Jak děti naučit radosti z práce? Tím, že budeme sami pracovat rádi

Možná byste byli překvapeni, kolik společného má dětský kolektiv s kolektivem u vás v práci. Jak se určité role a situace opakují, a hlavně, nakolik si neseme zažité vzorce z dětských let do dospělosti a neumíme se z nich vymanit. Možná, že si někdy ani nepoložíme otázku, proč se nám něco děje, a nehledáme příčinu, protože nás to nikdo nenaučil. Ale naučit se to dá v každém věku. U dětí pak přirozeně a asi nejefektivněji. Povídáme si s Lucií Spáčilovou, zakladatelkou a majitelkou společnosti Performia Česká republika, která vnáší nový vítr do české personalistiky. Sama o tom říká, že dělá osvětu a pomáhá lidem, což byl ostatně její dětský sen. Naše cesty se propojily díky Srdci s láskou darovanému, neboť Performia se stala partnerem 9. ročníku tohoto projektu.

„Potěšení z práce dává práci dokonalost.“ - Aristoteles

Začněme od začátku, tedy tím vaším dětským snem. Jak to tak přišlo, že jste chtěla pomáhat ostatním a nechtěla jste být třeba učitelkou, lékařkou nebo letuškou?

Když mi dnes někdo řekne, na co si hrál v dětství nejčastěji, většinou se mu to promítá i do současné práce, kterou má rád. Tyto zákonitosti mě dnes zajímají a ráda se jim snažím přijít na kloub. V mém případě to bylo tak, že jsem si nejraději „hrála“ na to, jak něco organizuju – vystoupení pro rodiče, na různé soutěže. Už od čtvrté páté třídy jsem vedla děti, napsala jsem si koncept, zajistila hudbu, vymyslela kostýmy… A často jsem v tom programu ani neúčinkovala, moje naplnění bylo ho zorganizovat a vidět, že výsledek dělá lidem radost.

Zároveň musím říct, že škola mě moc nebavila. Když mi nějaký učitel naznačil, že ve mě nevěří, neměla jsem tendenci ho přesvědčovat, že se mýlí. Ztratila jsem motivaci.

Pomáhat lidem

Dá se tedy říct, že vás odmala bavila práce s lidmi.

Ano, když se mě v pubertě někdo ptal, čím chci být – a školní poradce pro tyto záležitosti mnohdy naléhal, abych byla konkrétní – věděla jsem jen, že chci dělat něco s lidmi a pro lidi. Že chci pomáhat lidem. A to je široký pojem. Absolvovala jsem střední ekonomickou školu a poté prošla mnoha pozicemi v několika zaměstnáních, abych pochopila, kde je moje místo. Začalo se mi to přibližovat, když jsme se z rodného Třince s mým manželem, tehdy ještě přítelem, přesunuli do Prahy a v jedné velké marketingové firmě začali pracovat v propagaci a PR. V tom jsem nacházela smysl, pracovala jsem hodně intenzivně.

U nás doma vždycky všichni chodili do práce s chutí a i po ní pracovali ještě na zahradě a tak podobně, prostě pořád se něco dělalo. Měla jsem tedy štěstí, že jsem dostala do života dobrý základ: pracovat je fajn a je to normální. Beru to jako jednu z nejdůležitějších věcí, kterou mohou rodiče dětem do života dát – a snažím se tak vést i své děti.

Máte na to nějaký fígl? Spousta rodičů i učitelů si stěžuje, že dnešní děti pracovat nechtějí a že jsou zvyklé dostat všechno až pod nos.

Tak hlavně se hlídám, abych před svými dětmi, dvanáctiletým Ondřejem a šestiletou Karolínou, nemluvila o práci nikdy špatně. Když jsem někdy unavená, nedávám to do souvislosti s prací. Aby neměli pocit, že práce je něco nepříjemného. No a pak si dávám pozor, abych jim všechno až pod nos nedávala. V tom je zakopaný pes.

Dám vám jeden příklad. Syn přišel někdy ve třetí třídě, že by chtěl mobil, a rovnou iPhone. Ani já nemám iPhone, považuji to za zbytečnost. Nechtěla jsem ho však odbýt a rovnou mu říct „ne“, brát mu jeho sen. Ale i kdybych na to měla peníze a mohla mu iPhone dopřát, chtěla jsem, aby na tom měl zásluhu. Řekla jsem mu, že si na to našetří. K svátku, Vánocům, narozeninám dostává od nás i prarodičů nějaké peníze, základ tedy měl. A na ten zbytek si musel sám vydělat. Vnukla jsem mu myšlenku, že nám bude mýt interiér auta a my ho za to budeme platit. A on to dělal perfektně. Jenže jsme samozřejmě nepotřebovali mýt auto každý den, a tak přišel na to, že by mohl mýt i cizí auta.

