Vánoční cesta na konec světa II. - Tentokrát do Řep do Domova čtyř světů
I na prahu seniorního věku se mne při probuzení do úsvitu Štědrého dne zmocňuje lehké chvění jako v dětství. Věcně jsou očekávání jiná, ale rozechvělost stejná a nálada slavnostní. Už není kam spěchat, jen se těšit. Já si však musím pospíšit, protože od okamžiku, kdy poprvé skauti do republiky přivezli Betlémské světlo, nejsou bez jeho plaménku Vánoce. K mání je na mnoha místech, ale jen z jednoho má pro mne nejjasnější plamen. Je to světlo z Domova svatého Karla Boromejského v Řepích.
Znamená to opět cestu na hranice, tentokrát však blízké, tvořené betonovým povrchem dálničního okruhu kolem Prahy v jeho západním segmentu.
Cesta z centra metropole je cestou dějinami její rozpínavosti. Při projíždění křižovatky ulic Karmelitské a Vítězné stočím pohled vpravo do petřínské stráně, jen abych se ujistil, že zeď ohraničující původní město je stále na svém místě. Tady byla brána a pak už venkov. Jenže město bylo žravé, a tak se území, jímž prochází cesta na západ, s roztroušenou zástavbou viničními a zemědělskými usedlostmi, stalo jeho snadnou potravou. Pohltilo Smíchov, Košíře i Motol. Tím bylo na několik desetiletí nasyceno.
Když těmi místy projíždím dnes, z někdejších zelených čtvrtí zbývají už jen drobky. Až do konce šedesátých let město končilo symbolicky slepou kolejí tramvaje za posledními motolskými domky. V těch letech začala metropole opět lačnit po prostoru. A tak se staly Řepy Prahou.
První osídlení se zde objevilo na konci prvního tisíciletí, ale zřejmě až do doby založení vsi Řepy ve století třináctém tady zjevně dávaly dobrou noc nejen lišky, ale i vlci a možná i medvědi. V následujících staletích ves, soudě podle dochovaných domů, vzkvétala a žila svým životem málo ovlivněným relativní blízkostí hlavního města.
V roce 1968 se vesnice stala přílepkem obvodu města, a to začalo předvádět, co umí. Umělo robustní panelovou výstavbu, k tomu nějaké služby, velkokapacitní autobusové garáže a také tramvajovou trať, což bylo pro novoosídlence až neočekávané požehnání, o kterém si na řadě míst panelového prstence kolem Prahy mohli lidé nechat jen zdát.
Vysoko čnějící hradby panelových bloků mne nezastaví. Za nimi, schouleny do jejich stínu, jsou ještě zbytky původní vsi. Nebýt betonové marnotratnosti za mými zády, myslel bych si, že jsem v centru vesničky z obrázků Josefa Lady, včetně svatomartinského kostelíku středověkého založení.
Blížím se k cíli. Poslední zatáčka a přede mnou se vypíná strohá bílá stavba charakteru nedobytné pevnosti. S věžičkou titěrnou ve vztahu ke své rozlehlosti vypadá jako maják na konci světa. Je to pevnost, za jejíž branou příchozího očekávají otevřená srdce a podané ruce. Místo, kde se setkávají čtyři světy. Místo vzájemné služby a spolupráce. To je Domov sv. Karla Boromejského, kde se v těchto chvílích začíná vše připravovat na oslavu zvěsti svaté noci.
„Z pohledu lidského života se čtvrtstoletí zdá jako mladičký věk, pouhý začátek a rozkvět pravého dospělého života, který ještě téměř nic nezažil a všechna úskalí a dobrodružství ho teprve čekají. Náš Domov toho však za tuto dobu zažil opravdu spoustu.“
Sestra Konsoláta Frýdecká
Text: Martin F. Fabík
Foto: archiv Domova sv. Karla Boromejského
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2022 na straně 10-11.