Pohádky psané srdcem: O šumavských mašinkách

„Když se o někom řekne, že píše srdcem, hned se mi mezi několika dalšími spisovateli vybaví pan Roman Kozák. To podobenství o srdci zní možná šablonovitě, podbízivě, komerčně… O to cennější je, když se sem tam objeví někdo, na koho to platí doopravdy a kdo na té pomyslné misce vah přihazuje na opačnou stranu, ne na tu komerční.“ To napsala o spisovateli Romanu Kozákovi jedna z jeho čtenářek. A protože AGE je tu právě proto, aby takové srdcaře představoval, a jsme v očekávání doby vánoční, tedy pohádkové, zajeli jsme se za ním podívat do šumavského Vimperka. A jak jinak než vláčkem. Celý život je totiž věrný železnici a pracuje jako výpravčí.

Láska železniční

Romane, co vás přivedlo k jedné z vašich životních lásek, železnici?

Kinedryl J! Jsem z generace, které se v autech a autobusech dělalo nevolno, zatímco ve vlaku ne. Cesty vlakem na turistické výlety a na badmintonové soutěže jsem měl rád. Maturoval jsem na samé jedničky, ale na vysokou mě nevzali. Na tátovu otázku, co teď, jsem odpověděl slovy z povídky Šimka a Grossmanna: Uchytím se u dráhy, spoléhaje na nevlastního otce spolužáka Fouska, který jezdí po perónu s ještěrkou a slíbil nám všem protekci. Přišel jsem z ulice, ale dráha mě od první chvíle začala bavit. A protože turnus není jen zábava, ale taky práce, máme už přes třicet let spolek přátel lokálek, kde si vychutnáváme to hezké, co voní kouřem, olejem a glajzama. A taky historií a kratochvilnými akcemi na kolejích i podél nich.

Čtenářům musíme vysvětlit, že glajzy jsou kolejnice, ať v tom mají jasno. A taky, že jste tak trochu romantik.

Jo, přiznávám, každý všední den od dvou do čtyř odpoledne... Nejraději mám první a poslední vlaky. Těmi prvními se od nás dá odjet do největších dálek; těmi posledními se z nich zase vracíš domů.

Vlaky jsou asi plné příběhů, tedy odtud už byl jen krůček k psaní. Proč zrovna pohádky? Mohl jste psát třeba povídky nebo detektivky.

Píšu i knížky o historii Šumavy a železnice, ale Pohádky že šumavských lokálek zaujaly nejvíc; i proto se dočkaly dalších dvou pokračování. Šumava holt inspiruje na každém kroku a za každou větví. Jdu na houby, přinesu skleněný půllitr nebo kalamář ‒ a vznikla Krajina posetá nádobím. Procházím pozůstatky zbořených vesnic zaniklé sudetské civilizace ‒ a vzniklo Zmizelé Volarsko. Jdu na houby, najdu opuštěný železniční násep ‒ a je tu Hotelový sluha u každého vlaku. Volary byly na město povýšeny 30. dubna 1871, což byla ovšem neděle ‒ a kdo úřadoval v neděli, he? Čapkovu šumavskou zastávku, kterou popsal v roce 1925, jsem hledal roky ‒ a našel! I celou Karlovu tehdejší cestu den po dni jsem nakonec zrekonstruoval. Stejně jako Neznámou válku pod Boubínem z listopadu 1918. Záhady, tajemství, příběhy, staré kroniky, hledání pamětníků, to mě baví. A i ty pohádky jsou inspirovány vlaky, které na šumavské koleje vypravuji.

Láska šumavská

Vedle železnice je vaší další životní láskou Šumava. V čem je podle vás její genius loci? Co má oproti jiným kopcům a lesům?

Proč právě Šumava? Protože: Šumavááách! Jak říkal Tony od Londýna: „To, co máte na Šumavě, nezažiju nikde v Anglii. Vždyť z Volar mohu vyjet vláčkem do čtyř světových stran a potom jít lesem dvě, tři a, ano, i čtyři hodiny rovnou za nosem. Požehnaný to kraj; God save the Shoomawa!“ Jo, je ještě tolik kopců, na které je třeba vystoupat, je ještě tolik knížek, které je třeba přečíst, je ještě tolik piva, co je třeba vypít, a je ještě tolik zajímavých lidí, co je třeba potkat. A šumavské lokálky jsou nejhezčí místo na zeměkouli a v přilehlých ulicích!

Láska člověčí

Při výčtu vašich lásek nesmíme opomenout, že máte rád lidi. Vždyť už sedmnáctým rokem působíte jako zastupitel města Volary. Mimo jiné jste prý oddal na dvě stovky manželských párů. Můžete prozradit víc?

Poslední dobou jsem víc než knížky psal svatební a smuteční projevy. To s těmi dvěma stovkami svateb máte správně. Žádnou z nich ale neošidím. Předem se se snoubenci setkám a pak jim napíšu osobní text. To mě moc baví. Už jsem takhle dělal třeba svatbu keltskou, vikinskou, s rituálem čtyř živlů, vodáckou, horolezeckou, cyklistickou, doktorskou, pejskařskou, motorkářskou nebo cimrmanovskou. Za tu jsem si dokonce vysloužil vstupenky do Divadla Járy Cimrmana. Dostavil jsem se s transparentem: „Šumava zdraví dr. Vypicha, dýja dýja dá!“ Jsem i smuteční řečník. Svatby i pohřby začínám stejnou větou; protože obojí je život.

A co vaše rodina? Pokud vím, máte dva syny, Jonáše a Petra, a dvě krásná vnoučata, Matěje a Marušku. Jsou i oni inspirací pro vaši tvorbu? A čtou vaše pohádky?

Ano, kdyby mě inspirovala pouze a jen železnice, nevznikly by pohádky, nýbrž další drážní předpis. První slova malého Jonáše, dnes právníka, byla „tata, hú“, což značilo, že musíme zase na nádraží a jet motorákem ke Studené nebo k Teplé Vltavě, i dvakrát denně. Matýsek je moc šikovný vnouček, do vlaku jako dělaný. Už ví, že součástí jeho šumavského dětství je mimo jiné i mašinka s voňavým kouřem, bludná výhybka nebo jízdní neřád. Poslední pohádku do poslední knížky jsem psal o něm a pro něj. Chodím do škol vyprávět o vlacích, o Šumavě a pohádkách, taky do obecních knihoven. Ty mám obzvlášť rád: knihovny jsou báječné místo, kde mi krásné ženy půjčují moudré knihy...

Jaké jsou vaše nejkrásnější Vánoce?

Domácí jsou vždycky hezké, ale Vánoce prožité ve službě jsou prožité tuplovaně. Ne nadarmo dopravní kontrolor Rejda před vánočními svátky objížděl stanice a říkával: Hlavně služte v klidu a nenechte se pobláznit. Děti z rodin zdravotních sestřiček a železničářů mají nadílku vždycky jako první anebo jako poslední. To když táta nebo máma musí na noční anebo když se naopak čeká, až přijdou z denní. Moje máma pracovala v porodnici, tak jsem na to zvyklý. A Ježíšek stejně přece jezdí vlakem; aspoň tady na Šumavě určitě.

Co byste nám všem přál do nového roku?

Všem čtenářům AGE přeju hodně spokojenosti, zdraví a lásky v osobním i nákladním životě!

S Romanem Kozákem si povídala Jana Jenšíková

Foto: archiv Romana Kozáka

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2022 na straně 14-16.