Sám si nakreslil plakát, který jsem pak v práci pověsila na ledničku. Dalo by se říct, že udělal propagaci svému prvnímu podnikatelskému počinu: přijeďte k nám na kafíčko, umyju vám auto, stoprocentní kvalita zaručena… Bonusově nabízel i náš bazén. Přijelo pár kolegyň, sousedé… A nakonec se mu opravdu podařilo dát celou částku dohromady. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, když jsme spolu jeli do nákupního centra a on si šel sám svůj vysněný mobil koupit. Jak mu zářily oči, když vycházel z krámu a držel tu krabičku v rukou. Myslím, že ten pocit, že to dokázal sám, byl k nezaplacení a v životě se mu bude ta zkušenost, víra v sebe, víc než hodit.

Produktivita a zodpovědnost. To je to, oč tu běží

Stejně tak jste si šla za svým pracovním snem a vybudovala Performii Česká republika, která už osmnáct let pomáhá firmám budovat produktivní týmy. Kdyby vám to někdo řekl, když jste na pracovním trhu začínala jako zaměstnanec, tak byste asi nevěřila.

K Performii jsem se dostala krůček po krůčku. Odstartovalo to moje působení v konzultační a vzdělávací společnosti Business Success. Začala jsem na sloučené pozici recepční a personalista, tehdy ve velmi malém týmu. Rychle jsem pochopila, že personalistika je blízko tomu, co bych chtěla dělat – a začala jsem se v tom směru vzdělávat. Navíc se mi práce dařila a měla výsledky, začala jsem si v tom věřit. No a pak jsem měla štěstí na lidi kolem sebe, kteří mě nasměrovali. Majitel Business Success Rastislav Zachar mě přivedl do slovenské Performie, která se už tehdy rozvíjela, a představil mě zakladateli mezinárodní Performie Martenovi Runowovi. Dostala jsem tak inspiraci, know-how a příležitost – a začala jsem budovat Performii v Česku. Tenkrát mi bylo pětadvacet a byla jsem sama. Tým se však brzy rozrostl, dnes je v něm 21 kolegyň.

Moc se mi líbí, že v Performii přemýšlíte o personalistice jinak, než je většinou zažité. Vyhledáváte pro své klienty, převážně majitele firem, ty správné lidi ne podle jejich vzdělání a odbornosti, ale podle toho, jestli jsou produktivní a mají chuť pracovat a vzdělávat se. A také dobrý osobnostní potenciál, který se projeví ve spolupráci s ostatními lidmi v týmu.

Vnímám to jako jakousi osvětu. Tím, že jsem nikdy personalistiku nestudovala, nejsem svázána žádnými bariérami. A tento koncept mi dává stoprocentní smysl, což potvrzuje i naše zkušenost. Odborné znalosti a dovednosti totiž své nové kolegy můžete naučit, ale jejich osobnost a přístup k práci už velmi těžko změníte. A jeden brzdič v týmu, byť je to skvělý odborník, může téměř zničit celou firmu, když dostane prostor.

Nikdo z nás určitě nechce, aby jeho dítě bylo takovým brzdičem. Je nějaký recept, jak toho dosáhnout?

Nejdůležitější je probudit v dětech zájem, opravdové nadšení pro věc. Ukažme jim, že každý problém se dá vyřešit, když ho pojmenujeme. Že překážky jsou od toho, aby se překonávaly a neutíkalo se před nimi. Neodsuzujme je, ale dejme jim šanci napravit to, co třeba udělaly špatně, hledejme společně řešení. Naučme je pracovat v kolektivu a myslet na druhé. Vysvětlujme jim hodnotu peněz i to, že do práce se nechodí jen pro peníze. A snažme se jim být příkladem. Třeba v tom, že sami děláme něco, co nás naplňuje a máme to rádi, protože tomu věříme.

U nás v Srdci s láskou darovaném jsou samí srdcaři, kteří pracují rádi. Dospělí i děti.

No právě proto u toho chceme být s vámi.

Komu vy byste dala SRDCE?

Všem těm, kteří se snaží, aby z našich dětí byli zodpovědní a produktivní lidé. Těm, kteří s nimi tvoří a pracují srdcem. Vidím v tom obrovský přesah a naději pro naši budoucnost.

Přejme si, aby jich bylo co nejvíce.

S Lucií Spáčilovou hovořila Jana Jenšíková

Foto: archiv L. Spáčilové

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2022 na straně 24-26.