naučit.

Ze školky jsem neodešel do důchodu, ale vracím se do školy, kde se to musím všechno naučit. Do Michalovy.tv školy.

Odchod z Kouzelné školky spojíte s oslavou svých 65. narozenin a jako dárek jste nejen sobě nadělil originální muzikálovou show Fantazie na kolečkách. Jedná se o jednorázový projekt, který plánujete pouze pro tento rok a kdo ho zmešká, už ho nikdy neuvidí?

Kdo ho zmešká, tak mu ujede. Je tomu tak, jak říkáte. Jednou a naposledy. Projekt jsem připravoval tři roky a těsně před premiérou nám ho covid zmrazil. Teď už jsme nahodili řemen zpět a Fantazie na kolečkách se představí na podzim v deseti městech v České republice. Možná, že slovo „řemen“ není správné. Spíš jsme nahodili „řetěz“, protože tahle velkovýpravná muzikálová revue je především o kolech s těmi nejlepšími bajkery na velkých rampách. Jde o koloběžkovou podívanou s neuvěřitelnými triky a samozřejmě, že kolečka nebudou chybět ani na botách nejznámějších inlajnistů. To vše zasazené do poetického, a přesto akčního příběhu o hračkách, které mizí z pokojíčků dětí. Moje role je spíš průvodcovská. Ty hlavní jsem svěřil „nosáčům“ z nafukovacího království a hlavně Františkovi a Fanynce z Kouzelné školky, kteří se poprvé a asi naposledy představí živě dětem v jejich těsné blízkosti. Show je totiž hodně kontaktní a hraje se nejen na ploše zimního stadionu, ale rovněž i mezi diváky. Co je ale nejdůležitější: když si děti s rodiči budou chtít tuhle velkou podívanou užít, ať si s sebou vezmou dvě věci: čepice s bambulemi, jinak se jich budou skřítci bát, a svítící tyčky, které jim pomohou ukázat cestu skřítkům k vítězství nad zlem.

I vy budete na kolečkách?

Na kolečkách já sám osobně jezdit nebudu, ale sklouznu se zkratkou z našeho světa do světa skřítků po…zádech.

Sílu dokážu nabrat i po vydařené práci.

Nuda. Co to je?

Zdá se mi, že patříte mezi lidi, kteří se neumějí a nechtějí nudit. Chystáte se někdy zvolnit? Jak vlastně odpočíváte a nabíráte sílu?

Nudu pokaždé předbíhám tím, že si s sebou, i na dovolenou, beru práci. Já si beru papír a tužku do čekárny u lékaře, do vlaku z Olomouce do Prahy a mám je samozřejmě i v autě na D1 do dlouhé kolony. V každém případě nyní cítím zvolnění v tom pravidelném režimu, který mi Kouzelná školka nastavila. Dvaadvacet let, měsíc co měsíc, vždy deset dnů v kuse, jsem pracoval na Kouzelné školce a dva dny ji točil a točit ještě skoro rok budu. Do toho všechny víkendy od pátku do neděle jsem hrál a hraji pro děti po celé republice. Ve dnech, co zbyly, jsem hledal inspiraci pro další pokračování, chodil na rozhovory, focení, zkoušky kostýmů nebo jsem vymýšlel Fantazii na kolečkách.

Zvolnit se chystám. Hlavně se těším na to, že konečně budu pánem svého času, a když si řeknu, že si dám skleničku červeného vína k obědu, a tím dám volno „mozkovým závitům“, že dnes už nic vymýšlet proti plánu nebudu, bude to mé vítězství. Chodím rád na golf a tam je mi dobře. Sílu ale dokážu nabrat i po vydařené práci. To je záhada.

Sedm knih pro děti, animovaný seriál, film, muzikál…

Součástí vaší tvorby jsou i knihy pro děti. Píšete nějakou knihu právě teď nebo ji máte v plánu? Třeba i vzpomínky na celou dobu v Kouzelné školce?

Ani nevím, z jakého konce bych měl začít. V profesionálních maketách mám připravených sedm knih pro děti. Jsou obrázkové, velmi jednoduché a nápadité. Ale ty asi odložím na neurčito. Díky jednomu tatínkovi, který vloni zainvestoval natočení prvního dílu 3D animovaného seriálu, jehož jsem autorem, jsem nahlédl pod pokličku světa, který by mě asi bavil. Na rozdíl od mých sólových toulavých bot je tahle práce týmová a já se setkal s lidmi, kteří tomu fandí, rozumějí a první díl se mnou natočili. Příběh seriálu vychází z jedné mé knihy.

Také mám na stole rozpracovaný celovečerní animovaný film, jehož příběh mě opravdu baví, ale nevím, kdy se k němu dostanu. Odkládám to už asi pět let. Na druhé straně stolu leží námět na dva celovečerní filmy a ve spodním šuplíku rozpracovaný námět na taneční muzikál. Takže je jisté, že nic z toho nestihnu. Čili si jdu dát vínko. Jak se říká, ráno moudřejší večera. Mám to vyzkoušené. Vše, k čemu potřebuji hlavu a inspiraci shůry, se odehraje ráno. Výsledkem je alespoň to předsevzetí nic nevzdávat.

Na tatínka myslím každý den.

Rodina je cenný přístav

Obrovskou zásluhu na tom, jak se člověku daří po pracovní stránce, má jeho rodinné zázemí. V rozhovorech vždycky krásně mluvíte o celé své rodině i o svém tatínkovi Milošovi a o tom, že je tu s vámi stále. Ptáte se ho někdy v duchu na radu?

