Otevřená náruč pro všechny

Jaké budou Vánoce v Domově, jakých bylo uplynulých pětadvacet let existence tohoto ojedinělého projektu a co očekávat od časů budoucích, na to jsem se zeptal sestry Konsoláty, představené Domova sv. Karla Boromejského v pražských Řepích.

Řadu let vedou mé kroky v tomto svátečním dopoledni do vašeho Domova, abych si odnesl plamének Betlémského světla. A také pokoj v duši, který zde z každého vyzařuje. Jsou Vánoce. Jaké budou ty v Domově?

Po celá léta jsme udržovali krásnou tradici štědrovečerní návštěvy u pacientů, kdy děti v kostýmech andělíčků zpívaly, přály pacientům, rozdávaly drobné dárky a skupina dospělých zpívala s doprovodem nástrojů koledy. Covid tuto tradici znemožnil, ale rádi se k ní vrátíme, až to bude možné. Jako náhradu nám s tímto svátečním přáním pomáhají zdravotní klauni, také oblečeni do andělského. V zahradě v dřevěném altánku bývá takzvaný živý betlém, rodina s dítětem je uvnitř, „tři králové“ přijíždějí na koních, děti jsou oblečené jako pastýři či pasáčci ovcí.

V minulém roce oslavil Domov čtvrtstoletí, ale Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského i Domov v Řepích mají za sebou historii psanou již od první poloviny 19. století. Jak to všechno začalo?

Pojďme se podívat do historie před samotným založením Domova. Příchod sester boromejek z Francie do Prahy se datuje do roku 1837, brzy položily základ první nemocnice na stráních Petřína. Už v roce 1844 Kongregace sv. Karla Boromejského zakoupila pozemek zvaný Taicmanův dvůr v Řepích a vybudovala na něm sirotčinec. V roce 1861 následovalo vysvěcení kostela sv. Rodiny. Zpočátku tu bydlely děti ze sirotčince, od roku 1865 začala budova sloužit pro další skupinu potřebných ‒ ženy odsouzené k výkonu trestu, tehdy se jim říkalo trestanky. Sestry s nimi bydlely a pracovaly a velmi úspěšně napomáhaly jejich resocializaci.

Boromejky patřily mezi průkopníky humanizace vězeňství. Svou činností zde v Řepích naplňovaly toto poslání i během okupace. Po osvobození byly postiženy odsunem německy mluvících sester i vynucenou změnou zaměření. Z převýchovného zařízení se řepský dům proměnil v ústav sociální péče. Ale ta nejzávažnější změna přišla zřejmě až na počátku padesátých let, je to tak?

V padesátých letech dvacátého století následovala násilná likvidace Kongregace, odsunutí řádových sester do soustřeďovacích klášterů v pohraničí a zdevastování kostela sv. Rodiny. Celý jeho interiér byl zničen: malby, zařízení včetně zvonů, oltáře a varhan. Byla sejmuta i samotná věž kostela a celý prostor poté sloužil jako garáž pro nákladní automobily a zemědělské stroje. Od roku 1958 byla budova kláštera užívána Výzkumným ústavem zemědělské techniky.

Krátce po listopadu 1989 přišla na přetřes otázka restitucí církevního majetku. Jaká byla cesta boromejek k tomuto Domovu?

Kongregaci se podařilo v roce 1993 objekt převzít zpět a začaly velmi nákladné restaurátorské práce v kostele a opravy zchátralého objektu kláštera. A konečně k prvnímu září 1996 Kongregace zakládá Domov sv. Karla Boromejského jako místo pro službu nemocným seniorům.

Do koncepce obnovené služby byly znovu přijaty ženy ve výkonu trestu, které zde mají vyčleněný prostor v rámci budovy Domova. Jsou vysílány na pomocné práce při úklidu, do prádelny, kuchyně či na zahradu. Domov pro ně dvakrát ročně organizuje sanitářský kurz a pak jsou zařazovány do přímé péče o pacienty a pomáhají civilním pracovníkům.

Jakou péči Domov klientům poskytuje?

Poskytujeme lůžka zdravotnická (LDN) a lůžka sociální odlehčovací. Snažíme se o komplexní péči, která pamatuje na důležitost péče rehabilitační, aktivizační, kulturní, duševní, kdy pořádáme různé kulturní akce, i duchovní.

Během prvních let pacientům poskytovali duchovní služby nemocní kněží, kteří u nás byli zároveň i jako naši pacienti. Od roku 2008 jsme se těšili z přítomnosti P. Jana Franzeho, premonstráta z Teplé, který k nám přišel z Konstantinových Lázní. Také on u nás čerpal zdravotní péči, ale byl zároveň natolik při síle, že se věnoval pacientům s láskou a nadstandardním způsobem. Všichni ho měli rádi. Byl to zlatý čas duchovní péče, který ukončily až jeho vážné zdravotní obtíže, pro které byl v červenci roku 2020 přeložen do Domova sv. Václava ve Staré Boleslavi, kde vloni v listopadu zemřel. Vděčná vzpomínka na něj je však v Domově stále živá. Od jeho odchodu už nemáme stálého kněze, ale naštěstí k nám dojíždí kněz z nedaleké farnosti.

Kdykoliv sem zavítám, zní mi v uších slova: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. (Jan 14:27) Tedy pocit klidu a míru. Ale lze předpokládat, že jsou časy dobré i ty těžší?

Za celé období fungování Domova byly samozřejmě časy dobré i horší, v posledních dvou letech jsme se stále potýkali s covidovou pandemií a souvisejícími omezeními, která dopadala především na pacienty i personál. Začátek roku 2022 vypadal nadějně, že covidu ubude, pomalu jsme začali umožňovat návštěvy nemocných a některé kulturní aktivity. Únor přinesl do našich životů těžkou situaci s válkou na Ukrajině, Domov se spolupodílel na pomoci, jak to bylo v našich možnostech, celkem jsme v našich prostorách ubytovali dvanáct Ukrajinců, včetně rodin s malými dětmi.

Další týdny přišly neradostné zvěsti o zdražování, od energií přes potraviny a všechny související náklady. Intenzivně jsme proto začali hledat pomoc, aby Domov udržel provoz a neutrpěli pacienti. Tento boj stále trvá.

Opíráme se o intenzivní fundraisingovou činnost a s velkým úsilím oslovujeme veřejnost s prosbou o pomoc. Věřím, že lidé nezůstanou bez pochopení a pomohou, abychom i v novém roce zvládli obstarat potřeby našich nemocných a mohli pokračovat v naší službě.

Proto bych chtěla na tomto místě za celý Domov moc poděkovat všem věrným partnerům, příznivcům a přátelům, kteří při nás stojí a dávají nám sílu jít dál. Věřte, že nás to opravdu hřeje na srdci. Každé hezké slovo, pochvala od příbuzných pacientů či příspěvek na provoz našeho Domova jsou významné a my si jich velmi vážíme.

Se sestrou Konsolátou Frýdeckou hovořil Martin F. Fabík

Foto: archiv Domova sv. Karla Boromejského

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2022 na straně 12-13.