Epištoly - Od koumavého mravence ke Kouzelné školce

Brněnské Lidové noviny zhruba před sto lety, to byla první liga české žurnalistiky! K redakci tehdy patřil i bystrý sportovní reportér, obratný a hlavně pohotový kreslíř s hlavou vždy plnou všelijakých nápadů. Jedním z nich bylo, že moravská metropole by měla mít vlastní sportovní časopis se zorným polem po celé zemi, nicméně s patřičným přihlédnutím k úspěchům reprezentantů šachované orlice. A protože to byl on, rovnou takový list založil a pustil se do jeho redigování. Netrvalo dlouho a brněnský Sport se začal se zájmem a uznáním číst i v Praze.

Dovolte člověku, který strávil většinu života bádáním v historii českého hokeje, aby na tomto místě prohlásil, že třeba roku 1925 měl onen brněnský týdeník nejpůsobivější, nejoriginálnější zpravodajství z Vysokých Tater, kde tenkrát naši hokejoví reprezentanti vyhráli mistrovství Evropy. Ty referáty psal sám šéfredaktor a hned je ilustroval vtipnými kresbami.

Abychom ještě víc podtrhli jeho všestranné schopnosti, vraťme se o dva roky zpátky. Tehdy brněnské Lidovky (to už měly i filiálku v Praze) poslaly tohoto podnikavého třiadvacetiletého mladíka, narozeného roku 1899 v brněnském Kénigu čili Králově Poli, na zkušenou do Paříže. Poznal tam u nás v té době prakticky neznámou sportovní hru. Upoutala ho do té míry, že po návratu do vlasti v ní vycvičil brněnské týmy SK Moravské Slavie a AFK Žižky a v roce 1925 zorganizoval a sám s píšťalkou řídil jejich památné československé premiérové utkání – v ragby. Jen o rok později vydal svou první knihu: Rugby (tak se to tehdy a ještě dlouho potom i u nás po anglicku psalo) jak se hraje a jeho pravidla. Kudy chodil, tudy pak tu hru nadšeně propagoval, například v ní odpískal i první vzájemné střetnutí slavných pražských „S“.

Jeho pravý šálek čaje to však, jak se brzy ukázalo, rozhodně nebyl. Nestaly se jím ani paragrafy, k právnické fakultě se brzy obrátil zády. Sudičky mu předurčily jinou životní cestu. Mnohem víc se cítil doma při studiu kresby – jmenovitě karikatury – na pražské Umprum. Zhlédl se v Josefu Ladovi, ze světových vzorů ho inspirovali Pieter Brueghel a Henri Rousseau. Jinak ho ty moudré dámy nechaly, ať se dosyta vyskotačí na hřištích a kolem nich. Byly si jisty svou věcí, už předtím mu nastražily nenápadnou, na první pohled zcela nevinnou pastičku v podobě studentské sbírky brouků a motýlů.

Byla to časovaná bomba. Když vybuchla, loď jeho osudů nabrala do plachet úplně jiný vítr. Když se má člověk najít, najde se. Roku 1927 vytvořil pro pražský časopis Pestrý týden kreslený seriál, jehož hrdinou byl – mravenec, kterému dal jméno Ferda. Tehdy se Ondřej Sekora našel jednou provždy.

Když se má člověk najít, najde se.

Osm let poté spatřil světlo světa i Ferdův druh a souputník pro všechny další časy, Brouk Pytlík. Ti dva se hledali, až se našli. Ferda, zrcadlový odraz svého tvůrce, byl šikula k pohledání. Kutil, univerzál, všeuměl. Jak to stálo nad jeho dílničkou: práce všeho druhu. Také Pytlík byl posedlý touhou tvořit a objevovat, sebevědomí měl až na půdu, o to by nebylo, jenže mu to jaksi vždycky nějak… Zkrátka všechno zmotal a zbabral. Nešika k pohledání, tu a tam také vykuk s všelijakými nápady. V tom bylo nakonec jeho pravé poslání. Sloužil za důkaz, že svět, co se dá dělat, není zabydlen jen samými správnými chlapíky, jako byl Ferda.