Na tatínka myslím každý den. Taky se na mě kouká z velké fotky, která mi visí u stolu. Byli jsme hodně propojení, i když jsme toho spolu moc nenamluvili. Táta byl ale vždycky hned u dveří zvědavý, co dělám, jak se mi daří, a neopomněl se zeptat, jestli „tam“ byly děti. Myslel děti v hledišti divadla, kde jsem hrál. Pak šel ke svému stolu a maloval dál. Jeho kresby jsou mi stále inspirací. Mám taky štěstí, že mám výtečnou a čilou devadesátiletou maminku, která má dokonalý přehled o tom, co se v umělecké branži děje. Mám dospělou dceru Pepinu, které si nesmírně vážím a oba její syny miluji, a samozřejmě mám svoji rodinu, manželku, syna Marka a Anetku, pro které žiji, a oni mi to v tom nejlepším slova smyslu oplácejí.

Svou ženu Andreu jste si prý vyhlídl v hledišti při dětském představení a úžasné je, že z tohoto prvního setkání máte i společnou fotografii. Je to tak?

Naše seznámení bylo jako z filmu, jak se říká, který má, dopředu mohu prozradit, happy end. Manželka, které neřeknu jinak než Baťůžek, je nesmírně obětavá. Zastane v domácnosti všechny práce, až se za to stydím. Nejen ty za kuchyňskou linkou, ale i výměny žárovek a smontování či spravení šuplíků ve skříni s vrtačkou v ruce. Je s ní legrace, ale zároveň mě dokáže srovnat do latě v tom dobrém slova smyslu, abych neříkal, co nemám, nedělal, co se nehodí, nespoléhal na to, co příjemného s sebou nese popularita, a byl vždy nohama na zemi. Vystudovala práva a v mládí tancovala latinskoamerické tance na vyšší soutěžní úrovni. Co víc si mohu přát? A ještě vám dlužím odpověď, proč ji oslovuji Baťůžku. Váže se to právě k prvnímu setkání, kdy jsem ji vzal na jeviště, kde splnila velmi lehký úkol a já jí na oplátku vymodeloval ze samolepicí pásky baťůžek na záda. A pak se začal psát scénář romantického filmu pro dospělé, kde mám konečně hlavní roli i já. I když v něm žádné vedlejší role nejsou.

Jak jsem se dozvěděla, s manželkou prý oba velice rádi cestujete i na vzdálená a exotická místa. Máte v tomto směru nějaké své oblíbence?

Musím říct, že jsem šťastný, jaký život jsem prožil, a nejen ten umělecký, i když vždycky převažoval. Ano, s manželkou rádi cestujeme. Oblíbili jsme si floridské pobřeží, kam jezdíme už jedenáct let na stejné místo. Nenašel jsem za celý život místo, kde bych mohl takhle relaxovat, jako právě tam. Máme rádi i svět na druhé straně od Floridy, kde jsem se zamiloval do japonské kultury, obdivoval chrámy v Kambodži a životní tempo ve Vietnamu, na rozdíl od ospalého Laosu, který je snovou zemí.

Když mě před třemi roky manželka vzala na místo, kde jsme se poznali, do jejího oblíbeného Brna, kde studovala (manželka je ze severní Moravy), a celé jsme ho prošli, tak ve mně probudila něco, k čemu jsem se nikdy neodhodlal. Cestovat, a hlavně poznávat místa v České republice. I když už jsem se svým divadlem hrál všude, tak jsem městy jen projížděl a nikdy se nezastavil. Od návštěvy Brna se to změnilo. Dokonce mi Baťůžek navrhla (skloňování vrže, já vím, ale u nás to takhle funguje a jsme zvyklí), že si pořídíme obytný dům na kolečkách a budeme vyjíždět, kam budeme chtít. A to je to, co si v současné době přeji. Teď se rozhodnout, všechno hodit za hlavu, nebýt svázaný termínem s dokončením scénářů a ujet pryč.

Srdce s láskou darované mi mluví z duše

Doufám, že nám neujedete na dlouho a vždycky najdete cestu zpátky. Jsme totiž velice rádi, že ta vaše se s cestou našeho časopisu protnula v minulém školním roce, kdy vám školáci z Unhoště věnovali vlastnoručně vyrobené Bafíkovo srdce pro Michala. Tím jste se stal už navždy jedním z našich srdcařů. Jak se vám mezi námi líbí?

Když mi byl projekt Srdce s láskou darované představen a zjistil jsem, čeho jsem součástí, byl jsem nadšený. Z mého pohledu, pohledu tvůrčího umělce v oboru dětské zábavy a s mým pohledem na dětský svět, mé srdce zaplesalo. Nejen proto, že jsem byl dětmi vybrán a oceněn jejich poděkováním, čehož si nesmírně vážím, ale také pro celou tu myšlenku vašeho Srdce s láskou.

Projekt a zejména nadšenci a průvodci projektu v dětech probouzejí hlavně aktivitu. Aktivitu k přemýšlení, k nápadům, k probouzení fantazie a hlavně k vytváření a posilování emočních a citových vazeb a sociálního cítění. Dnes, kdy jsou děti pohlceny sociálními sítěmi a elektronickým světem, byla radost zjistit, jak jsou vynalézavé a kreativní a jak se dokáží nadchnout a motivovat. A Srdce s láskou darované v dětech všechny tyto atributy probouzí a podporuje.

Na závěr bych možná mohl říct to, čemu mě vždy učil můj tatínek: „Zaměstnávej svůj mozek, stále něco vymýšlej a přemýšlej, co by se dalo vytvořit nebo udělat. Nekoukej a tvoř.“

S Michalem Nesvadbou hovořila Martina Hošková

Foto: archiv Michala Nesvadby

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 / 2022 na straně 8-12.