Byly to postavičky mého dětství. První ze Sekorových kouzelných „mravenčích“ knížek vyšla roku 1936, druhá o tři roky později, třetí až po válce. V prvních dvou jsem zprvu jen prohlížel obrázky. I tak jsem se prý nasmál až až. A když jsem je pak sám mohl číst, Ferdova dobrodružství mě zcela uchvátila. Fandil jsem mu, aby se ze všech těch patálií dostal se zdravou kůží. To ovšem jen do doby, než se mými hrdiny stali přece jen o cosi složitější Vinnetou s Old Shatterhandem nebo později Dumasovi mušketýři. Ale i tak, než se má mladší sestra mohla začíst do nové Mateřídoušky, pokaždé jsem jí právem prvorozenosti ten časopejsek na chviličku vyfoukl, abych mohl na poslední straně přelétnout nový dílek nekonečného seriálu Kousky mládence Ferdy Mravence. Jen mě při tom, to dá rozum, nesměl nikdo přistihnout. Jak bych vypadal?

Ještě dnes, kdykoli mi padne do rukou některá kniha třeba i jiného autora nezaměnitelně ilustrovaná Ondřejem Sekorou (a že jich je!), vždycky si na ty obrázky najdu čas. Kolik je v nich vtipu, kolik laskavého humoru! Něco vám povím: umět – ať už perem, prostřednictvím počítačové klávesnice, či zase tužkou či uhlem a štětcem nebo dokonce tak i onak – oslovit děti tak, aby tomu rozuměly a aby jim to oslovení padlo do oka a do duše, to je veliký, obrovský dar! Rozvíjet dětskou představivost je vklad do světlé budoucnosti.

Pár týdnů poté, co Ondřej Sekora reportoval evropský hokejový šampionát ze Štrbského Plesa, narodil se v Praze jiný skvělý bavič dětí slovem i obrazem – Miloš Nesvadba. Otec příležitostný filmový herec, starší bratr scénograf a divadelní režisér – jak to mohlo dopadnout? Už na gymnáziu hrál divadlo ochotnicky, posléze zakotvil prakticky na celý život v hereckém souboru Národního divadla. Kdo ho viděl třeba v Gogolově Revizorovi, v tu ránu věděl, s kým má tu čest. A jeho televizní a filmové role? Často víc figurky než postavy – ale figurky, které se nedaly zapomenout.

Čert ví, jak to Miloš Nesvadba stíhal, že vedle té bohaté a rozmanité herecké tvorby dokázal být navíc i úspěšným spisovatelem, kreslířem knižních i časopiseckých ilustrací a komiksů, divadelním i televizním scénickým výtvarníkem? Sršel nápady, ale ve výsledku by se to kromě jiného neobešlo ani bez až neuvěřitelné pracovitosti. Také jeho kresby, stejně jako Sekorovy, děti milovaly, těšily se na ně a nespletly by si je s žádným jiným autorem. Navíc Miloše Nesvadbu vlastně znaly i jaksi osobně, jako tvář z filmu a hlavně z televizní obrazovky. Odtamtud k nim promlouval přímo, obdařen mimořádnou dávkou „dětštiny“, srozumitelné i nejmenším capartům.

Jak působil, takový byl. Laskavý, vstřícný, bezelstně dobrý. Kterýmžto pádem ideální terč pro Klub dobráků. Tak si v Národním divadle říkala herecká parta, jejíž někdy až hodně kanadské žertíky na účet kolegů patří k divadelnickým legendám. Miloš Nesvadba je přijímal s porozuměním, které měl vždycky pro celé své okolí. Miloval Zlatou kapličku – a tohle k ní prostě patřilo.

A jeho syn Michal? Je také jedinečný a jde dál tátovou cestou. Svůj život zasvětil tvorbě pro děti a jen samotné jeho působení v Kouzelné školce je na vyznamenání. Ale o něm a s ním už na jiném místě…

Rozvíjet dětskou představivost je vklad do světlé budoucnosti.

Text: Miloslav Jenšík

Foto: Shutterstock

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 / 2022 na straně 6-7.